O dětství, emigraci a moři

(Rozhovor s Barbarou Osvaldovou, Xantypa, leden 1999)

 

Začněme tradičně. Co byla krajina tvého dětství?

Žižkov. Narodil jsem se na Vinohradech, ve stínu vznešených domovních znamení, která hlásala světu, že pražský úřednicko-podnikatelský novoestablishment se na začátku století domohl důstojného blahobytu. Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se do Kubelíkovy ulice, takže do školy jsem začal chodit už na Žižkově. Rozdíl mezi konformistickým duchem Vinohrad a vzdorným duchem proletářského žižkova na mne působil velmi silně.

Otec přišel do Prahy z venkova, pracoval jako účetní v pivovaru Staropramen, ale těšil se, že po válce se osamostatní a otevře si daňovou poradnu pro malé podnikatele. Studoval kvůli tomu spoustu nudných knih jako například "daň z těžby kosodřeviny". Po vítězném únoru jsme je postupně odnosili do sběru. Tátovy životní plány sice odvál únorový vítr, nicméně do začátku padesátých let měl ještě nějaké klienty, po sobotách a nedělích je navštěvoval a mě bral sebou. Rád vzpomínám na stáčírnu piva pana Nikodýma ve Vršovicích, na lakýrnictví pana Prokůpka, na jinou stáčírnu v Chodově, na hospodu pana Moce pod Vinohradskou sokolovnou nebo na výrobnu voňavek pana Trousila. Toho jsem měl zvláště rád, byl za války v koncentráku a rád vyprávěl o tom, jak jeho spoluvězni z různých národů obstáli v mezních situacích - nejvíce si vážil Holanďanů. Příchod vítězného února jsem vnímal na pozadí ponižování těchto rodinných přátel, brutálního znárodňování jejich podniků a vyvlastňování jejich bytů. Chodívali jsme k nim na nedělní návštěvy až do poloviny padesátých let, nejčastěji do Chodova, kde jsme vždycky dostali králíka, kterého táta přivázal na kohoutek vodovodu a odborně stahoval z kůže. Myslím, že mě tyto první životní vzpomínky velmi ovlivnily. Nějak podvědomě jsem cítil, že těm lidem nějaká zlá moc nepochopitelně zabraňuje v tom, aby dělali co mají rádi, co umějí a co je užitečné. Voňavkou pana Trousila přece příjemně voněla moje máma, já si rád mazal ruce jeho krémem na popraskanou kůži a pan Prokůpek krásně nalakoval naše odřené dveře.

V hloubi své duše otec zůstal venkovanem. Nikdy nezapomenu na jeho šťastný výraz, když se o prázdninách procházel po lesích a polích, a každého po venkovském způsobu zdravil. Ke konci života si koupil domek na venkově, s nadšením o něm vyprávěl, když mne už nevylečitelně nemocný přijel navštívit do Janova. Matka mě vyprávěla, že ještě těsně před tím, než odešel do nemocnice umřít, z posledních sil, se na něj jel naposled podívat. Praha nikdy nebyla místem, kam patřil.

Když chodím po Žižkově svého dětství a přimhouřím oči, vidím živě sám sebe jak vybíhám v ruce chleba se sádlem na ulici, která se hemží dětskými postavami. Byli jsme silné válečné ročníky, pohybovali jsme se v obrovských dětských tlupách, každá měla svého vůdce a vůdci part měli každý své zvláštní klukovské charisma. Charismatické osobnosti mě zajímají dodnes, i jako sociologa.

Mimochodem: je neuvěřitelné, jak nádherně se dnes Žižkov rozvíjí. Je tu spousta nakladatelství, pěkný antikvariát, galerie, hospůdky a restaurace. Jednou bude ze Žižkova pražský Montmartre, kde umělci, studenti, intelektuálové a antikonformisté všeho druhu najdou azyl před tupým a zpupným novoestablishmentem devadesátých let.

Jaké bylo dospívání na počátku šedesátých let?

Karel Hvížďala mi kdysi připomenul jednu pražskou vzpomínku. Z konce Španělské ulice, kudy jsem chodil na Václavák, byla vidět přes klubko kolejí vinohradského tunelu slepá fasáda jakéhosi činžáku, na níž byla namalována velká reklama - bota s nápisem Svit Gottwaldov. Jenže nápis postupně odprýskával a pod ním prosvítal jiný nápis - Baťa. Tak nějak bych charakterizoval šedesátá léta. Nový nátěr opadal a pod ním začaly prosvítat podstatné věci z minulosti. Na univerzitě jsme se všichni, učitelé i studenti, snažili vyrovnat s tím, že se musíme hodně obracet k minulosti, že posledních dvacet let bylo jen nátěrem. Antikvariáty byly pro mou generaci něčím, jako hospody pro irské katolíky - útočiště před vítězem, který se štětkou v ruce přemalovává vědomí poražených. Tomu přetírání se většinou říká dějiny.

Mám rád tento verš italského básníka, nositele Nobelovy ceny, Eugenia Montaleho: "Dějiny nejsou ten všeničící buldozér jak se říká./Nechávají za sebou podchody, krypty, mezery/ a skrýše. Někdo vždy přežije." Komunismus byl takový buldozér, který za sebou nechal mezery, podchody a skrýše. V nich se odehrávalo to podstatné pro naši existenci, tam přežilo vědomí kulturní kontinuity a elementární lidské důstojnosti. Ostatně, tak je to vždy. Pravda nevítězí, ale přežívá v skrýších pod valícími se dějinami. "Pravda je usazenina, stojatá voda, ne ty dravé slovní patoky dialektiků" - říká Montale v jiné své básni. Pravda je vždy podchodem, který si lidé vyhloubili pod ideologickými konstrukcemi vítězů.

Fascinovalo mne tehdy setkávání s lidmi, žijícími v těchto mezerách, jejich vzpomínky. Celá poškolní odpoledne jsem například vydržel poslouchat vzpomínání na první republiku mého starého učitele angličtiny pana Jursy. V šedesátých letech na univerzitě - studoval jsem kombinaci filosofie a čeština - jsme s obdivem poslouchali filosofa Jana Patočku. Bylo mu tenkrát už šedesát let, ale pro nás byl velmi moderní, protože byl pevným článkem dlouhého řetězu textů a myšlenek evropské vzdělanosti, který byl u nás zpřetrhán a zpřeházen. To zpřeházení souvislostí mělo někdy osvobozující účinek na naší mysl, jako každé zpřetrhání řetězu.

Doba se začínala lámat a v letech 1965-67 se už v nevelké dáli rýsovalo Pražské jaro. Všude svítalo, začínali jsme jezdit do ciziny a studovat na západních univerzitách. Šedesátá léta, to byla pro mne československá filmová vlna, časopisy Tvář, Plamen, Sešity, Světová literatura, svobodné diskuze na seminářích, dialogy s křesťanstvím, které na Filosofické fakultě organizoval a skvěle vedl Milan Machovec, divadla malých forem. Ivan Sviták napsal tehdy o divadlech malých forem, že "představují informační kanál, jehož prostřednictvím občan tohoto státu... získává informaci s minimální entropií". Ty malé formy odpovídaly svou velikostí mezerám a skrýším, které za sebou zanechal buldozér dějin. Byly malé, protože se do nich musely vejít.

Tuto zkušenost Prahy šedesátých let jsem si pak přinesl na Západ a ukázalo se, že své generaci tam nerozumím. Byl jsem plný ironie vůči dějinám s velkým D, vůči troubení k poslední bitvě. Oni naopak milovali to troubení a na rozdíl od nás milovali divadla velkých forem, zvláště to největší z nich - SVĚTOVOU REVOLUCI. Stáli u kormidla Dějin, byli mladí, pěli revoluční písně a vítr jim čechral vlasy. Ovšem za tím revolučním opojením vykukoval i jiný, hlubší motiv těch nepokojů, ale trvalo mi dlouho než jsem jej začal vnímat. Francouzský filosof Michel Foucault říká o hnutích odporu šedesátých a sedmdesátých let, že jsou bezprostřední - člověk bojuje proti nejbližšímu utlačovateli zde a nyní a odmítá starou ideu, podle níž osvobození by měla přinést až nějaká budoucí revoluce. Lidé ztratili trpělivost, kterou čerpali z víry v ideologie. Ty po nás chtějí, abychom považovali horší dnešek za nutnou okliku na cestě k lepšímu zítřku, který budujeme "svou prací", tou "matkou všeho pokroku". Tahle ukolébavka začala znít mladým uším odporně, cítili, že je třeba udělat pro nápravu světa něco hned. Říci třeba nadutému profesorovi hned do očí, že jeho přednášky jsou k ničemu, protože "za univerzitními zdmi je už všechno jinak, než jak on si to pamatuje". Ten moment osvobozující netrpělivosti byl pro mne dlouho přehlušen lyrickými revolučními frázemi, které jsem nenáviděl.

Už na univerzitě se ti podařilo dostat se - jak se říkalo - na Západ?

Za železnou oponou jsem byl poprvé ve Vídni, v roce 1965 se skupinou studentů pod vedením profesora Milana Sobotky. U nás vládla tehdy mnohem větší intelektuální opravdovost než na té přiboudlé vídeňské univerzitě. Na veřejné filosofické přednášky tu chodily dámy v kožešinách a pan profesor vznešeně "šťavnal", jak říkal Karel Poláček. Co se místnímu filosofickému bossovi nelíbilo, nemělo šanci. Cítil jsem, že musí přijít bouře, že ten měšťácký poklid v myšlení, zaštítěný autoritou profesorů v rangu vysokých státních úředníků, je v rozporu s dobou. Vůbec jsem se nedivil, když v roce 1967 se vídeňská mládež proti té oficiální masňácké filosofii pro dámy z dobročinných spolků vzbouřila.

U nás byl kvas a zmatek: každý si myslel něco jiného, a také každý den něco jiného, prostě Praha mi připadala mnohem živější než Vídeň. Ve Vídni jsem ale získal informace o možnosti stipendia v Itálii, požádal jsem o ně a dostal jsem je. V lednu roku 1966 jsem pak odjel na tři měsíce na univerzitu v Janově, naučil jsem se italsky a za své slušné stipendium si koupil obrovský počet knih, jak tenkrát bylo v mé studentské generaci zvykem.

Nakonec jsi v Itálii zůstal...

Tříměsíční pobyt na Univerzitě v Janově v roce 1966 - to bylo moje první setkání s touto podivuhodnou, rozporuplnou zemí, kde jsem pak prožil celý svůj "mužný věk", jak se říká. Pár lidí si mne pamatovalo z mého prvního italského pobytu, a když přišel srpen 1968 nabídli mi jako pomoc v nouzi nejdříve tříměsíční stipendium a později roční. Odejel jsem definitivně koncem roku 1969.

Jak už jsem řekl, ocitl jsem se v Itálii uprostřed studentských bouří, takže rok 1969 pro mne pokračoval, i když v úplně jiných souřadnicích. Studentské bouře tam nedopadly dobře, rychle se přelily v terorismus, mnoho profesorů i studentů bylo postřeleno a vůbec fyzicky napadáno, byli i mrtví. Italský terorismus vyvrcholil a i skončil únosem a vraždou premiéra Alda Mora v roce 1978. Vlna masového terorismu občany Itálie dost otřásla, nebyli ze svých dlouhých a rozporných dějin, plných kompromisů, zvyklí na takové neústupné násilí. Vzpomínám si, že tehdejší prezident, stařičký socialista Pertini, dost nevkusně poznamenal, že ta přesnost, cílevědomost a bezohlednost Rudých brigád ukazuje spíš na Němce než na Italy, a on že nevěří, že je to domácí fenomén.

Ta krvavá vlna násilí v Itálii možná nějak souvisí s tradičním katolickým antiliberalismem. Katolík totiž pojímá zákon jako absolutní přikázání boží, zatímco pro liberály je zákon jen užitečnou konvencí mezi lidmi, rozumným kompromisem, kvůli němuž se nevraždí. Většina těch radikálů - "contestatori" se jim říkalo - měla za sebou katolickou výchovu a zklamání z ní, především z politického pokrytectví církve. Velkou roli tu sehrály i nevyrovnané účty mezi generacemi, zbabělý konformismus rodičů za fašismu, kterým nová generace "hojnosti a svobody" podvědomě pohrdala. Německý filosof Marquard tvrdí dokonce, že to povstání mládeže bylo vlastně pozdní kompensací podvědomého studu za rodiče, kteří nepovstali proti nacismu. Vzpomínám si na mé první pozvání do rodiny stejně staré přítelkyně na nedělní oběd. Napětí mezi dětmi a rodiči se dalo krájet, neměli o čem mluvit, odpověď na jakoukoli otázku zněla výsměšně. Nakonec všichni mluvili jen ke kočce, která neuroticky pobíhala po pokoji. Cítil jsem se tam jako postava v nějakém Havlově dramatu.

V takové době jsem se objevil v Itálii, intelektuálně vybaven jen něčím, co chci nazvat "pražský existencialismus". Označuji tak klubko postojů a pocitů, které nás ovládaly: třeba lásku k hrabalovským meziprostorům, kam moc nedohlédne, obdiv k životům na odvrácené straně dějin, v zacákaných koutech "automatu svět", kde "vítězství sestáva jen z bití", jak napsal Ladislav Klíma. Hluboké nedorozumění s mými italskými vrstevníky mne hodně mátlo, cítil jsem se tehdy dvojnásobně emigrantem - emigrantem z Československa a ze své generace. Nejvíc mne šokovalo jejich pohrdání naší zkušeností, ale ono to vlastně bylo vzájemné - my pro tu jejich zkušenost také neměli příliš smyslu, byli pro nás "rozmazlenými dětmi hojnosti a svobody", což bylo také kruté nepochopení.

V Čechách jsi studoval filosofii a češtinu. Jak jsi se dostal k politické sociologii?

V Itálii jsem pak znovu vystudoval na Fakultě pedagogiky, zkrátili mi studium na tři velké zkoušky, pár malých a diplomku, což jsem stihl za rok a půl. Filosofie mne ale už tolik nebavila, začal jsem totiž vnímat velmi silně závislost idejí na skupinách. Viděl jsem třeba, jak dobře vychovaná dívka z rodiny nádražáka, která vychodila gymnázium u jeptišek, se prudce radikalizovala, když se na univerzitě dostala mezi radikální mladíky, kterým se chtěla zalíbit. S vytřeštěnýma očima opakovala jejich "revoluční hesla". Někdy taková dívka i vstoupily do Rudých brigád a skončila rozstřílená policií v nějakém konspirativním bytě. Rodiče se ani nepřišli podívat na její mrtvolu - i to se opravdu stalo v Janově.

Velmi jsem začal obdivovat Kunderovu důslednou interpretaci idejí a politických postojů jako tahů ve hře, v níž chceme někoho ovládnout nebo se mu zalíbit - ať už jde o jednoho nebo o celou masu druhých. Vzpomeňme třeba na povídku "Eduard a Bůh" ze Směšných lásek, v níž se mladý učitel stává katolíkem, aby se zalíbil katolické dívce, která je katoličkou jen proto, že jejímu otci komunisté zabrali majetek. Začal jsem se tedy zabývat "interpretativní či hermeneutickou" sociologií, a psát s pomocí přátel první studie italsky. Později jsem napsal knihu o největším italském sociologovi Vilfredovi Paretovi, která měla dobrý ohlas i mezi zahraničními paretology, a já tak dostal možnost učit na univerzitě, nejdříve zadarmo a pak v roce 1974 už jako placený profesor, i když na nejnižším stupni univerzitního žebříčku. V Itálii ovšem řádila ekonomická krize, velká inflace, prostě až do poloviny roku 1977, kdy se mé ženě podařilo najít slušnou práci, jsme měli velkou bídu. Vzpomínám si, jak jsem musel prodat dokonce i zlatou tureckou drachmu, kterou jsem vyhrál jako cenu v místním šachovém turnaji. Skromně, ale snesitelně jsme pak žili až do roku 1981, kdy profesorské platy, znehodnocené inflací, byly konečně upraveny.

Na univerzitě se mi dařilo, studenti měli mé přednášky rádi, i když je někdy rušili vousatí revolucionáři. Snažil jsem se v mých kurzech nabourávat to, co Montale nazval "masožravé mýty dvacátého století". V italské kultuře jsem si brzy našel spřízněné duše, bezmezně obdivuji čtveřici Pirandello, Fellini, Flaiano, Montale - Flaiano není u nás moc známý, je to velký ironický spisovatel, udělal třeba scénář k Felliniho skvělým "Darmošlapům".

V Itálii byl vždy velmi živý zájem o střední Evropu, protože významná část severní Itálie je kusem střední Evropy - Terst, Udine, Trident, Gorizia. Terst navíc je jedním z klíčových měst italské modernosti - odtud přišla psychoanalýza, světově proslulé dílo Itala Sveva (jeho román Zenovo vědomí je jedno z klíčových děl moderní italské literatury), podivuhodní spisovatelé "slabé identity" z italo-slovinského pomezí. Mimochodem: vzpomínám si jak můj přítel Francesco Guicciardi, potomek šlechtického rodu z Valtelliny, mě jednou pozval na své sídlo v Tresiviu. Měl tam velkou českou knihovnu, kterou shromáždil jeho prastrýc Ruggiero. Ten strávil v Praze asi pět let kolem roku 1830. Naučil se česky, zapsal se do Matice české a odebíral vše, co v ní vyšlo. Celou noc jsem si listoval v prvních číslech "časopisu národního Museum" a jiných obrozeneckých tiskovinách, které se mi v Praze nedostaly do rukou. I toto patří k Itálii, k té v Evropě nejrozmanitější zemi, táhnoucí se od tyrolských velohor a středoevropského Terstu až k ostrovu Lampedusa, který dělí od břehů Tuniska jen několik desítek kilometrů.

Milan Kundera svým vtipným bojem o odpovídající historický kontext svého díla, tedy o svou "středoevropskost", velmi ve světě posílil zájem o středoevropskou kulturu. Stala se z toho móda, ale užitečná. V roce 1978 jsem vydal studii o střední Evropě - Útěk k zákonu: Rakouská říše jako metafora, kterou Claudio Magris zařadil do své antologie Austria: la fine e dopo a pak vyšla v mnoha jazycích a verzích. Myšlenkou toho článku je, že středoevropská kultura je reakcí na pokus zachránit mnohonárodní Rakousko před rozpadem tím, že neosobnost zákona a státní správy povýšíme na nové náboženství - že legitimnost zredukujeme na pouhou legalitu. Dokonale neosobní byrokracie je ale lidem nesrozumitelná, protože můžeme rozumět jen tomu, co je osobní. V takovém světě sice ničemu nerozumíme, ale všechno se tu zdá nutné, nevyhnutelné, neodvolatelné. Logiku tohoto věku nutnosti vytušil Franz Kafka. "Není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné" - praví duchovní v Procesu. Nepředjímá ta věta naši současnou tragédii? Není hospodářský růst, globalizace, planetární moc finančních trhů taková nesrozumitelná nutnost bez pravdy? Nutnost - ať už objektivní, dějinná, ekonomická - zaslepuje a z toho zaslepení plynou největší zločiny naší doby, především to úděsné násilí na životě v nás i jiných bytostech, kterému přezdíváme "růst HDP".

Do Itálie jsi odešel na konci dospívání, v době, kdy člověk asi ještě nedokáže přesně odhadnout, co to je emigrace. Jaká byla ta tvoje?

Ano, poprvé jsem tam byl jako dvaadvacetiletý student. Přátelství, která jsem v Janově uzavřel, byla ještě přátelstvími v nějaké míře klukovskými a to je pro emigranta velmi užitečné. V emigraci se člověk vlastně stává znovu dítětem. Neumí dobře mluvit, při každém nákupu se zaplete do potíží, je směšný, lidi si z něj dělají legraci, nesrozumitelně si v hospodě objednává jídlo, neví, kdy je dobrý a kdy špatný v očích druhých - prostě denně musí zápasit s neprůhledným světem, kde ostatní jsou doma.

Měl jsem štěstí, že v Janově nebyli žádní češi. Nebyl jsem tak vystaven hroznému pokušení, žít v umělém světě spoluemigrantů, ve kterém vzniká solidarita, která sice krátkodobě člověku pomáhá, ale dlouhodobě ho ničí, protože ho zbavuje schopnosti rozlišit mezi umělým světem emigrace a reálným světem kolem. Proto mnozí emigranti, když se vrátili do Čech, měli najednou velké problémy s reálným českým světem, a cítili se v něm často "ublíženi". Prostě emigrace je tak frustrující zkušenost, že má-li člověk nějaké "útuliště", jak říkala jedna moje sudetská přítelkyně, tak se do něj "utuluje". Večer jde do nějaké české hospody, kde ví kdo je on a kdo jsou ti ostatní a stěžuje si tam na "ty blbí Švýcary" potažmo "Francouze". Tak se odreagovává. Opakuji: já to nekritizuju, naopak to velmi dobře chápu. Dodneška si totiž vzpomínám na strašlivé návaly děsu a zoufalství z toho, že už neuvidím svoje kamarády, na kterých jsem byl psychicky velmi závislý. Trvalo dlouho, než jsem to zvládl a myslím, že jsem několikrát riskoval, že to nepřežiji. Zachránila mne moje extrovertnost a to, že jsem univerzitní zvířátko, které se cítí doma v univerzitní posluchárně či knihovně kdekoli na světě.

Vzpomínám si přesně na jeden den roku 1973. Podíval jsem se na sebe a zjistil, že už na sobě nemám nic z toho, s čím jsem do Itálie přijel. Ferdinand Peroutka má ve svém nádherném románu Oblak a valčík tuto pasáž: "Chceme, aby lidé o nás věřili, že jsme originelní, že všechno máme ze sebe. Ale kdysi, v mládí, jsme něco četli a nezapomeneme na to. Vede nás to tichounce. Vysvětlilo nám to svět." Pocítil jsem ten den, že má československá identita už je jen v těch knihách, které jsem četl v mládí za železnou oponou a které mne "tichounce vedou" životem a "vysvětlují mi svět". V tom, co mne "tichounce vede", se budu pořád lišit od svých nových spoluobčanů.

Prostě - emigrace se nedá integrovat do duše snadno, vždycky je to zranění, jizva, která se čas od času rozbolí. Dlouho jsem měl v úmyslu se vrátit, ale zprávy, které jsem dostával z Prahy od svých nejbližších přátel, stále jasněji dosvědčovaly, co jsem tušil: s lidmi, kteří u nás nastupovali k moci, nebylo možné nijak komunikovat. Tušil jsem také, že naděje roku 1968 nebudou zdrojem dlouhodobé národní solidarity, která by nám umožnila přežít v nastávající nepohodě. Zklamání demoralizuje.

Itálie v tobě našla velkého zastánce a obdivovatele. Často mluvíš také o moři...

Mám velmi rád celou "civilta mediterranea", civilizaci středozemního moře, nejen Itálii, ale také jižní Francii a Katalánsko. Kdyby byl komunismus nepadl, přestěhoval bych se na stará kolena do Nice nebo Arlesu, miluju tamní vítr mistrál, jihofrancouzské slunce, vůni ryb, česneku, papriky, meditativní malátnost těch měst, ducha středověkých kacířů a menestrelů, který tu pořád bloudí. Nejvíc ale je mi blízký realistický duch italských kupeckých přímořských republik, "repubbliche marinare", zvláště Janova. Často opakuji, že moře bylo pro Janovany nebo Benátčany tím, čím je dnes internet pro nás: sítí možných kontaktů, hozenou do neznáma. A z moře přicházely důkazy o rozmanitosti mravů a světů. První velcí cestovatelé byli právě kupci od středozemního moře, Arabové, Janované, Benátčané. Nedávno jakási americká badatelka dokázala, že Marco Pólo v Číně ve skutečnosti nebyl. Svůj slavný cestopis Milion prý sepsal podle vyprávění kupců, s kterými se setkával v různých přístavních hospodách. Hospody, v nichž se ve středověku vedly řeči o vzdálených světech, byly předchůdkyně dnešních internetových kaváren.

Dvacet jedna let jsem žil v Janově, nyní pracuji v Terstu a bydlím v Gorizii, starorakouském Görzu, městečku, kterým prochází italo-slovinská hranice. Terst byl pro Rakouskou říši jediným přístavem, prchalo se tudy do Ameriky z nešťastné lásky, ze strachu z politického pronásledování nebo z touhy po dobrodružství. Režisér Petr Oslzlý mi kdysi vyprávěl, jak na něj zapůsobilo, když seděl v Terstu v přístavu a z města vanula vůně vařeného zelí a mísila se se slanou vůní moře. Myslím, že do vůně zelí ze střední Evropy se má pořád mísit vůně moře, jinak ta vůně zelí příliš zahoustne a stane se zápachem. Italský a jihoevropský vliv vůbec je ve střední Evropě velmi důležitý, vyvažuje německý nevkus, který se tu tak roztahuje. Když jsem se po dvaceti letech exilu v Itálii vrátil do Prahy, díval jsem se novýma očima na všechny ty paláce postavené italskými architekty - třeba Černínský, Waldštejnský, Nosticův. Dříve jsem vůbec nevnímal, jak silně je Praha ovlivněna italským vkusem. Prostě: zvuky, tvary a vůně od středozemního moře jsou užitečným protilékem proti středoevropským neřestem, které tu nebudu vyjmenovávat.

Na závěr ještě pár slov o Itálii. Možná jsi viděla Felliniho film "Ginger a Fred". Je to příběh dvojice, která se kdysi živila napodobováním Ginger Rogersové a Freda Astaira a po desetiletích se znovu sešli na pozvání televize, pořádající přehlídku dvojníků a imitátorů. To téma "napodobování" je třeba vnímat hlouběji. Itálie se ocitla po válce v situaci, kdy jako ekonomicky zaostalá země se musela prudce modernizovat, aby byla kompatibilní se zeměmi, jimž se stala nejbližším partnerem v Atlantické alianci a v Evropském společenství. Jižní životní styl byl ale velmi protimoderní, třeba ve vztahu k ženám, k práci, k mužské důstojnosti, v představách o tom, jaké mají být vztahy mezi rodiči a dětmi. I italský školský systém ve svém celku byl velmi nemoderní, založený na klasických gymnásiích, latině, idealistické filosofii, a pod paralyzující cenzurou katolické církve. Nutnost rychle se modernizovat vedla k tomu, že lidé své nové postoje cítili jako něco, co jen napodobují, a co je proto trochu zesměšňuje, jako když starší dáma si vezme minisukni, výstředně se namaluje, rozpustí si vlasy a do nosu si dá zlatý kroužek. Takovým dámám se italsky říká "tardona", což je od "tardi" - pozdě, tedy snad "opožděná". Italové, o nichž Burckhardt napsal, že "jsou prvorození synové moderní Evropy", obyvatelé klíčových měst evropské vdělanosti jako je Florencie či Padova, museli nyní nedůstojně napodobovat mladší národy, dokonce "ty dětinské Američany". Italský výraz "americanata" dodnes znamená "přehnané, nevkusné, nepatřičné" - Clintonův sexuální skandál a poskvrněné šatečky obtloustlé slečny Lewinské - to je v očích Italů (mých také!) typická "americanata". Prostě Italové se v hloubi svých duší cítili "tardone" a začali si ze sebe dělat legraci, aby si ulehčili. Tento pocit jsou spodní vody italské poválečné kultury, především filmové tvorby, a dodnes napájejí diskuze o italské "slabé národní identitě". Všechny krize a historické potíže Itálie souvisí s její mělkou modernizací, ale o tom více snad až někdy příště.

 

rozhovory

domů

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *