Nečitelná země

 

„V těchto volbách jde o masivní útok před listopadových sil…, o pokus levice převzít moc, možná i ústavní“ – hlásají komentátoři například MfD. Bohumil Pečinka, novinář, který už od poloviny 90. let vede záslužný boj proti převaze morálního kýče v české politické kultuře, napsal: V očekávání předčasných voleb

do Poslanecké sněmovny v říjnu 2009 se vytváří nejfalešnější

předvolební aranžmá, jaké polistopadová politika zažila.

Otevřené politické soupeření má být nahrazeno bojem pravdy proti lži. Středopravicový politický tábor se má sjednotit jako nové „Občanské fórum“, které nebude mluvit o politických zájmech, ale o hodnotách.

Myslím, že je to pravda. Politika, v níž jde o dosažení většinového konsenzu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, byla jako už tolikrát v minulosti nahrazena morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu“. Pečinkova úvaha ale nenazvala jménem pravého viníka této přeměny politiky v morální kýč. Je jím převaha antiruského a antikomunistického fundamentalismu v české mediasféře – především v komentářích MfD, LN, týdeníků Reflex, Týden a Respekt. Mluvím přirozeně o „převažující tendenci“, nepopírám, že vycházejí i jiné komentáře.

Tak jako socialismus nemůže být jen antikapitalismem, liberální demokracie nemůže být jen antikomunismem či antirusismem. Morálním jádrem disentu před rokem 1989 nebyla kritika komunismu, ale průmyslové modernosti; ne kritika zločinů jedné ze dvou částí, do nichž byl rozdělen svět, ale zločinu, kterým bylo samo rozdělení světa.

(Pokračování na str. 16) (Pokračování ze strany 1) V roce 1947, kdy už krví páchnoucí lyrický idiotismus „let padesátých“ byl všude cítit, Ferdinand Peroutka napsal v článku Nač se spoléháme: … je síla, která všechny neblahé živly udržuje v mezích, je stále dopadající kapka, která vyhlubuje drsný kámen: síla veřejného mínění… v zemi svobody je jako půda, k níž se vrátí kámen, vyhozený do výše.

Nespoléhajíce se na leccos jiného, spoléháme

se na veřejné mínění… Dnes staré dobré „veřejné mínění“ nahradila postmoderní „mediasféra“, její funkce ale zůstává stejná – držet v mezích neblahé živly. Politika bude vždy taková, jakou si ji veřejné mínění vynutí. Pravda, politické komentáře čte jen malá část té menšiny, kterou jsou dnes čtenáři názorových deníků, přesto jsou důležité. Komentátoři ustavují modely „politické argumentace“ a z nich pak odvozuje politické rozhodování v zemi svou legitimitu.

Politická argumentace má dvě základní dimenze: Jednou je úcta k tomu, co se dá v politice změřit a spočítat – kolik čeho komu, jaké jsou vyčíslitelné důsledky některých rozhodnutí, třeba stavby dálnice; druhou dimenzí pak je reflexe historických, sociálních a kulturních mezí našich postojů, bez níž bychom nebyli schopni porozumět nároku na pravdu, obsaženém v hlediscích druhé strany.

 

Na principu hororu

 

„Veřejné mínění je půda, k níž se vrací kámen hozený do výše“ – píše Peroutka. Ano, ale ta půda může být zamořena, může nejen přestat být „silou, která drží v mezích neblahé živly“, ale sama se stát „neblahým živlem“, který by měl být držen na uzdě. Kým ale? Nějakou novou disidentskou obcí?

Jedním z principů hororových filmů je návrat toho, co jsme pohřbili, nebo toho, co jsme spláchli – zombie a odpad se k nám vracejí. Česká většinová mediasféra dnes pracuje se stejnou metaforou – každá kritika systému je pojednána jako spláchnutý „odpad minulosti“, který se k nám vrací. Politické komentáře postavené na tomto hororovém principu nazývám „opožděný antikomunismus“ a tvrdím, že vyprazdňuje českou demokracii tím, že delegitimizuje její základní princip – střídání vlád.

Příkladem využívání hororového principu v české mediasféře budiž obálka Reflexu s Davidem Rathem, přemalovaným na Hitlera. Celý kontext případu ukazuje, že sociálnědemokratický politik nemůže nikdy být dost obezřetný, když vkročí do české mediální bažiny, pravděpodobnost, že tu bude pojednán jako „muž totality“, je vysoká. Srovnejte si původní verzi rozhovoru s verzí publikovanou a posuďte sami, zda Rath má pravdu, když píše na své webové stránce, že „(redaktorka) několik mých vět zcela zamlčela, některé záměrně akcentovala a některá má slova dokonce zcela překroutila“. Já myslím, že ano, ale i kdyby pravdu neměl, ta obálka je v rozporu s novinářskou etikou, ačkoli prý podle českých právníků je „přiměřená“!

Malé srovnání: Mirek Topolánek v debatě s podnikateli pořádané týdeníkem Euro prohlásil v roce 2005: Nečekejte ode mne nic jiného než noc dlouhých nožů!

Opravdu „odeesesácký výrok“ – píšu „přiměřeně“. Ta věta by ukončila kariéru politika v každé evropské zemi, zatímco v české mediasféře se mu dostalo jen shovívavého pokárání jako ostravskému chlapci s „menším historickým vzděláním“. David Rath je přemalován na Hitlera za poznámku pravdivou, ale redakcí zkreslenou, zatímco Topolánek řekne programově „připravuji noc dlouhých nožů“ a vyslouží si jen mírné napomenutí. Proti levici jsou podpásovky všech stupňů v české mediasféře dovoleny, pravice je naopak hájena, může si dovolit i „noc dlouhých nožů“. Samozřejmě jsou tu stále ještě neideologické menšinové noviny, třeba Hospodářské, a vyrovnané Právo, skvělé televizní reportáže, hájící například životní prostředí proti zájmům kapitálu nebo bojující proti korupci, výborná ČT 24, ale to na změnu „ducha české mediasféry“ nestačí.

 

Český diskurz v Evropě

 

V české mediasféře obíhá falešná teze, podle níž bylo svržení Topolánkovy vlády uprostřed předsedání EU sabotáží českých zájmů. Nic ale nemohlo poškodit Česko víc než groteskně zpozdilá agenda priorit této pravicové vlády, její neschopnost mít nějaký čitelný postoj k budoucnosti EU, k její zahraniční politice, k důsledkům globalizace či k současné ekonomické krizi.

Říkalo se o českém předsednictví, že „Češi mluví pořád jen o komunismu“. Teatrální pokusy o prosazení rovnice komunismus = nacismus jsou hlavním příznakem komplexu „opožděného anti -komunismu“. Češi se přece proti komunismu bouřili nejméně, Maďaři či Poláci by měli více práva považovat svou historickou paměť za normotvornou. Doufejme, že se opožděným antikomunistům nepodaří rovnítko mezi komunismem a nacismem Unii vnutit, smysl dvacátého století by se tak propadl do tmy.

Potřeba dělat z české paměti velký varovný symbol evropských dějin je odvozena z „mnichovského komplexu“: národ rozhodnutý bránit demokracii byl zrazen a obětován „naivními snílky“. A tak Česko předsedající EU dnes bojuje proti snílkům, kteří věří Rusku či nehájí dost tvrdě lidská práva na Kubě, v Tibetu či v Číně. Už ale ne v mexických městech Chihuahua a Ciudad Juarez na hranicích s USA, kde bylo zavražděno za poslední desetiletí několik stovek mladých žen „narkomafií“ za mlčení zkorumpovaných místních autorit a vlád.

Historická paměť je skutečně normotvorná, v ní je zpracováno poučení z minulosti. Česká paměť Mnichova a komunismu, tak jak je kanonizována v současném „českém diskurzu“, je ale falešná, je to kompenzační kýč. Překrývá historická selhání v roce 1938, 1939, 1956, 1968, a hlavně masové selhání v době normalizace. Mezi ty, co selhali, počítám i sebe – emigroval jsem, místo abych kladl odpor.

Zavřít do vězení téměř devadesátiletou stařenu není vyrovnání se s minulostí. Pokřivené myšlení a jednání té stařeny jsou příznakem pokřivenosti celé naší politické kultury, českého lyrismu a morálního kýče, který ovládl padesátá léta.

To nejhorší z těch let se stále v nějaké formě vrací na scénu, to je autentický horor české politické kultury.

Mám na mysli diskurz morálního kýče, který dělá z jedněch „sabotéry, zahrávající si s naší bezpečností a svobodou“, a z druhých pak „frontu dobra bojující proti zlu“. Obě strany pak rychle degenerují, jak příklad Česka přesvědčivě dokazuje.

 

Protiruská vášeň

 

S nárokem na univerzální normotvorný smysl české paměti je v groteskním rozporu česká zahraniční i evropská politika. Slovensko například Kosovo neuznalo stejně jako Španělsko a jiné země hájící to pojetí státu, které mnichovská dohoda popřela – stát jako celek nesmí ustoupit před násilím lokálních většin. Uznání Kosova Českem je ze -směšněním „paměti Mnichova“.

V případě Gruzie se projevila všechna „protiruská vášeň“ české politiky. Přesně v opačném gardu než v případě Kosova začala naše vládní pravice vyzývat k obraně „územní celistvosti“ Gruzie. Územní celistvost Srbska může být obětována, zatímco celistvost Gruzie je posvátná. Českou pohádkou o boji gruzínského dobra proti ruskému zlu neotřásly ani objektivní reportáže BBC, ani masové demonstrace proti Saakašvilimu v Gruzii samotné.

Groteskní byla také „pravicová ortodoxie“ v otázce ekonomické krize. Například premiér Topolánek řekl v březnu, že „nejenom my, ale i velká část Evropy“ považuje přijímání „nějakých nových záchranných balíčků na pomoc evropským ekonomikám“ za zhoubné. „Američani roztočili... kolo permanentních akcí a permanentních stimulů... Je vidět, že americké školství… nemá pojetí historie a dějin vlastní země zpracované velmi dobře, protože kdyby si trochu něco přečetli o vlastních dějinách a 30. letech minulého století, tak by viděli, že toto k cíli nevede.“ O historickém vzdělání Topolánkově už máme jakousi představu, nicméně tato věta je příkladem pravicově ortodoxní rétoriky, podle níž „jakékoli řízení ekonomiky“ je „osudovou pýchou“. Východiskem z krize je v jeho očích jen nezasahování do procesů, které ji způsobily.

Protiruskou vášeň prozrazuje i Topolánkovo prohlášení, že přijetí Lisabonské smlouvy je cena, „kterou je třeba zaplatit, aby ČR nespadla znovu do sféry Moskvy“. Její odmítnutí by prý „přerušilo postjaltský a postteheránský proces, nastartovaný po pádu železné opony, a naše euroatlantické zakotvení by bylo ohroženo“. Typický příklad „českého diskurzu“, který vše redukuje na „hrozbu návratu minulosti“. Spor o evropskou ústavu, který probíhá v EU, byl příležitostí pro české „nadnárodní obrození“, ke kterému se český národ už mnohokrát rozběhl, ale nikdy k němu nedoběhl. Místo toho máme strašení Ruskem – a často také Německem.

Jediným světlým okamžikem českého předsednictví byla Entropa Davida Černého, pravdivý popis evropských autoa

hetero stereotypů. Autor ale z ní udělal součást „českého diskurzu v Bruselu“, když ji nechal odstranit „na protest proti pádu vlády“.

 

Malá země

 

Podmínkou úspěchu malé země v předsednické roli EU je „čitelnost“. Označuji tím slovem srozumitelnou agendu priorit a přesvědčivou politickou strategii k jejich prosazování. Finsko je jistě malý, ale velmi dobře čitelný stát. Vždy vystupuje na podporu rozvoje integrované společnosti kooperujících občanů, v níž se propojuje efektivita se sociální a občanskou solidaritou, s investicemi do vzdělání a do ochrany životního prostředí. I Slovensko je čitelné – malý, dynamický stát, velmi proevropský, usiloval úspěšně o rychlé přijetí eura, neuznal Kosovo, protože je věrný své historické paměti.

Česko je naopak nečitelné. Profiluje se heslem „Evropa bez bariér“, ale nemíní tím větší občanskou solidaritu se slabými, péči o spoluobčany fyzicky, so ciálně nebo kulturně handicapované – jen další deregulaci trhů. Stát, jehož prezident odmítne vyvěsit evropskou vlajku na svém sídle a po schválení Lisabonské smlouvy Senátem prohlásí, že „je to selhání politických elit, až příliš známé z české historie“, je beznadějně nečitelný.

Beznadějně znečitelňuje Česko jednostranná deklarace, „zdůrazňující restriktivní výklad Listiny základních práv EU, na kterou smlouva odkazuje… “, kterou vláda připojila k Lisabonské smlouvě. Strach z toho, že by čeští občané mohli mít více práv, je totální identifikací s bushovskou politikou oklešťování so ciálních práv, oslabování anti diskriminačních zákonů a zákonů na ochranu životního prostředí. Dějiny disentu v Československu byly dějinami boje o to, aby občané měli více práv, naši demokratičtí politici naopak bojují o to, aby jich měli méně.

Nečitelnost Česka je pravým důvodem neúspěchu českého předsednictví. Místo prosazování „čitelné, protože historickou pamětí zdůvodněné agendy priorit“ – třeba sociální solidarita, ochrana životního prostředí, vysoké investice do školství a kultury, obrana evropského filmu a kultury vůbec, jazyků malých národů či obrana státu před tlakem agresivních lokálních menšin, navazování na zkušenosti disentu nebo na pokusy o spojení socialismu a demokracie – Topolánkova vláda navrhla zřízení Dokumentačního centra o obětech nacismu a komunismu a vyhlášení 23. srpna – den podpisu paktu Molotov–Ribbentrop – Dnem uctění památky obětí totalit. Smysl těch iniciativ je jasný – komunismus a nacismus jsou to samé. Takové inicia tivy jsou stejného řádu jako zákaz strany mladých komunistů, omezování svobody demonstrovat nebo pokusy zakázat srp a kladivo. Z hlediska staré Evropy je to nehoráznost, v ní přece smysl těchto symbolů sahá mnohem dále, než kam sahá krátká „československá paměť“.

Utrpení Milady Horákové či matky, jejíž děti uhořely při bombardování Drážďan, jsou stejné jako zoufalství židovské matky, která nahá a s dítětem na ruce stojí na okraji jámy, do níž jejich umučená těla za chvíli padnou. Utrpení je stejné, ale jeho smysl je jiný. Bratr té židovské matky po válce třeba volil komunisty, protože Rudá armáda její smrt pomstila. Nemůžeme nikdy mít společnou paměť utrpení, jen společné dějiny utrpení.

23. srpen by měl být Dnem proti dělení

světa mezi velmoci. Vzpomínali bychom tak na oběti dělení Afriky mezi různé kolo niální mocnosti, na dělení Polska, na oběti maďarského povstání v roce 1956 či Američany podpořených převratů v Indonésii, Argentině či v Chile.

 

Mediasféra

 

Když jsem prolistovával nedávno MfD–LN a české týdeníky posledních měsíců, měl jsem pocit, že jejich hlavní sdělení lze shrnout asi takto: globální oteplování je levicový blábol, kdo je proti radaru, posluhuje ruským zájmům, krizi způsobila regulace trhů, Obama je naivní Mesiáš, který chystá nový Mnichov, Paroubek ohrožuje stát a demokracii. V úvaze Holubičí harakiri (MfD) čteme: „Nový šéf Bílého domu v kampani před svým zvolením sliboval, … že změní celý svět. Teď se konečně rýsuje, jak to chce konkrétně dělat. Bude podlézat Rusům. Ze strany Spojených států by však byl takový postup selháním a malým Mnichovem…“ A pod titulkem Maskva pazdravljajet našu Pragu se v MfD z 28. března dočteme, že „z těchhle našich demokratů musí mít Voloďa Putin a všichni další exkágébáci radost tak velkou, jak je jejich matička Rus“. Opravdu, český diskurz v kostce!

Někdy v létě 2007 vyšel v Kavárně MfD článek o tom, že Nový prostor (časopis prodávaný bezdomovci mimo oficiální mediasféru) je levicový, a hle, v září už byla redakce vyměněna. Jestli to spolu souvisí či ne, na to ať si každý odpoví sám, mně ale ta ideologická ostražitost připomíná „mnoho minulého“.

Myslím, že Bohumil Pečinka postihl situaci přesně: Atmosféra „boje o hodnoty“

také dočasně očišťuje zprofanované politiky… Typickým příkladem je Ivan Langer, … který Paroubka definuje jako zlo, jemuž se nesmí ustupovat… Je to vyděračská atmosféra morálního kýče.

Tuto vyděračskou atmosféru nastolila u nás česká média, modelově názorové stránky MfD. Zamořila tak ideové prameny, které se do veřejného prostoru vlévají, tam se prolínají a pročišťují politiku.

 

České „nadnárodní“ obrození

 

Náš politický diskurz je důsledkem tří velkých národních komplexů – komplexu opožděného antikomunismu, zrazeného národa a hledání velkého protektora. Opožděný antikomunismus není než kompenzací fanatismu kulturních „elit národa“ v padesátých letech a pasivity většiny v období normalizace, která nakonec vyústila ve „velkou sametovou“, v koaliční dohodu s dědici těch českých komunistů, které chce naše pravice postavit na roveň nacistům.

Komplex zrazeného národa je to, co Jan Tesař nazval „mnichovský komplex“ – povýšení vlastní historické paměti na univerzálně platné varování před zlem. Představme si na chvíli tuto možnost: v létě 1939 generalita Hitlera sesadila, v Sudetech je vyhlášeno referendum, zastánci odtržení od Československa převládnou. „Mnichov“ by pak většina evropských politiků přijala jako přirozený důsledek špatně utvořeného státu. Varující „paměť Mnichova“ může obstát jen v konfrontaci se zlem absolutním, ne v konfrontaci se zlem jen relativním. Nebezpečným rysem českého diskurzu je proto tendence varovat stále před „absolutním zlem“, které „naši spojenci“ nechtějí vidět. Pod titulkem Neztrácejme paměť. Na Rusy není spoleh! v mediasféře obíhá tento výmluvný fragment českého diskurzu: „…Rusko stále okupuje dva gruzínské regiony… A jaká je odpověď Západu? NATO teď podává Moskvě ruku ke smíru a chce s ní jednat o řešení globálních bezpečnostních problémů…, rozhodnutí NATO je jednoznačným vítězstvím Ruska.“ Opravdu paranoidní pojetí světa, v němž Rusko je „absolutní zlo“. Jako by to nebyly právě USA, které politicky nezodpovědnou podporou Tálibánu na sklonku studené války celou neřešitelnou situaci vAfghánistánu zavinily. Reaganovský diskurz, který dal té podpoře legitimnost, byl velmi podobný tomu českému.

Komplex velkého protektora je zakódován ve vzniku Československa: bezpečnost nového nadnárodního útvaru mohla být zajištěna jen velkým politickým a ekonomickým úspěchem nebo tím, že se v době mezinárodního napětí nabídl jako „věrný spojenec“ vítězné straně – v tomto případě Francii. Ta zahraničněpolitická strategie měla v minulosti své oprávnění, uplatnit ji ale v postbipolárním světě znamená chtít návrat studené války, v níž bezpečnost Česka bude zajištěna tentokrát pevným spojenectvím s USA. Je to krátkozraká politika: bezpečnost malého státu nemůže být zaručena žádným velkým protektorem, ale jen důsledným bojem za svět nerozdělený do „zájmových sfér velmocí“.

Konec komunismu, vstup do NATO a do EU byl příležitostí k českému „nadnárodnímu“ obrození, k němuž jsme se v minulosti několikrát marně rozběhli, řekl jsem. Podmínkou takového obrození je ale emancipace českého diskurzu od českých komplexů. Místo toho je naše media sféra ve své většině jejich hlásnou troubou.

To je hlavní příčinou „úpadku politiky v Čechách“.

zpět