Každý může být stou opicí: Co je "objektivita" a co objektivita

 

V horském údolí říčky Vajont, na hranicích mezi Benátskem a Furlanskem, byl 9. října 1963 krásný den - "pieno di sole", plný slunce, říká se italsky. Říčka byla právě přehrazena, budovala se na ní vodní elektrárna, italský ekonomický zázrak vrcholil. Večer se bary městečka Longarone zaplnily do posledního místa, hrál Real Madrid a televizi měl tehdy doma jen málokdo. Když zápas končil, ozvala se ohlušující rána. Do umělého jezera na říčce Vajont se sesulo úbočí hory Toc, několik set metrů vysoká vlna přeskočila hráz a zavalila Longarone. Bylo právě 22 hodin a 49 minut. O tři minuty později bylo dva tisíce mrtvých. Hráz ten nápor vydržela. Je to div techniky a stojí nad Longaronem dodnes. Zeměkoule je dnes poseta divy techniky, do nichž se postupně sesouvá.

 

1.

Jméno hory Toc, pod níž experti postavili přehradu, znamená v benátském dialektu něco jako "praskající". Informace zakódované v dialektu nejsou ale objektivní, odborníci od nich odmýšlejí jako od místních pověr, nepřeložitelných do jazyka vědy. V porovnání s jazykem vědy, oddělujícím metodicky objektivní fakta od subjektivních předsudků, je ovšem každý přirozený jazyk pouhým dialektem, který plete dohromady obecné a zvláštní, poznání univerzálně platné s poznáním platným jen někde, někdy a pro někoho. Takové dialekty musejí zmlknout, když expert uvede na scénu objektivní fakta a donutí je, aby promluvila. Nekrmit krávy moukou semletou z mrtvol jiných zvířat je předsudek, zákódovaný ve venkovských dialektech, nepřeložitelný do jazyka vědy, a proto neobhajitelný před tribunálem expertů na živočišnou výrobu. Empirické výzkumy britského sociologa vědy Briana Wynna ukazály, že oficiální opatření ve Velké Británii na ochranu spotřebitelů před důsledky katastrofy v Černobylu byla neefektivní, protože experti nebrali vážně názory místních pastevců, kteří znali návyky pasoucích se ovcí, typologii terénu, různost místních podmínek a byli proto schopni předvídat důsledky radioaktivního zamoření sice nevědecky, ale přesněji než experti. Nové počernobylské výzkumy ale potvrdily, co místní obyvatelé tušili už dávno a o čem odborníci do té doby mlčeli: zamoření radioaktivním cesiem v Yorkshiru pochází nejen z Černobylu, ale i ze zdrojů černobylské havárii předcházejících, pravděpodobně z blízké nukleární elektrárny Sellafield, v níž v roce 1957 vypukl požár. V okolí Sellafieldu bylo naměřeno 300 000 becquerelů na čtvereční metr, přibližně desetkrát více, než bylo naměřeno v nejvíce postižených oblastech Skotska po černobylské havárii (srv. B. Wynne - Sheep Farming after Chernobyl: a Case Study in Communicating Scientific Information, 1992). Víra v "objektivitu" vědců-expertů je masovou pověrou epochy vědy a techniky, je matkou všech extrémů - ta a jen ta udělala z dvacátého století "století totalitarismů". Je to fundamentalismus, kterým se zaštiťuje teroristická nezodpovědnost průmyslových elit vůči historickým světům budovaným po tisíciletí a vůči Zemi jako celku. Každý odborník vidí jen to, co mu jeho odbornost vidět dovoluje, protože je vždy vykonavatelem nějaké mocenské strategie a je vždy loajální vůči určitým ekonomickým zájmům. "Objektivita", vyráběná metodickým odmýšlením od situovanosti každého vědění v síti lokálních, osobních, náboženských, morálních či tradičních vztahů a "skrupulí", není než mocenskou konstrukcí, jejímž strategickým cílem je zbavit hlasu celé národy, třídy, rasy, civilizace, živočišné druhy, planetu Gaiu. Když promluví "objektivní fakta", musí zmlknout každý protestující hlas, jinak bude prohlášen za hlas blázna či extremisty. "Je třeba zuřivé lhostejnosti, abyste přeslechli hlasy života, jež odporují vašim absolutním výnosům," napsal Karel Čapek. "Objektivita", vyrobená odmýšlením od prostestujících "hlasů života", není než vlastní jméno těch "absolutních výnosů" a té "zuřivé lhostejnosti". Píši ji vždy v uvozovkách: "objektivita" = zuřivá lhostejnost.

 

2.

Jiří Gruša používal v polovině osmdesátých let výraz "antientropická centra". Když slovem "entropie" označíme zjednodušeně vše, co znehodnocuje informace, pak "antientropická centra" jsou taková místa na světě, v nichž prudce narůstá schopnost lidí informace zpracovávat a využívat. Jiří Gruša tehdy věřil v osvobozující energii, šířící se ze dvou takových antientropických center - z americké Sillicon Valley a z disidentských obcí v komunistických zemích. Tato centra byla v jeho očích dvěma různými typy "paralelní polis". Staré centralizované formální struktury, v nichž se zpracovávaly informace, tu nahradily decentralizované, neformální, nehierarchické sítě vztahů založených na důvěře a vynalézavosti. Hierarchie, centralizace, rutina a nedůvěra jsou neslučitelné s efektivním využíváním informací. Postkomunistické země už dávno nejsou "antientropickými centry" našeho světa, ale Grušův výraz je stále dobrým východiskem pro definici objektivity: objektivita (bez uvozovek!) je "antientropický režim řeči", v němž se informace zhodnocují a proměňují ve společenskou energii. Je to kvalita veřejného prostoru, která zvyšuje pravděpodobnost, že většina lidí dokáže rozlišit mezi relevantními a irelevantními informacemi a na těch relevantních založit své jednání. Antientropický režim řeči dokáží nastolit jen některé společnosti a jen za určitých historicko-sociologických podmínek. Definujme předběžně objektivitu (bez uvozovek) takto: objektivita je

1) antientropický režim zpracování informací;

2) v němž hraje rozhodující roli umění dokumentace;

3) v němž popisující umí popsat i své popisování;

4) informace mají angažující "literární formu", díky níž "utrpení cizí prožíváme jako utrpení vlastní" (Solženicyn).

 

3.

V roce 1987 Václav Havel vypráví v úvaze Příběh a totalita o příteli astmatikovi, jehož život byl ve vězení ohrožen. Jakási Američanka mu chtěla pomoci, zavolala redaktorovi významných novin, zda by o tom nenapsal. Redaktor jí odpověděl: "Zavolej mi, až ten člověk umře." Astma není informace, protože se nehodí do žádné novinářské "story". Až teprve smrt by udělala z astmatika postavu příběhu a dala by smysl informaci o jeho utrpení, říká Václav Havel. Z marné snahy jedné Američanky pomoci astmatikovi pak vyvozuje hlavní charakteristiku totalitarismu: totalitní společnost ovládají nezajímavost a nuda, není tu nic k vyprávění, mizejí tu příběhy lidí. Východiskem každého příběhu je totiž "událost" neboli "vpád jedné logiky do světa logiky jiné". Základním předpokladem příběhu je pluralita pravd, logika příběhu je "logika střetání se a vzájemného působení různých pravd, postojů, myšlenek, vášní, vyšších mocností, společenských pohybů…". Totalita začíná svůj "příběhy ničící příběh" v okamžiku, kdy se zmocní vlády lidé, přesvědčení, že znají smysl dějin, že znají směr jejich pohybu. "Mají ještě nějaký smysl dějiny, které nalezly svůj smysl? A jsou to vůbec ještě dějiny?" ptá se Václav Havel. Totalitní je nicméně i svět amerického novináře, pro něhož neexistuje, co se mu nehodí do "jeho story". A co globalizace? Je příběhem, v němž se střetají různé logiky a samostatné síly, nebo je naopak další variantou totality, v níž logika růstu Růstu definitivně vítězí nad všemi lidskými příběhy? Snad jen blížící se ekologická katastrofa by ještě mohla být událostí, v níž se střetnou "různé logiky a samostatné síly", a my budeme katapultováni do zcela nového příběhu. Pamatujme si z Havlovy úvahy to podstatné: bez svébytného příběhu informace nemají smysl a nestanou se energií. Možnost oddělit "zprávu" od "komentáře" je naivní iluze: i pouhý výběr zprávy předpokládá příběh. Demokracie je střet příběhů, které se navzájem neničí, ale prolínají se, jejich zápletky se různě propojují. První podmínkou antientropického režimu řeči je tedy hojnost silných příběhů, protože lidé jsou schopni řídit se informacemi - vybrat si lepší z více možností, lépe si zdůvodnit své cíle - jen za podmínky, že jsou vřazeny do odpovídajícího příběhu. Všechny příběhy po čase odumírají a fakta v nich hynou. Jen některým se podaří vloudit se do jiných příběhů a přežít v nich. Odumřelé příběhy se skladují v učebnicích a muzeích v chronologickém pořadí a školní mládež se učí znát je jako svou minulost.

 

4.

Aktivisté protinukleárního hnutí šířili v osmdesátých letech (srv. třeba Ken Keyes: Hundreth Monkey, Vision Books 1982) tento příběh: japonské opice druhu Macaca fuscata, žijící na ostrově Košima, dostávaly od badatelů, kteří se jimi zabývali, sladké brambory. Ty jim ale nechutnaly, protože byly špinavé. Jedna opice jménem Imo se naučila mýt si brambory v blízkém potoce, od ní se to naučily její matka i opice, s nimiž si hrála, a jejich rodiny. Kulturní inovace se pomalu šířila, mezi léty 1952 až 1958 se 99 opic naučilo mýt si brambory v potoce. Jednoho podzimního dne roku 1958 se naučila mýt v potoce své brambory stá opice. A tehdy se stalo něco nečekaného. Přidaná hodnota uvědomění stého jednotlivce vyvolala kvalitativní skok v kolektivním vědomí a příští den všechny opice začaly mýt své brambory. Badatele překvapilo, že umění mýt brambory překročilo od toho dne i moře a rozšířilo se mezi opicemi na jiných ostrovech i na pevnině. Poučení z tohoto příběhu: Existuje jistý prahový počet uvědomění jednotlivců, když je dosažen, dojde k průlomu v kolektivním vědomí. Každý z nás může být stou opicí. Tento příběh postihuje důležitý aspekt demokratického veřejného prostoru - váhu, kterou naše výchovné a socializační instituce připisují uvědomění každého jednotlivce. Dojetí jedné Američanky nad potížemi astmatika v českém vězení se proměnilo v energii potřebnou alespoň k tomu, aby zavolala svému příteli-novináři. Ten mohl říci: "Ano, napíši o tom." A tak se mohl stát stou opicí svého druhu a vyvolat kvalitativní změnu kolektivního vědomí novinářů v demokratických zemích. Ale astmatik se mu nehodil do žádného příběhu, informace o jeho utrpení vyhasla. Ne zcela, jak dokazuje tento můj článek. Druhou podmínkou antientropického režimu řeči je tedy vysoká mezní hodnota, kterou připisujeme uvědomění každého dalšího jednotlivce, o němž věříme, že může "změnit svět". Je to ta stará (trochu kýčová) víra v "revoluci hlav a srdcí". Spojme dohromady dvě podmínky antientropického režimu řeči v první bod naší definice objektivity:

1. Veřejný prostor musí být plný silných příběhů a všichni jednotlivci vychováváni k tomu, aby se snažili být stou opicí, protože právě jejich uvědomění může přivodit změnu světa.

 

5.

Nietzsche dělí dějiny na monumentální, antikvární a kritické. Dějiny monumentální v nás probouzejí odvahu jednat, připomínají nám, že velikost byla možná v minulosti, a proto je možná i dnes. "Člověk se tu dovídá, že velikost, jež tu jednou byla, byla nutně jednou možná, a proto také nejspíše bude jednou možná znovu; jde nyní směleji svou cestou, neboť pochybnost, která se ho ve slabších chvílích zmocňuje, zda-li snad nechce nemožné, je nadobro poražena." (Nečasové úvahy, Atheneum 1988). Řetěz minulých velkých činů, připomínaných v monumentálním vyprávění, dodává lidem naději v jejich snažení. Ty monumenty je ale třeba čas od času pobořit, aby fakta mohla přeběhnout do jiných příběhů a vést nás jiným směrem. Není snad právě v těchto letech bourán u nás tisíci pojmovými krumpáči monument masarykovské první republiky? Československo se od nás vzdálilo a brzy bude jen skvrnou menší patrnosti v dějinách Německa a později třeba v dějinách evropského federativního superstátu. Celá řada faktů přesídlí do jiných příběhů, než jsme si dosud vyprávěli, a podle nich budou postaveny nové monumenty, které otevřou cestu k novým druhům historické velikosti jednotlivců. Práci potřebnou k bourání monumentů vykonává dokument, velký demokratický žánr, který má nekonečno podob - třeba výzkum archívů, odhalení utajených skutečností, výslech svědků, dekonstrukce mystifikací, kritka zobecňování. Ten žánr je zatím u nás vzácný (Helena Třeštíková!), v Česku převládají lyrické nebo moralistické pseudodokumenty, v nichž každý fakt je proměněn v zajímavou historku a každý člověk v zajímavou figurku. Lyrický či moralizující dokumentarista o tom, co dokumentuje, nemusí nic vědět a většinou také neví. Dokument demokratický naopak uvolňuje informace z jejich uvěznění v monumentech, a ty tak vplétá do jiných možných příběhů. Bourání monumentů provokuje nebezpečnou euforii, které dokumentarista může čelit jen bezpodmínečným respektováním kategorického imperativu každého kritického pohledu: rozlišit vždy výslovně mezi monumentem, který svým dokumentem bourám, a tím, který svým dokumentem stavím. Nikdy nelze jen bourat monument, vždy i nějaký stavíme. Vzpomínám si na utrpení "řadových předválečných komunistů", jak se jim tenkrát říkalo, když přesvědčivé (i když jen šeptem šířené) dokumenty o komunismu jako politické moci nemilosrdně bouraly monument pokroku a sociální spravedlnosti, který pomáhali stavět. A co dokumenty o sociální nespravedlnosti, konformismu a zamaskované brutalitě naší současné postkomunistické demokracie? Milan Kundera napsal v Knize smíchu a zapomnění, že barokní sochy v Praze, "ty tisíce kamenných svatých, kteří se na vás ze všech stran dívají, hrozí vám, sledují vás..., je zběsilé vojsko okupantů, které vtrhlo" po Bílé hoře do Čech, aby "vytrhlo z duše lidu jeho víru i jazyk", jeho vlastní příběh. Monumenty stvořené podle příběhu národního obrození to vojsko obklíčily a odzbrojily. Monumenty a protimonumenty, příběhy a protipříběhy, mramor a protimramor, svátek upálení Mistra Jana Husa i den státnosti na svatého Václava. Tank slavných hrdinů z příběhu o jednom velkém vítězství byl přetřen na růžovo, a tou barvou začíná další příběh - která česká generace jej přijme za vlastní? Množí se všude příznaky klinické smrti osvícenského příběhu pokroku a růstu blahobytu. Zanechává za sebou pustiny, kostry lesů, děsivý stín Temelína, mršiny vodních ptáků pokryté naftou, velkoslepičárny, Gulagy, zbídačení Třetího světa, extrémní klimatické události. Hrdinové tohoto příběhu, vědci se svými skalpely, inženýři se svinutými plány v rukou, dělníci s kladivy a vykasanými rukávy, budou v protipříběhu, který si nové generace začínají vyprávět jako svůj vlastní, zvrhlými vrahy. Objektivita je stav mysli, kterým reagujeme na napětí vyvolávané v našich příbězích uměním dokumentace neboli uměním oddělit fakta od monumentů, v nichž jsou chráněna. Dodejme tedy k druhému bodu naší definice objektivity:

2. Fakta žijí v příbězích, a ty se mění v monumenty; dokumenty zviditelňují konečnost každého příběhu, jeho rozpory, mezery, praskliny, jeho přelakovaná místa, jeho místní a časovou podmíněnost. Objektivita je důsledek skandálů, sporů a bojů, které nepotlačitelné umění dokumentace vyvolává ve veřejném prostoru.

 

6.

V literárních parodiích Crónicas de Bustos Domecq (Kroniky Bustos Domecq, 1967 - pozn. red.) popisují argentinští spisovatelé Jorge Luis Borges a Adolfo Bioy Casares nový literární výboj zvaný deskriptivismus. Jeho nejvýznamnější představitel, romanopisec Bonavena, líčí v šestidílném románu NordNordovest předměty v severozápadním rohu svého psacího stolu, který je vysoký přesně metr a patnáct centimetrů od podlahy. Ta výška je pro deskriptivismus podmínkou, protože nenutí spisovatele zabývat se ani nekonečným nebem nad jeho hlavou, ani temným podzemím domu, ani nekonečným vnitřkem země. Když Bonavena svůj první román dokončil, musel vyřešit toto morální dilema: komu dát právo položit na stůl nové předměty k dalšímu popisu, aniž by přitom překročil přísné podmínky objektivity, které vyžadují imperativně, aby popis nebyl "něčím předpisem". Gordický uzel byl rozetnut za pomoci "objevení se na scéně mladého pomocníka pekaře, který byl hoden důvěry, neboť idiot. Byl to deus ex machina. Jeho vlastní neprůhlednost ho dělala vhodným nástrojem pro mé spisovatelské cíle. S nesmělou zvědavostí, podobné tomu, kdo se dopouští profanace, jsem mu poručil, aby položil cokoliv do prázdného rohu stolu." Zapamatujme si tuto alianci mezi neprůhledností a popisem. Neexistuje žádný "objektivní" popis světa, to jen neprůhlední idioti v nás i mimo nás nám předpisují, co ve světě má být popsáno. Ti idioti v nás se jmenují třeba předsudky, podvědomí nebo vůle k moci, ti mimo nás třeba historická nutnost, ekonomický růst, vědecké poznání či NATO. Po roce 1989 jsme my, evropští liberální intelektuálové, svěřili lehkomyslně (nostra maxima culpa) úkol položit na náš stůl předměty k popisu nejnebezpečnějším idiotům minulého století - ekonomům; zahaleni v umělé mlze své pseudomatematiky nepopisují svět, ale arogantně přikazují, co má pro nás světem být. Popis světa je třeba vždy vydobýt na idiotech vně i uvnitř nás; na neprůhlednosti naší historické situace, říká se učeněji. Fakta mají vždy svého "conquistadore" - jako fakta je odhalil něčí odvážný pohled, Freudův třeba. Odvaha, kterou popis vyžadoval, bloudění, z něhož vznikal, je samo velké téma popisu: proč právě Freud prohlédl neprůhledné id, které tak dlouho unikalo každému jinému pohledu? Každý popis světa vrhá svůj zvláštní stín, který se musíme naučit také popsat - ideu autora. Ve svém epochálním rozboru Velázquezova obrazu Las meninas (Dvorní dámy) Michel Foucault ukazuje, že konstitutivní téma modernosti je "reprezentace reprezentace", vidět vidění, zobrazit v každém zobrazení i stín autora zobrazení. Jako stín každého zobrazení, stává se člověk největším tématem modernosti. Popisy světa, kterými se řídíme v naší životní praxi, rozdělme na realistické a naivní. Naivní je takový popis světa, který bere slovník a gramatiku popisu jako samozřejmě dané a neptá se na vlastnosti popisujícího. Realistický je naopak takový popis světa, v němž popisující popisuje také vlastnosti popisujícího, popisuje i způsob, kterým popisování světa závisí na biologii a historii popisujícího. Každý popis světa je výběrem z různých možností a výběr znamená passion, přesvědčení, jedinečné zaujetí, které nelze nikdy z popisu světa vymazat. Popřít zaujatost svého popisu světa, neumět "vidět své vidění", svou vášeň, znamená propadnout "objektivitě" (v uvozovkách) = zuřivé lhostejnosti k protestujícím hlasům života. "Objektivita" jako naivní popis světa institucionalizuje nenapravitelnou nezodpovědnost vůči jiným historickým světům. Každý popis řeší něčí problém, je výsledkem něčího zaujatého pohledu a jen jako takový může být užitečný. Třetí bod naší definice objektivity zní proto takto:

3. Objektivita je realistický popis světa, v němž popisující popisuje i sebe sama. Objektivita otvírá přístup k vlastní sebekonstituci, a je proto podmínkou schopnosti lidí jednat vůči sobě samým.

 

7.

"Předpokladem příběhu je pluralita pravd," napsal Václav Havel. V západním veřejném prostoru má pluralita pravd a jejich střetání svou jedinečnou historickou formu - je jí literatura a umění vůbec. Z ní se rodí příběhy, v kterých informace a fakta získávají váhu, nenechávají nás lhostejnými, stávají se dějinnou energií. Solženicyn ve své nobelovské řeči nesmrtelně oslavil evropskou literární tradici: díky literatuře "cizí vzdálená zkušenost se stává zkušeností naší vlastní". Literatura nás angažuje v historických světech druhých bytostí, bez ní by entropie zvítězila nad každou informací. Ve svém celku je literatura od počátku spjata s bojem proti "serenity" neboli "bohorovnosti", která charakterizuje situaci publika - čtenářů, posluchačů, diváků. Čtenář může knihu zavřít, přeskakovat stránky, vytrhávat věty z kontextu. Včera jsme viděli ve strhující televizní reportáži utrpení súdánských dětí prodaných do otroctví, ale nemá nám snad chutnat večeře? Německý historik Harald Weinrich vypráví dějiny "literární formy" jako příběh, který má svého negativního hrdinu - čtenáře. Jeho "bohorovný" vztah k dílu musí autor prolomit svým uměním: formou svého díla musí v nás vyvolat takový otřes, abychom přestali být pouhým publikem. Zápas mezi "bohorovností" publika a zaujatostí autora je jádrem dějin umění v naší civilizaci a důležitým aspektem našeho veřejného prostoru. Ten zápas má svůj jednoznačný historický rámec, je jím evangelium, slovo boží, jehož nelze být jen publikem - musí změnit náš život. Být pouhým publikem Bible znamená ztratit sebe sama. Rozhodujícím rysem Západu je to, že dějiny interpretací slova jsou tu úzce spjaty s dějinami spásy, napsal italský filosof Gianni Vattimo. Všechny formální postupy literatury, do níž patří i filosofie a jiné "reflexivní" žánry, jsou způsoby boje proti "bohorovné lhostejnosti" konzumentů umění, proti jejich svobodě nevidět, neangažovat se, chtít se jen "rozptýlit". Líčením hrůz se spisovatel snaží nastolit situaci, v níž informace angažuje a nutí nás opustit nezávazný postoj pouhého publika. Čtenář čte o zoufalství ponižovaného člověka, spisovatel je líčí přesvědčivě - "velmi přesvědčivě", zamumlá čtenář a uvelebí se pohodlněji ve svém křesle. Mluvíme tu o umění a angažovanosti, je to nebezpečné téma, které se ale stále vrací. Relevantní informace nám přece nesmějí být lhostejné, musí nás strhnout a v nějaké míře změnit. Ve vůli autora prolomit lhostejnost čtenáře a vlámat se do jeho "bohorovnosti" se skrývá velké téma demokracie: informace se nestanou energií, pokud čtenář zůstane pouhým publikem, pokud si udrží svůj odstup od "líčené" události. "To umírání je krásná scéna, škoda, že nemohu plakat, musím večeřet ve městě a nemám čas se znovu líčit" - poznamenala jedna dáma ke svému společníkovi. Čtvrtý bod naší definice objektivity můžeme formulovat takto:

4. Objektivita předpokládá, že příběhy, v nichž se informace vyskytují, nás díky své literární formě angažují k nějakému jednání ve světě; tento angažovaný vztah ke slovu je dědictvím křesťanství.

 

8.

V pojetí svých institucionálních aktérů - zvláště politických stran a jejich zástupců v různých mediálních komisích a radách - krouží diskuse o objektivitě v Česku kolem pojmu "vyváženost": Jsou v mediálním obrazu společnosti zastoupeny vyváženě názory různých skupin občanů, jsou v něm zastoupeny jak menšiny, tak většiny, třeba voliči ODS a ČSSD? Je mediální obraz české společnosti, který nám novináři či intelektuálové nabízejí, reprezentativní? Odpovídá tomu, co potvrzují volby nebo výzkumy veřejného mínění? Není záměrně zkreslován nějakou intelektuální elitou? Vyvážený musí být vzorek populace, z něhož chceme vyvodit hypotézu o celé populaci, reprezentativní musí být vláda, protože musí "zobrazovat" reálné priority občanů. Objektivita je ale něco zcela jiného, redukovat ji na "vyváženost" nebo "reprezentativnost" znamená podřídit ji nějakým oficiálně pověřeným měřičům objektivity, což je vždy první krok k zotročení veřejného prostoru. Měřítka, podle nichž budou ti měřiči měřit vyváženost mediálních obrazů společnosti, budou vždy konformistická - třeba výzkumy veřejného mínění, volby nebo náboženské či morální předsudky. Objektivita není vyváženost a její osvobozující dopad není nijak měřitelný. Je to kvalita veřejného prostoru, která nás nutí vidět se mimo ochrannou hradbu předsudků a různých "paktů mezi slušnými lidmi". Před objektivním obrazem nás samých stojíme zmateni jako konšelé před Rembrandtovou Noční hlídkou. Odmítali zaplatit dohodnutých sto zlatých, protože byli vyobrazeni nereprezentativně, bez znaků svého společenského postavení. Zobrazeni věcně uviděli se, jak se vidět nechtěli. Objektivita je znepokojující, vzpurná a zraňující strategie komunikace, která se prosazuje ve veřejném prostoru jen za určitých historických podmínek. Udržet pro ni dostatečné místo ve veřejném prostoru je obtížné. Vládní či občanské komise nám tu nepomohou. Objektivita jako antientropický režim řeči přežívá jen tam, kde historie naučila pasivní většinu vážit si nepoddajnosti svých aktivních menšin.

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *