Americký feminismus například funguje jako fetiš – tak jako nám fetiš umožňuje třeba unést smrt milované osoby, levicovým intelektuálům feminismus umožňuje unést nesnesitelnou nespravedlnost americké společnosti; tanec kolem tohoto telete jim umožňuje překonat stud nad tím, že přijímají bez odporu třídní útlak. „Ošklivý“ třídní boj je tu přenesen na půdu střední třídy, a tak zkrášlen, boj za ženská práva činí radikální nespravedlnost americké společnosti snesitelnou. Tento Žižekův nelítostný boj proti intelektuálnímu fetišismu dosvědčují už některé názvy jeho textů jako například Nenáviď bližního svého (německy Liebe deinen Nächsten? Nein, Danke!), Nemilosrdná (křesťanská) láska nebo Chvála intolerance.

Je třeba se osvobodit od fetišů, které nám nahrazují komunismus po jeho smrti, vrátit se ke komunistické hypotéze a začít znovu od začátku – to je poselství autora. Tak jako umírající hříšník se nakonec smiřuje s bohem a činí pokání, i my, liberální intelektuálové, se musíme kát z toho, že jsme se spokojili s fetiši, jako je feminismus, multikulturalismus, dekonstrukce či analytická filosofie, a smířit se s komunismem jako s pravdou, proti které jsme sice marně rebelovali, ale v hloubi duše jsme o ní „nikdy nepochybovali“.

Mezi prvními třemi antagonismy a čtvrtým antagonismem je však jeden klíčový rozdíl: zatímco první tři se fakticky týkají otázek (ekonomického, antropologického a dokonce fyzického) přežití lidstva, čtvrtý je v posledku záležitostí spravedlnosti… lze si docela dobře představit společnost, jíž se podaří vyřešit první tři antagonismy za pomoci autoritativních opatření, která ve skutečnosti ještě posílí existující sociální hierarchie, rozdělení a vyloučení… Nemůžeme se již spoléhat na starou marxistickou logiku „historické nutnosti“, podle níž mohou být první tři problémy vyřešeny, jen když bude dosaženo vítězství v klíčovém třídním zápasu mezi Vyloučenými a Zahrnutými – tedy na logiku, podle níž může ekologickou krizi skutečně vyřešit jenom zrušení třídních rozdílů. Všechny antagonismy mají jeden společný rys: proces proletarizace, redukce lidských aktérů na ryzí subjekty zbavené své substance… A proto je třeba trvat na komunistickoegalitářské emancipační ideji, a to ve velmi přesném marxistickém smyslu: existují sociální skupiny, které nezaujímají žádné konkrétní místo v soukromém systému sociální hierarchie, a bezprostředně tak zastupují univerzalitu; jsou… „část bez účasti“ sociálního tělesa. Veškerá autentická emancipační politika se rodí z krátkého spojení mezi univerzalitou veřejného užívání rozumu a univerzalitou této části bez účasti – takový byl již komunistický sen mladého Marxe: sloučit do sebe univerzalitu filosofie s univerzalitou proletariátu.