Několik vět z dopisu do Ameriky

 

 

Bertolt Brecht poradil kdysi východoněmecké vládě, aby „rozpustila lid a zvolila si jiný“, když ten, v jehož jménu vládne, neschvaluje její cíle. Ministr obrany USA v Bushově administrativě Donald Rumsfeld aplikoval tu radu na spojence USA.

Vyhlásil někdy v roce 2003: The issue determines the coalition, not the coalition the issue. (Cíl určuje, kdo budou spojenci, ne spojenci, co bude cílem.) Měl to být začátek nové éry unilateralismu, v níž USA nebudou usilovat o souhlas svých spojenců, ale jednostranně rozhodnou, co bude cílem, a pak si vyberou ochotné pomahače k jeho dosažení (coalition of willings).

Prvním krokem prezidenta Obamy bylo vyhlášení konce unilateralismu – svět je příliš složitý, než aby mu mohly Spojené státy vládnout, aniž by naslouchaly hlasu svých spojenců a přátel. Rozdíl mezi spojenci a ochotnými pomahači je právě v tom, že spojenci pečují o kvalitu společných cílů, jsou to přátelé, které „spojuje péče o to spojující“. Platí to i v životě jednotlivců: opozice přátel mě často zachránila před mými hloupými cíli.

Mnoho politiků, zejména z postkomunistických zemí, ale v roce 2003 roli ochotných pomahačů přijalo a podpořilo útok na Irák, zdůvodněný jen falešnou informací o zbraních hromadného ničení. Nedokázali tím ale svůj „atlantismus“, své přátelství k USA, jen své „ochotné pomahačství“. Ochotní pomahači říkají oportunisticky „ano“ jakkoli hloupému cíli hegemona, aby si zajistili co nejvýhodnější postavení v jeho očích.

Politickým dopadem dopisu politiků z postkomunistických zemí prezidentu Obamovi se zabývali politologové, já jím nejsem. Chci ale, aby čtenářům neuniklo několik vět, které ukazují, jak zaslepující a evropské tradici cizí je mentalita ochotného pomahačství: Je nepochopitelné, že kritik jako francouzský antiglobalizační aktivista José Bové nežádá o vízum do USA, zatímco bývalý aktivista Solidarity a nositel Nobelovy ceny míru Lech Walesa o něj žádá. Tato věc může být vyřešena jen, když se stane politickou prioritou prezidenta USA. Je tragické, že evropští politici mohli po dvaceti letech demokracie podepsat dopis, v němž jsou takové věty. Všimněme si tu tří bodů:

Zaprvé jednou z hlavních podmínek členství v EU je ustavení právního státu, zatímco ty věty vykazují naprostý deficit smyslu pro právní stát. Bezvízový styk či víza jsou vztahy mezi státy, nijak nesouvisejí s idejemi jednotlivých občanů, s mírou jejich souhlasu či nesouhlasu s politikou toho kterého státu. Francie má s USA smlouvu o bezvízovém styku, a protože je ve Francii svoboda názoru, člověk bojující za tradiční zemědělství neztrácí toto právo jen pro své ideje.

Je smutné, že tato elementární zásada se ještě stále zdá tolika postkomunistickým politikům „uncomprehensible“. Za studené války, až do nevím kterého roku, musel člověk, když žádal o americké vízum, prohlásit, že není členem komunistické strany, ale ani to by se na José Bového nevztahovalo, není členem žádné strany.

Ty věty ve svých důsledcích vyčítají prezidentovi Obamovi, že nebere při udělování víz v potaz postoje občanů. José Bové je obráncem tradiční formy zemědělství, bojuje proti biotechnologiím, jeho názory jsou důležitou součástí evropské kultury. Odpůrců biotechnologických koncernů je mnoho nejen v Evropě, ale i v USA (český čtenář se může o tom dočíst například v časopise Sedmá generace).

Už masové demonstrace v Seattlu ukázaly, že antiglobalizační hnutí je v USA silné, ostatně otevřeným kritikem mnoha aspektů ekonomické globalizace je i sám prezident Obama, jeho žena například pěstuje vlastní zeleninu na zahradě prezidentského sídla.

Mají být antiglobalizační názory důvodem k diskriminaci občanů? Myslím, že mnoho vědců ve službách nadnárodních koncernů by si přálo, aby kritika biotechnologií byla státem zakázána jako podvratná, ale zatím se jim to prosadit nepodařilo. Alespoň ne v Evropské unii.

Zadruhé ty věty dokazují hluboké nepochopení dějin USA. Ty jsou dějinami bojů za rovnost a právo, prošlapávání stezek svobody, pochodů za zpěvu We shall overcome nebo volání Yes, we can! V těchto bojích se „malý americký člověk ukazuje velkým“, jak řekl kdysi Čechoameričan Jiří Voskovec. Autoři dopisu těm dějinám nerozumějí, nechápou, co udělalo z Ameriky kontinent demokracie a svobody, nevědí, že bojovnost Bového je duchu Ameriky mnohem bližší než jejich ochotné pomahačství.

Nerozumějí tomu, co nedávno americký politolog Joseph Nye nazval soft power, tedy schopnost antikonformistických idejí a exemplárních činů vyzařovat a probouzet přátelství ve světě. Objektivní vysílání Hlasu Ameriky v období aféry Watergate a následné Nixonovy demise například významně pomohlo napravit velmi pošramocenou pověst USA v Latinské Americe.

Zatřetí – a to je zvláště tragické – ty věty mlčky předpokládají, že boj za občanská práva v komunistických zemích byl něco zcela jiného než všechny ostatní zápasy občanů o jejich práva, že by měl být zapsán v paměti americké veřejnosti jiným písmem než boj jednoho francouzského sedláka proti snaze nadnárodních koncernů ovládnout světové zemědělství. Má být zapsán jiným písmem i než třeba boj Obamových předchůdců za občanská práva Afroameričanů?

V padesátých letech by asi Francouz protestující veřejně proti rasové diskriminaci v USA americké vízum opravdu nedostal. Mají se ty časy vrátit?

Boj za občanská práva musí být vždy a všude zapsán stejným písmem, ať už se jedná o rusky mluvící občany Lotyšska, o národ Mayů v Guatemale, či o francouzské sedláky. Ty boje jsou smyslem dějin rozumu, které jsme my Evropané vynalezli.

Co je na tom nesrozumitelného?

 

zpět