Naše nynější lidskoprávní katastrofa

 

Pravda není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká – napsal Václav Havel v úvaze o jednom svém komplikovaném životním období. Lidská práva jsou s pravdou úzce spřízněna, ta zásada platí i o nich.

Kdo, proč, ke komu a za jakých okolností dnes mluví o lidských právech? Nejdříve ty okolnosti. Nedávno vyšla v Právu zpráva, že skupina vyšetřovatelů EU dospěla k přesvědčení, že by se vysoce postavení činitelé Kosovské osvobozenecké armády (UCK) měli před Mezinárodním soudem v Haagu zodpovídat ze zločinů proti lidskosti, spáchaných v letech 1998–1999, včetně obchodů s lidskými orgány.

„Máme přesvědčivé důkazy, že nejméně deset srbských zajatců bylo zabito, aby jim bylo možné odebrat orgány na prodej,“ řekl na tiskové konferenci v Bruselu zvláštní prokurátor Clint Williamson, šéf mezinárodního týmu vyšetřovatelů.

UCK „je odpovědná za pronásledování etnických Srbů, Romů a dalších menšin i kosovských Albánců, které obviňovali z kolaborace se Srby… (Tyto zločiny zahrnují) zabíjení, únosy, vyhánění, ilegální zadržování v táborech v Kosovu a Albánii, sexuální násilí a další formy nelidského chování“.

Jiří Přibáň odmítl v Salonu ze 4. září mou kritiku „pokrytectví Západu“, který si z rétoriky lidských práv udělal „legitimizační slovník pro vlastní zločiny“, protože prý „lidským právům lze porozumět jen v jejich ušpiněné pestrosti a rozmanitosti, v jaké o nich komunikuje současná globální společnost…“.

Ušpiněnost, o které nás informuje prokurátor Clint Williamson, je ale okolností, která zbavuje vojenský zásah proti Srbsku jakékoli legitimnosti. Vzpomínáte si ještě? Václav Havel tehdy řekl, že důvod bombardování Srbska je „jen humanitární“, ve hře jsou jen a jen „lidská práva, kterým je dána priorita, překračující i svrchovanost států“.

Jen to dává „útoku na Jugoslávii bez mandátu OSN legitimnost“. Je argumentace Václava Havla za okolností odhalených prokurátorem Williamsonem udržitelná?

 

Otrávené dědictví

 

Dědictvím „Kosova“ není prohloubení role práva v mezinárodní politice, ale právě naopak: kdokoli nyní může zdůvodnit útok na jakýkoli stát odvoláním se na „nadřazenost lidských práv“ nad státní svrchovaností.

V rozporu s mezinárodním právem a historickou pravdou bylo Kosovo od Srbska odtrženo a vyhlášeno svrchovaným státem, jako by lidským právem bylo implicitně i právo na „etnicky čistý“ stát. V Kosovu je dnes vojenská základna USA, kterou v listopadu 2005 Alvaro Gil-Robles, zvláštní vyslanec Evropské rady pro lidská práva označil „za zmenšenou verzi Guantánama“.

Nediskutujeme o lidských právech in abstracto, ale za těchto konkrétních okolností, nezapomínejme na to! V Dopise osmi na podporu americké invaze do Iráku bez souhlasu OSN se píše, že obrana demokracie a lidských práv je pouto mezi USA a Evropou, proto těch osm politiků podporuje invazi, i když je v rozporu „s mezinárodním právem“.

Nesouhlas Francie byl tehdy označen za příznak civilizační choroby „staré Evropy“, kterou vyznačuje nechuť bojovat, latentní mnichovanství.

Milióny uprchlíků, statisíce mrtvých civilistů, zhroucení státu, který v osmdesátých letech USA podporovaly jako štít proti Íránu, bezmezné utrpení, do kterého byly strženy i Libye a Sýrie – za tento krvavý neúspěch invaze jsou odpovědni nejen prezident Bush, američtí neocons a jejich evropští pomahači, nejen těch osm evropských politiků, ale i novináři, kteří nezodpovědně mobilizovali veřejné mínění na jejich podporu. Bylo v Evropě dost arabistů, kteří byli schopni jim vysvětlit, proč zásah jen posílí islámský extremismus, přivodí kolaps státu a z Íránu udělá regionální mocnost, ale oni je neposlouchali, byli zaslepeni ideologií lidskoprávního atlantismu.

V Souostroví Gulag Solženicyn jako zbožný Rus vidí v ideologii „společenskou teorii“, která nabízí „ospravedlnění zla“, očisťuje je „před sebou a před jinými“, takže jeho pachatelé slyší „nikoli výčitky a prokletí, nýbrž pochvalu a pocty“.

Po roce 1989 se lidskoprávní atlantismus stal ideologickým rámcem boje o (euro)americký unipolarismus. Je to ideologie, která očišťuje vojenské intervence USA na obranu své unilaterální moci „před sebou a jinými“ a zabíjí právě tu „civilizační pestrost“, o které mluví Jiří Přibáň.

 

Ušpiněná lidská práva

 

Ideologie lidských práv nastolila v postbipolárním světě novou epochu chaosu, násilí a svévole Západu vůči zbytku světa.

Jiří Přibáň odmítá mou výzvu „čestně o lidských právech“, protože prý v politice lidských práv jde „o všeobecně akceptovaná a samozřejmá východiska, a ne o morální kvalifikaci uvádějící nás do čestného uvažování o lidských právech“.

Mluvit „čestně o lidských právech“ znamená především odmítnout ideu, že jsou to „samozřejmá východiska“. Takové pojetí je jen pokračováním kolonialismu a (euro)americké sebestřednosti prostředky právní filozofie: rozdíl mezi samozřejmým – nesamozřejmým přece není než jiné označení pro rozdíl naše – cizí.

Kdo z nás neudělal nějakou zkušenost s nekonečnou (anglo)americkou sebestředností a kulturním autismem! Rád cituji Martina Amise: Americké já se uprostřed neustálého zdůrazňování toho, jak má pravdu a jak je dobré, dostává téměř k definici kruhem: Američané jsou dobří a mají pravdu už jen proto, že jsou Američané.

Zobecněme ten kruh: je samozřejmým východiskem v úvahách o právu, že díky nadvládě USA nad Západem jsou občané západních států „rodilými mluvčími“ lidských práv, zatímco ostatní lidé mají jen šanci se lidským právům naučit, pokud se nejdříve naučí anglicky, osvojí si americká kulturní, politická a ideologická klišé, přijmou (anglo)americkou právní filozofii a uznají, že bomby Západu jsou nejen „humanitární“, ale i polidšťující.

Jiří Přibáň správně shrnuje mé přesvědčení, že léčbou proti pokrytectví lidskoprávního atlantismu by měl být „čestný přístup“, chápající lidská práva jako „regulativní ideje, které si nemůže přivlastnit žádný politický režim“. Takové hledání „čestného přístupu“ k lidským právům ale považuje za výraz nerealistického pojetí filozofie jako činnosti, která odhaluje „falešnost“ a „povrchnost“ světa, v němž žijeme.

Staví proti němu filozofii realistickou, která přijímá lidská práva v jejich „ušpiněnosti“ v našem společném světě, v němž jednáme, komunikujeme a realizujeme své cíle. „Namísto očistného kodifikování počestnosti… by tak filozofie měla usilovat o porozumění světu ve všech jeho špinavostech, což znamená také pochopit… protiklady a paradoxy v dnešním slovníku lidských práv.“

S tím souhlasím, co ale znamená „porozumět světu v jeho špinavosti“? Naše nedávné dějiny významně ovlivnil fakt, že někteří naši protagonisté přechodu k tržní ekonomice nechtěli vidět rozdíl mezi „špinavými a čistými penězi“. Penězům je skutečně třeba porozumět v jejich celkové ušpiněnosti, ale přece jen nejsou všechny peníze stejně špinavé.

Stejně je tomu i s lidskými právy: je rozdíl mezi „lidskými právy, ušpiněnými imperiální politikou USA“ a „revoluční praxí“ (jak se tomu kdysi říkalo) utlačovaných a ponižovaných. Ano, nikdy nikdo neaplikuje čisté zákony, i ti ponižovaní a utlačovaní se dovolávají vždy jen svých „ušpiněných“ historických konstruktů, udělaných z omezených zkušeností, pověr, předsudků, zájmů a často vzteku. Všechny jsou ušpiněné lidskou jednostranností a omezeností, ale některé jsou méně „ušpiněné“ než bombardování Srbska, invaze do Iráku nebo Guantánamo.

Třeba lidská práva indiánů z kmene Rio Xinane, ti se nedávno vynořili z brazilského pralesa, aby získali spojence v obraně proti nelegálním těžařům mahagonu, kteří jejich vesnici napadli, staré lidi zmasakrovali a ves vypálili; anebo Afroameričanů, bojujících ve městě Ferguson ve státě Missouri za své uznání a reprezentaci; anebo Romů, snažících se (marně?) prorazit kruh předsudků a diskriminace, jak ukazuje film Cesta ven režiséra Petra Václava.

 

Demokratická představivost

 

Vraťme se ale k formuli „čestně o lidských právech“. Mnohokrát jsem citoval jednu klíčovou tezi v knize Demokracie v Americe Alexise de Toquevilla. „Když panuje v nějaké společnosti rovnost… může každý člověk v jediném okamžiku pochopit pocity všech ostatních; stačí mu, když vrhne rychlý pohled na sebe sama.“ Nezáleží na tom, půjde-li o cizince nebo nepřítele: „představivost jej ihned postaví na jejich místo“.

Demokratická společnost není založena na „samozřejmých východiscích“, ale na demokratické představivosti, která nás staví na místo trpících, i když se jedná o cizince. O rovnost mezi lidmi v tomto silném smyslu je třeba neustále pečovat, aby zůstala otevřená pro naši zkušenost. V naší civilizaci má tuto roli umění, jeho anarchistický duch míchá nízké a vysoké, vznešené a vulgární, a tak nás nutí vidět se „realisticky“, tedy „očima druhých“, třeba i našich nepřátel. Když říkám „čestně o lidských právech“, mám na mysli ty „rychlé pohledy vržené na nás samé“, které rozvracejí hegemonické verze světa a sebestředné režimy řeči. Heslo lidská práva je v současném západním pojetí režim řeči, který naopak ubíjí v lidech „demokratickou představivost“ – přirozenou empatii s utrpením druhých. Smrt desetitisíců civilistů se skryje za formulí „collateral damages“, jak se říká na tiskových konferencích globální angličtinou, tím nejpokrytečtějším ze všech jazyků.

 

Vina vítězů

 

„Na poválečných troskách západní civilizace dokázala v roce 1948 přijmout Všeobecnou deklaraci lidských práv a navzdory studené válce prosadila princip ochrany lidských práv“ – píše Jiří Přibáň. Ne západní civilizace, ale ti, kteří se vzbouřili proti jejímu pokrytectví na obou stranách železné opony!

Deklaraci lidských práv předcházel Norimberský proces, na němž vítězové soudili strůjce holokaustu, největšího „ušpinění“ lidských práv v dějinách západní civilizace. Nabízela se tu jedinečná šance změnit běh dvacátého století: vítězům by býval stačil „krátký pohled na sebe sama“, aby viděli, že hranice, která od sebe odděluje vítěze a poražené, je hrozivě tenká.

Stačilo „vrhnout rychlý pohled“ na způsob, jímž evropské koloniální velmoci potlačovaly vzpoury domorodců, na s ničím v minulosti nesrovnatelné řádění v belgickém Kongu (šest miliónů mrtvých!), na rasovou diskriminaci na americkém jihu, na Hirošimu; a sovětští generálové si mohli připomenout Katyň či krvavé budování „materiální základny SSSR“.

Tehdejší vítězové ale odsoudili poražené, aniž by „vrhli rychlý pohled na sebe samé“, chyběla jim odvaha „čestně“ si připustit, že se odsuzovaným v mnohém podobají, že technonihilismus infikoval to, co nazýváme rozum, že samo „dvacáté století je válka“(Jan Patočka). Na poválečných troskách naší civilizace bylo třeba říci „čestně“ – Nikdy více!. Vítězové ale mlčeli, začaly závody v nukleárním zbrojení a lidská práva zplesnivěla.

Jiří Přibáň píše na závěr, že „není důležité sledovat, kdo (o lidských právech) mluví čestně a kdo pokrytecky, důležitější je sledovat, co se díky nim může pragmaticky získat a čemu se naopak podaří zabránit… kdekoli na světě“. Myslím ale, že pokud bude v politice lidských práv chybět „rychlý pohled na nás samé“, nebude než „nečestnou“ apologií Západu a jeho zájmů; tyranským spolčením euroamerických dědů – vševědů, kteří jen přidávají ke starému zlu ve světě zlo nové. Jako v Iráku, v Kosovu, v Sýrii, na Ukrajině. A předtím ve Vietnamu, Latinské Americe, Africe, Íránu, na Středním východě.

Skončí to někdy?

 

***

 

Na poválečných troskách naší civilizace bylo třeba říci „čestně“ – Nikdy více!. Vítězové ale mlčeli

 

Ideologie lidských práv nastolila v postbipolárním světě novou epochu chaosu, násilí a svévole Západu

 

 

zpět