Olověný vítr. K nedožitým devadesátinám Československa
V anglickém hrabství Cornwall je Eden Park a v něm velká skulptura „totally made of waste/rubbish“, píše se o ní v průvodci. Můžete se na ni podívat na adrese: www.ukexpert.co.uk/photopost/showphoto.php?photo=28185&cat=1345. Je to jakýsi tyranosaurus, vztyčený na zadních nohách, poslepovaný z odpadu postmoderních měst – ze starých rádií, videí, počítačů, plastů, plechovek, kabelů...
Veřejný prostor postindustriálních zemí se stal nedohlednou skládkou informačního odpadu všeho druhu, je ho stále více a je určitě toxický, ale odklidit ho nikdo neumí. Veřejný prostor postkomunistických zemí obecně a český zvláště se pak stal v devadesátých letech páchnoucí skládkou informačního odpadu studené války; pravicová média z něj dodnes slepují jakési „postkomunistické infoskulptury“, dost podobné tomu tyranosaurovi v Eden Parku. Zvláštním druhem informačního odpadu jsou pak záznamy StB, ze kterých odborníci umějí sestavit obludy k zastrašení nepohodlných osob.
I čtyřicáté výročí srpna 1968 bylo takovou infoskulpturou, poslepovanou z opožděné protiruské mobilizace, postkomunistického antikomunismu, hesel o bezpečí pod nukleárním deštníkem nového protektora, tiskovin vládního institutu pro bádání o minulosti atd. Všechny podstatné otázky, které rok 1968 vyvolal, ten tyranosaurus zcela překryl. Pokusme se je odkrýt.
Co bylo Pražské jaro 1968 (a jeho porážka) v evropském kontextu? Na jaké otázky z dějin průmyslových společností chtělo být odpovědí?
Rok 1968, spolu s roky 1938 a 1948, je především národním a evropským traumatem. Umějí se západní národy obecně a český národ zvlášť poučit ze svých traumat? Snaží se o to jejich vzdělané menšiny, často neúspěšně, jak dokazuje například francouzská neochota reflektovat kolaboraci s nacismem, belgické ticho o krvavém vykořisťování Konga, odmítavé německé reakce na výstavu o zločinech wehrmachtu, masový návrat rasismu v Itálii, vítězství „etnické“ pravice v Rakousku či neschopnost Američanů překonat mýtus své „historické výjimečnosti“.
Velikost národa ale závisí na jeho schopnosti poučit se z vlastních traumat. Existují velké národy?
Pojmem „národní trauma“ označuji událost, která je v kolektivním vědomí zobrazena jako mezní situace, v níž bylo ohroženo přežití národa; zabránit jejímu opakování je nejvyšším a sdíleným imperativem národní politiky. Poučit se z této traumatizující mezní situace ale předpokládá odvahu připustit, že byla způsobena vlastním selháním, proto vyžaduje radikální „revizi národní identity“. Naplivat je málo, musíme je vyhnat, ale všechny, co to zavinili! – jsou závěrečná slova Vávrova filmu Dny zrady. Mnoho Čechoslováků si ale po druhé světové válce tuto oprávněnou výzvu vyložilo špatně – volili KSČ.
Poučení z traumatu je něco jako katarze, očištění od chyb minulosti. Obávám se ale, že český národ si ze svých traumat bere jen špatná poučení. Snad to bylo tím, že stříbrný vítr naděje se tu tak rychle, krutě a beze zbytku měnil v olověný vítr bezmoci.
Národ jako obětovaný beránek
Lukáš Borovička ve své úvaze o Mnichovu 1938 (29. 9. 2008) píše, že masarykovský mýtus „Čechů jako božích bojovníků“, kteří mají svět naučit „humanitě“, se v mnichovských dnech přeměňuje v obraz „Čechů jako mučedníků… kteří musí na sebe vzít největší oběť“.
Historik Jan Tesař ukázal v knize Mnichovský komplex, na jak velké lži je postaven mýtus národa-beránka, který byl připraven hájit demokracii, ale byl zrazen „těmi, kterým tak věřil!“. Svou odhodlanost pak dokázali čeští vojáci u Sokolova či Dukly. Po roce 1989 byl ten mýtus trochu poopraven – místo Sokolova Tobruk, místo vojáků generála Svobody naši letci v Anglii, místo sovětských tanků, spěchajících od Berlína, americké džípy v Plzni.
Ve skutečnosti byla naše armáda v roce 1938 nedozbrojená, československé zbrojovky vyráběly ještě v roce 1937 pro vývoz, protože to bylo pro ně výhodnější než dodávat vlastní armádě. „Skvělé pevnosti“, předané „bez výstřelu“, ztratily jakýkoli vojenský význam po anexi Rakouska. Československá armáda neměla žádné tankové divize, neměla útočné letectvo, neměla dostatečné zásoby benzínu a pro plánovaný ústup na východ nebyly připraveny infrastruktury.
Legitimnost republiky byla navíc od začátku postavena na postulátu „československého státního národa“, který byl historicky falešný, a to nenapravitelně, jak dokázal vývoj po roce 1989. Obrovskou německou menšinu bylo možné integrovat do demokratického federálního státu, ale jistě ne do státu „československého národa“. Přesto mělo Československo šanci stát se po první světové válce tím, čím chtělo být – důsledně demokratickým státem ve střední Evropě, v hrdé opozici k politickým režimům ve většině sousedních zemí. Politiku schopnou získat si loajálnost demokratických Slováků, Němců a Maďarů se ale najít nepodařilo; například sociální demokrat Wenzel Jaksch vyzval v londýnském exilu sudetské Němce, aby vstupovali do britské, ne československé armády, protože mnichovskou dohodu považoval za legitimní.
Rozpad Československa v roce 1992 (jedna z nejsmutnějších chvil mého „politického“ života) dokázal, že jsme se z Mnichova nepoučili – Němce jsme odsunuli „hned po osvobození“ a Slováky ztratili „hned po sametové revoluci“. Dali jsme tak za pravdu těm, kdo nazývali Československo „Missbildung“. Většinový „mnichovský diskurz“ slouží k „ospravedlnění nechuti zodpovědět otázky… nepříjemnější (než zda jsme měli bojovat)… a stále aktuální“ – napsal Petr Pithart k 70. výročí Mnichova.
Ve třicátých letech byl v Paříži dopisovatelem Lidových novin Richard Weiner. Psal pravdivě o hroutící se morálce Francie, takže „s ohledem na optimismus oficiální politiky jeho komentáře házeli do koše“, vzpomíná Julius Firt, tehdejší ředitel nakladatelství Borový. Vztah Československa k Francii byl totiž založen na oportunistickém zavírání očí před pravdou, protože „protektor se přece nekritizuje“. Lokajský postoj k mocnému spojenci se ale nikdy nevyplácí, je to druh parazitismu na jeho síle, který přispívá k morální degeneraci obou.
Současná zahraniční politika, postavená na bezmezně lokajském postoji k novému „velkému protektorovi“, dokazuje, že i v tomto bodě se Češi příliš nepoučili. Politik, který lhal o důvodech k válce, o zacházení se zajatci i o skutečném stavu ekonomiky, je oslavován jako „leader demokratického světa“; tak jako se za první republiky nemluvilo o úpadku Francie, nemluví se dnes o moral bankruptcy americké leadership ve světě.
Gentlemani mluví o principech, lokajové o osobách – říká jakési anglické přísloví. České poučení z Mnichova mělo být gentlemanské – obrana principů je důležitější zárukou bezpečnosti státu než podpora jednoho mocného spojence.
Bylo ale lokajské – pro našeho mocného protektora principy neplatí, ten smí i lhát!
Jaké poučení si tedy vzít ze září 1938 a srpna 1968? Ne rychle a oportunisticky přeběhnout od jednoho protektora k druhému, ale důsledně bojovat proti dělení světa do sfér velmocenského vlivu jako principu mezinárodní politiky! Hledání protektora není vhodný způsob jak si zajistit bezpečnost ani pro prostitutky, natož pak pro státy.
Většinové poučení českého národa z Mnichova bylo to nejhorší možné: přimknout se k Sovětskému svazu a zavřít pevně oči před „sovětskou realitou“, tak jako jsme je kdysi zavřeli před realitou francouzskou a dnes americkou. Přičinlivým uznáním „nezávislého Kosova“ na přání hegemona čeští politici prokázali naprostý nedostatek úcty ke smyslu vlastních dějin. Místo aby hájili „územní celistvost Srbska“, které se ocitlo ve stejném postavení jako ČSR v roce 1938, cynicky zranili národ, který historicky stál vždy na naší straně. Zato ale hájí „územní celistvost Gruzie“, k níž Osetie a Abcházie byly připojeny „sovětskou mocí“!
A ještě malý dodatek. Zatímco Bulhaři své Židy zachránili před deportacemi hrdinným hlasováním v parlamentu, i když země byla obsazena Němci, naši Židé a demokratičtí Němci před válkou, během ní a po ní se nedočkali takové míry solidarity, kterou by si zasloužili. Šance na udržení demokracie po roce 1945 byly výjimečně vysoké, kdybychom si z Mnichova vzali lepší poučení a měli větší smysl pro občanskou solidaritu, nemuseli jsme je promarnit.
Filip Remunda a Vít Klusák, autoři dokumentu Český sen, připravují film o „českém míru“. V MfD o něm řekli: „Bude to film o české zbabělosti i odvaze, dokument doby, v níž se o střed Evropy opět přetahují velmoci. To vše na pozadí událostí točících se kolem amerického vojenského radaru, který bude nejspíš stát v brdských lesích. Neboli na tomtéž místě, kde před dvaceti lety ukrývali jaderný arzenál Sověti. (Když vláda pochopila, že filmaři jsou nezávislí) ...přestali brát dokumentaristy na cesty do Spojených států spjatých s vyjednáváním o radaru. Když premiér Topolánek letěl za americkým prezidentem Bushem a jako dárek mu vezl kulovnici, tiskový odbor vlády postupně vyhazoval z vládního letadla jednoho filmaře po druhém.“
To jsou dobré zprávy, těším se na ten dokument.
Normalizace? Spíše kontranormalizace
„Normalizace v národě způsobila mnohem větší katastrofu než šest let… stalinismu. Za stalinismu se popravovalo, věšelo, ale trval šest let a postupně se začal otupovat. Normalizace trvala dvacet let a dnešní čtyřicátníci či padesátníci všichni z doby normalizace vycházejí…“ – napsal A. J. Liehm.
I já si myslím, že katastrofou nebyl srpen 1968, ale nevysvětlitelný ústup z dosažených pozic, který začal už na jaře 1969. Za pouhý rok se československá kultura a společnost ocitly pod vládou funkcionářů, kteří neměli žádnou autoritu ani historickou legitimnost; přesto společnost jako celek nebyla schopna moc těchto figurín omezit. Po krvavém potlačení maďarského povstání došlo celkem brzy k ekonomickému i kulturnímu uvolnění, emigranti už začátkem šedesátých let mohli navštěvovat svou vlast; československou společnost naproti tomu ovládla na téměř dvacet let archaická sedlina poválečného komunismu, kulturu pak nevzdělaní tyrani jako třeba Štoll.
Označovat to, co se dělo v Československu po roce 1968, slovem „normalizace“ je nesprávné; ve skutečnosti to byla „kontranormalizace“. Slovem „normalizace“ označujeme totiž v sociologii nevyhnutelný přechod od charismatického vedení kolektivního života k jeho institucionalizaci; poměry se normalizují, když lidé vystřízlivějí a nechtějí už dál pracovat z lásky k vůdci, ale za plat, když chtějí žít podle práva a zákonů, a ne ve věčném „výjimečném stavu“, v němž je třeba obětovat všední život velikosti historické chvíle. Dějiny každé instituce, nejen církve, oscilují mezi hlasem proroka, za nímž jdou zástupy, a dílem kněží, funkcionářů prorockého poselství, kteří je vtělují do učebnic a zajišťují jeho platnost úřední mocí.
Pražské jaro 1968 bylo především „definitivním koncem nenormální doby“. Československá společnost, která se po válce vydala za hlasem svých komunistických proroků, se konečně začala vracet do normálních kolejí. Kádrovácká moc slábla, ideologická kontrola nad společností také, v ekonomice začínaly platit „tržní principy“, dřevěný jazyk marx-leninismu začali lidé vnímat jako „ptydepe“, „blbý“ umělý jazyk, abych připomenul nesmrtelnou Havlovu metaforu „nenormálnosti“.
V knize Proč tak snadno? Ivo Možný ukazuje, že proces uvolňování nebo „vývoje komunismu v šedesátých letech byl ve svém jádru jen postupnou autonomizací sféry ekonomické, politické, kulturní a sociální“ od politické moci KSČ. Osamostatňování specializovaných sektorů společnosti je „normální“ vývoj každé průmyslové společnosti – říká se tomu „funkční diferenciace“. Proces normalizace byl ale násilně přerušen a Československo vrženo zpět, do „nenormální fáze svého rozvoje“. Komunistická strana už ale neměla ani legitimitu, ani kompetenci k tomu, aby efektivně sjednotila společnost pod svým vedením a opravdu ji někam vedla.
Rozběhla se tak „kontranormalizace“, která byla (a musela být) pouhou fikcí, a proto měla tak katastrofální důsledky. Lidé masově předstírali, že uznávají vedoucí roli KSČ, která ale byla jen „inscenována“ jako oficiální spektákl, jehož se všichni rituálně účastnili; za scénou bylo všechno jinak. Tento systém předstírané loajality byl tak komplikovaný, že nakonec nevyhovoval ani komunistům samotným, proto padl „tak snadno“.
Myslím, že analýza Iva Možného je přesná, nazvu proto to, co přišlo po porážce Pražského jara, „kontranormalizací“. Ve slově „normalizace“ je obsažena vždy „zkušenost vystřízlivění“, jak připomíná Martin Škabraha ve své úvaze o současné neonormalizaci v týdeníku A2. Posrpnová normalizace nebyla ale vystřízlivěním. Naopak, byla „předstíraným opojením“ a takové předstírání bylo velmi frustrující v době, kdy už opravdu nebylo čím se opojit.
Jan Balabán v Respektu (3/2008) popsal různé stupně „vytrácení se smyslu“, k němuž tato složitá inscenace oficiálního souhlasu s fikcí vedla. Prvním stupněm bylo „něco jiného říkat a něco jiného si myslet“, například zbrojení se začalo říkat „boj za mír“, okupaci „internacionální pomoc“, partě flákačů „brigáda socialistické práce“. Začalo se žít za španělskou stěnou toho, „co se jen říká, až nakonec se za tou stěnou vstupovalo i do KSČ“. V dalším stadiu člověk přestal být schopen rozlišit mezi tím, co si opravdu myslel, a tím, co jen předstíral, už jen „vyhovoval“ požadavkům moci, stal se mistrem v přizpůsobování se čemukoli.
„A když režim padne a přijde svoboda, takový člověk pak nevyhnutelně směřuje buď k servilní službě nějaké autoritě v politice nebo v byznysu, nebo si naopak požadavky nyní přejmenované na své legitimní zájmy stanoví sám.“ – dodává Jan Balabán. Naší kruté současnosti vládnou právě tito lidé, ochotní považovat své bližní za pouhé „lidské zdroje“, říkat obchodním záměrům „filozofie“, být nemilosrdnými manažery a bezohlednými politiky. Jejich přizpůsobování se „realitě“ (a tou pro ně může být cokoli!) nezná mezí.
Myslím, že česká společnost se z traumatu kontranormalizace nepoučila. Zvony zvoní, tisíce lidí se účastní manifestačně pohřbu Jana Palacha – a za několik měsíců nato se už poslušně kontranormalizují. Moc v Československu nikdy nepoužila prostředky tak kruté jako chráněnci našeho nynějšího protektora třeba v Chile nebo Argentině. Kdyby „čelní“ čeští umělci nepodepsali Antichartu, jistě by nebyli zastřeleni v Kobylisích. Ale podepsali ji. Co podepíšou příště?
Otázka, na kterou musíme hledat odpověď, abychom si z kontranormalizace vzali lepší poučení, musí proto znít takto: Je česká společnost opravdu ochotna přizpůsobit se čemukoli? Proč neumí klást účinný odpor „vytrácení se smyslu“?
Smiřování ismů s demokracií
K čemu je hladovému demokracie? je heslo, které se stále v nějaké formě vrací. Přežvykovali je komunisté i fašisté všech národních dresů. Prezident Bush je trochu obměnil – Nejdříve bezpečnost, pak demokracie! nebo dokonce Když je ohroženo bezpečí národa, i mučení je legitimní! V tomto pojetí je demokracie jakýsi přepych, na který si musíme nejdříve vydělat, něco jako ochrana životního prostředí v pojetí české „klausovsko-mladofrontní“ pravice.
Smířit socialismus s demokracií bylo nejvlivnějším heslem Pražského jara, milióny lidí po celém světě byly překvapeny masovou energií, kterou bylo nabito. I kosmopolita Milan Kundera se dal na chvíli strhnout jeho kouzlem a napsal, že se jednalo o pokus „vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach… (Pražské jaro ukázalo) jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a… že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa“.
V rozhovoru, který jsme spolu v roce 1993 na stránkách LN vedli, Václav Havel říká, že mu vadil mesianismus některých reformních komunistických intelektuálů, kteří „tehdy psali, že je to poprvé v dějinách lidstva, kdy se někdo pokusil spojit socialismus s demokracií… najednou tu byl pocit, že jsme středem světa“.
Ten pocit byl ale v nějaké míře oprávněný. Smiřování socialismu s demokracií byla dobová forma sporu, který je v základu evropské civilizace: na jedné straně stojí ti, kdo chtějí co nejrychleji vyřešit „problém lidské bídy“ – a pak teprve „předat vládu lidu“; na druhé pak ti, kdo věří, že jen lidé, kteří si sami vládnou, mohou úspěšně vyřešit své problémy.
Lidstvo se ve 20. století extrémů rozdělilo na dva znepřátelené tábory. První považoval demokracii za historickou podmínku socialismu, za jedinou legitimní cestu k němu; druhý naopak chtěl nejdříve všemi prostředky nastolit socialismus, protože sociální rovnost je historickou podmínkou reálné demokracie, bez ní by byla jen prázdnou formulkou. První byl tábor reformistů, sociálních demokratů, druhý revolucionářů, komunistů.
Myslím, že toto je i ve třetím tisíciletí největší politická otázka naší civilizace, i když v jiném smyslu než v roce 1968. Aparát vědy ve službách „military komplex“, jak to nazval prezident Eisenhower, spolu se specialisty politické moci vyvlastňují stále arogantněji veřejné mínění, občané se stávají jen masou nekompetentních a poslušných spotřebitelů, o jejichž potřebách a cílech rozhodují oligarchové systému. Ti využívají stát k tomu, aby efektivně kolektivizovali své ztráty a privatizovali své zisky, jak přesvědčivě odhalila současná „světová finanční krize“.
Jak tomu klást účinný odpor? Jak smířit společnost (vědeckého) vědění s demokracií, v níž se o pravdě hlasuje? Jak od „knowledge based society“ dospět k „society based knowledge“? Je možné smířit nový nebezpečný „ismus“ – globální kapitalismus – s demokracií? Pokud ne, máme dost sil k tomu, abychom dali přednost demokracii?
České kýče ve století extrémů
Na YouTube jsem nalezl krátké video: Karel Gott a Karel Kryl zpívají v listopadu 1989 československou hymnu, zatímco obrovský dav zvedá ruku k přísaze. Neuplyne ani rok a Karel Kryl zpívá: Ti, co kradli po léta / dnes dvojnásobně kradou / ti, co nás léta týrali / nás vyhazujou z práce / z těch, co pravdu zpívali / dnes nadělali zrádce…
Česká politická kultura je rozežrána zevnitř antipolitickým kýčem. Chci říci, že rysem české politické kultury je přepisování nedostatečných poučení z politických traumat do jímavých slátanin, inscenovaných ve veřejném prostoru ve formě masového divadla. Petr Rezek nazývá kýč „druhem nevěcného postoje“, kde věc, o níž jde, je nahrazena dojetím. Antipolitický kýč definujme tedy jako „nevěcnost v politice“.
Co je „věc, o niž jde“, v politice? Politika je všude tam, kde je třeba dosáhnout cílů, které vyžadují spolupráci většiny lidí. Jak si ji vynutit, nebo jak je pro ni získat? V demokracii neexistuje žádná nediskutovatelná hierarchie cílů, žádná pravda, která by vítězila nad lží. Existuje jen nepokojná pluralita sporných lidských hledisek a zájmů, kterou nelze převést na žádný společný jmenovatel; spory mezi svobodnými lidmi nikdy nekončí a někdy jsou i krvavé. Pojmy jako „pravda“ nebo „boží zákon“ jsou antipolitické v tom smyslu, že mají zásahem nějaké „nepochybné instance“ zvnějšku ukončit handrkování mezi lidmi o společné cíle – „zavřít jim zobák“. Každá „nepochybná instance“ se ale ukáže být jen kýčem a ničím jiným být ani nemůže.
Antipolitickým kýčem je tedy každý pokus zvrátit nadvládu politiky tím, že spor mezi lidmi, kteří musí volit mezi jen relativně platnými alternativami na základě svého historicky omezeného poznání a zájmů, řešíme „zásahem zvnějšku“, ale na místě „pravdy“ nebo „zákona božího“ stojí nyní „společné dojetí“. A také dojetí nad tím, že jsme všichni společně dojatí, jak napsal Milan Kundera.
Antipolitický kýč je tvrdým jádrem „českého kánonu“. Obrozenci probouzeli lásku k národu literárními kýči, kýčem byla „revoluce 1918“ (generace V+W si z ní dělala právem legraci), neúnosně kýčovitě psal Karel Čapek o československé demokracii, za pomoci výpravných velkokýčů Otakara Vávry komunisté vydávali svou moc za happyend českých dějin, Pražské jaro 1968 bylo od počátku ohroženo antipolitickým kýčem, který nahrazoval „politickou věcnost“. Kýčem byla i „velká listopadová sametová“ a zvláště kýčovou truchlohrou je současný „opožděný boj proti komunismu“.
Všechny druhy antipolitického kýče chtějí převést boj mezi lidmi o prosazení svých rozporných hodnot a zájmů na „společný spektákl dojetí“, nejlépe na nějakém náměstí pod sochou jednoho „z božích bojovníků za pravdu“. Sjednocení založené na společném dojetí ale dlouho nevydrží, je „nevěcné“. Ve století extrémů české antipolitické kýče přemosťovaly v Evropě velmi nebezpečné propasti. Byly to ale nepevné mosty, všechny nakonec spadly, a tak 20. století bylo dlouhou řadou „našich slavných proher“, jak tomu říká Jára Cimrman.
V politice nelze nahradit věc, o niž jde, společným dojetím na sokolském sletu či pohřbu Jana Palacha.
Je příliš pozdě na to, abychom se z traumat naší státní existence poučili jako Čechoslováci. Poučme se alespoň jako Evropané.