Krajiny a pravdy

O relativismu Karla Čapka


Hle, jsem cizí v této krajině a můj domov je daleko za obzorem; a přece bych neřekl, že tato krajina je nesprávná. Stejně cizí je mně nauka toho vašeho Ježíše; mám tedy snad tvrdit, že je nesprávná? ...všechny krajiny jsou správné, ale svět musí být hrozně široký, aby se všechny vešly vedle sebe a za sebou. Kdyby se měla Arábie postaviti na tomtéž místě, kde je Pontus, nebylo by to ovšem správné. A stejně je to s pravdami.
(Karel Čapek, Pilátovo krédo)

Lidé jsou uděláni z výroků, jsou jimi obklíčeni. Co řekli a co slyšeli, se za nimi táhne v pomíchané směsi, která se skládá v pravdy o nich a v pravdy jejich. Každý výrok patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu hodí. Výrokům, které se do krajiny hodí, se říká pravdy, těm, co v ní překáží, se říká omyly nebo lži. Některé výroky slouží v krajině jako mosty, jiné jako páky, zkratky, umělá jezera nebo úkryty. Ve výrokových krajinách je také mnoho zřícených pravd, některé chátraly celé věky, jiné se zhroutily náhle a lidé prchali v panice z jejich trosek. Je v nich také mnoho pravd, do nichž se lidé zaplétají jako do pavučiny a pavouk trpělivě čeká; některé pravdy jsou pasti nastražené odedávna, třeba víra v pekelná muka, některé jsou nové, sestrojené na počítačích, třeba ekonomický růst, jaderná energie, finanční toky. Některé výroky si krajina na nás vynucuje, kdo řekl A musí říci i B, jiné se navzájem vylučují, některé jsou průhledné a celek krajiny zviditelňují, jiné jej zatemňují. Pastevci prý vnímají jako jednu krajinu vše, co je na doslech, pro nás je jednou krajinou vše, co je na dohled. Krajina výroková sahá, až kam se domluvíme.

Výrokovou krajinu spravujeme podle pravidla maxima a minima: vpouštíme do nich jen ty výroky, které se shodují s maximem minulých výroků a jen minimálně je porušují. Někdy v krajině vybuchne nějaká revoluční pravda, čas oponou trhne, ale po čase se ukáže, že dílo revoluce se shoduje s nejdůležitějšími výroky minulosti. Tak například francouzská revoluce zachovala centralismus krále Slunce, bolševická revoluce ruský imperialismus, českoslovenští komunisté mýty národního obrození, vítězové nad nacismem ideu jednotné evropské říše. Výroky, které splňují pravidlo maxima a minima, dostávají jméno pravdy a smějí se ve výrokové krajině volně rozrůstat jako obilí, zatímco ve vzdálenějších koutech roste plevel výroků zpochybňujících a také pokroucená křoviska výroků kacířských; lidé se těm koutům vyhýbají, jen někdy do nich na chvíli zabloudí. Zaplevelené kouty našich výrokových krajin se učíme znát ve škole pod dozorem učitelů, přebývají tam totiž prokletí básníci a pomatení myslitelé, rozzlobení mladí muži, zarostlí rockeři a potrhlí učenci, kteří o ten plevel a křoviska pečují, aby pochyby a kacířské výroky nevyhynuly. Někdy nás do těch koutů zažene hlas našeho svědomí, zalíbí se nám v nich a my tam už zůstaneme.

Výrokům, které přemosťují propast mezi zkušenostmi generací, mezi různými jazyky, epochami a kulturami, se říká interpretace. Výrokovým krajinám propojeným dlouhým řetězem interpretací s krajinami všech minulých věků a kultur se říká civilizace. Za poslední tisíciletí jsme třeba propojili biblickou výrokovou krajinu s výstředními výroky protagonistů slavných řeckých gay party, homosexuálních pitek - tak vznikla křesťanská filosofie; pod heslem renesance jsme zase vpašovali do křesťanské krajiny řecké pojetí krásy, vystavěli z výroků mosty mezi tvrzeními ukřižovaného proroka z Palestiny a Angličana Darwina nebo mezi slovníkem burzovních makléřů a zpěvy Otokara Březiny. Jsou to mosty chatrné, ale přejít se po nich dá. Bez interpretací by výrokové krajiny Západu nedržely pohromadě, byly by rozporné a plné odpadků, jejich hranice by byly nejisté, nerozuměli bychom souvislostem. V přeplněných výrokových krajinách Západu konají důležitou práci zkratky a zobecnění, bez nich bychom se neobešli, jen ty nám umožňují úsporně přejít od jednoho hlediska k druhému. Zkratky jsou třeba rovnice, do nichž přepisujeme úsudkové příklady: Jestliže A pumpuje 7 minut vodu do sudu o obsahu 20 l a jestliže za každou minutu... Arabské číslice jsou zkratky, přenesené ze vzdálených krajin do krajiny naší, přemnožily se v ní ale a dusí ji. Cizí pravdy v naší krajině a naše pravdy v cizí krajině, to je střet kultur. Správci západních výrokových krajin milují ostré protiklady, třeba společnost/příroda, nutné/náhodné, konečné/věčné, subjekt/objekt. Lidé mezi nimi chodí po vymezených stezkách, vyděšeni vlastní nicotností mezi strmými útesy a nedohlednými propastmi. Je tu ale také vzpurná menšina myslitelů skeptických, kteří se těm velebným protikladům vysmívají, dělají na ně dlouhý nos.

Pravdy se často stěhují z krajin, v nichž byly přeslechnuty, do krajin, v nichž je přeslechnout nelze. Někdy se zase vynořují náhle jako nepohodlné dědictví po lidech škrtnutých, jejichž pravdy se ale škrtnout nepodařilo. Některé pravdy k nám byly vneseny násilím a my už nemáme sílu se jich zbavit, jiné byly zakopány na skrytém místě a mapa k nim objevena až po staletích, některé jen na krátko zazářily a vyhasly navždy. Výrokové krajiny Západu už dlouho pustoší krutá sekta vyznavačů Objektivity, kteří chtějí, aby jejich pravdy platily všude a vždy a byly povinně hlásány ve zvláštních chrámech, zvaných školy. Pilátova slavná otázka (jediná věta v Evangeliu, která má smysl, napsal Nietzsche) už dávno změnila adresáta. Co je pravda? ptáme se dnes vědce, který přidává mouku z mrtvých krav do krmiva krav živých, a chceme tím říci: Znáš hranice krajiny, do níž patří tvé výroky? Vysilující boj proti vyznavačům Objektivity, této planetární hypersektě, se dnes odehrává pod souhrnným názvem postmodernismus. Označujeme tím nejistým slovem nejrůznější způsoby, kterými se lidé jako Karel Čapek v nás snaží probudit smysl pro závislost každé pravdy na výrokové krajině, v níž byla vypěstována. Před dvěma stoletími německý filosof Hegel vylíčil jazykem velkolepě nesrozumitelným vznikání a zanikání evropských výrokových krajin; popsal krajinu řeckou, v níž obec vedla smrtelný spor se svědomím jednotlivce, krajinu římskou s přísnou dominantou zákona (severa lex, sed lex !), křesťanskou krajinu obývanou rozpolcenými dušemi, nešťastným vědomím a osvětlenou plápolajícími hranicemi, vylíčil vzpouru velkých duchů renesance proti ošklivosti středověku, zachytil krajinu, v níž si Galileo listuje v Přírodě jako v knize, jejíž písmena jsou trojúhelníky a matematické znaky a z níž lze vyčíst, že Země se točí a člověk z ní sklouzává někam do neznáma; krajinu průmyslovou, sestrojenou z ozubených kol a řemenic, z vlaků a lodí, které vozí čaj a kávu, pak oslavil jako konečnou stanici Ducha. Jiní myslitelé vylíčili krajiny, které přišly potom: tu hirošimskou, ozářenou světlem jasnějším než tisíc Sluncí, krajiny ostnatých drátů, krajiny hladovějících afrických dětí, krajiny přeplněné odpadky, krajinu s Temelínem v popředí a krajinu sítě sítí, v níž se pravdy počítají na miliardy, ale netrvají.

Západní výrokové krajiny obývá také významná sekta metafyziků. Ti jsou přesvědčeni, že když vysloví určitá slova, podívají se na svět nějakými sklíčky, napíší rovnici nebo aplikují správnou metodu, výrokové krajiny se rozestoupí a oni uvidí skutečnost samu, skrývající se za všemi výroky. Pověra, že skutečnost sama se nám zjevuje třeba v laboratořích, na přeplněných náměstích či v kostelích, byla a je příčinou všech evropských hrůz. Na naše otázky může odpovědět jen druhý člověk, jen s ním můžeme být ve shodě, jen jeho tvář se nám může zjevit, ne skutečnost sama. Metafyzici ale věří, že vidění pravé skutečnosti lze jímat do knih, rovnic, grafů, číslic a shromažďovat je ve zvláštních budovách - univerzitách, akademiích, státních úřadech, gymnáziích. Karel Čapek rebeloval celý život proti ideji jednotné říše, která by byla vystavěna na viděních pravé skutečnosti či nutné budoucnosti, na absolutních výnosech Dějin, Rasy, Boha, Pokroku, Třídní spravedlnosti. V jeho příbězích se žádná věta nemůže shodovat se skutečností, může jen dělat určitou práci pro určité lidi, může být ve shodě s jejich plány a zkušenostmi. Nejsou žádná fakta, před nimiž bychom museli zmlknout jako před skutečností, která se přece sama zjevila, tak jaképak ještě řeči! Budovatelé univerzálních říší požadují, aby dohoda mezi nimi byla prohlášena za shodu se skutečností samou. Tam, kde dohoda mezi lidmi je vyhlášena za shodu se skutečností samou, vzniká moc nového typu, nenasytná moc samoděržaví, univerzální říše, před níž varoval Palacký ve svém slavném dopise do Frankfurtu a která se mezitím vyvinula v globální samoděržaví finančních toků a růstu Růstu.

Ne ve shodě, či neshodě se skutečností žije člověk, ale ve shodě, či neshodě s druhými lidmi a s jejich výrokovými krajinami. Žít ve shodě s výrokovou krajinou, které říkáme modernost, není snadné; čas se tu počítá na miliardy světelných let, vesmír se někdy smršťuje, jindy roztahuje, jsou v něm černé díry, člověk se tu ocitl náhodou a na poslední chvíli, může být klonován, sobecké geny si tu sestrojují neslyšnými povely naše těla, aby skrze ně přežila, všechno je tu pomíjivé a co bylo, mohlo být i jinak. V takové hrůzostrašné krajině mají lidé často deprese a hledají proto věty, které by byly pravdivé vždy a všude, vymýšlejí univerzální hodnoty, které by každý musel vyznávat pro ně samé, vyrábějí, konzumují a věří v nejvyššího Soudce, který nakonec spravedlivě rozhodne, kdo má dáti a kdo dostane. Věřím, že současná ekologická krize je bojem lidí, kteří chtějí žít ve shodě s druhými lidmi v hrůzostrašné krajině modernosti, proti globalizátorům, kteří se s žádnou krajinou neumějí shodnout, všechny ničí a spalují ve jménu Objektivity, Pokroku, Růstu, Vědy, Civilizace. Temelín nepatří do žádné krajiny, ve všech je Netvorem. Představte si třeba filosofii Platonovu, s jejími ideami, které sídlí kdesi nahoře a tvoří tam čistou, privilegovanou kastu dokonalosti, zatímco zde na Zemi existují jen bídní, bezpodstatní pariové, řečení pouhé jevy... Tyto formule světa jistě na první pohled nevypadají demokraticky. Srovnejte s tím myšlenkový svět pragmatismu. Zde všechny "pravdy", "ideje", "zákony" ... pracují, místo aby vládly. Rozum sám není pak monarcha v říši poznání, nýbrž jen... jeden z nástrojů praktického života; pomáhá nám žít, tot` celý jeho úkol.
(Karel Čapek, Zklamal nás rozum?)

Karel Čapek vzdoruje svým pragmatismem (to demokratické slovo se moc nehodí do české výrokové krajiny) proti pojmovému césaropapismu, proti pravdě, která by chtěla být uctívána a poroučet, místo aby pracovala. Co je pragmatismus? Za prvé odmítání všech dualismů jako pouhého zbytku před-demokratických civilizací. Například ve větě "myslím na svůj dům" slovo dům neoznačuje nějaký dům ve vědomí na rozdíl od reálného domu ve vnějším světě - myslet na dům a vstoupit do něj jsou jen dvě různé poukázky na tu samou věc, které můžeme za ni směnit. To platí i o všech ostatních dualismech, jako například teorie a fakta: teprve teorie dělá z některých událostí ve světě fakta. Za druhé pragmatik nehledá arché, neviditelné první počátky všech věcí, ale eschaton, jejich viditelné důsledky. Řecké slovo eschaton, poslední, znamenalo původně také deliberatio, závěrečné rozhodnutí přijaté na schůzi, konečnou dohodu. Každá pravda o nějaké věci je jen dohodou nějakého historického my o jejích praktických důsledcích. Tak lze vyřešit spory, jež jinak byly by nekonečné: každý ze sporných názorů převedeme na jeho praktické důsledky, protože soudcem ve sporech mezi nezávislými lidmi jsou v demokratické společnosti jen praktické důsledky jednání, ne hesla, posvátné formulky nebo netrpělivé gesto vladařovo, které nepřipouští odmluvy. Za třetí pro pragmatika rozum není vlastností jednotlivce, ale společnosti. Jsou společnosti, do nichž se můžeme integrovat jen tím, že se staneme fanatiky, do jiných zase jen tím, že se staneme rozumnými lidmi. Vždy, když se nám podaří vyřešit nějakou situaci, získali jsme zkušenost a můžeme být užiteční sobě a našim bližním. V jaké společnosti máme největší naději, že naše zkušenost nebude potlačena a promarněna? Jistě v ní nesmíme mít strach z pohledu druhých, žádný popis světa tu nesmí mít monopol a lidi musí bavit spolu hovořit. Za čtvrté pragmatismus odhaluje přítomnost druhých lidí v tom, čemu každý z nás říká já. Americký pragmatista G. H. Mead zavedl do filosofie pojem self či sociální já, a začal tak odstrojovat abstraktního strašáka, kterým je subjekt, tedy člověk, který sebe a svůj svět logicky vyvodil z věty "Myslím, tedy jsem". V pohledu pragmatisty já neplyne z žádné nepochybné věty, je naopak praktickým dílem mnoha lidí, má své svědky, své dominanty, dohody, o které se opírá. Já je představa, kterou chci, aby druzí lidé o mně měli, aby mi ji dosvědčili a věřili v ní, musím ji proto umět ztělesnit. O své já se každý z nás dohaduje se svými significant others, s druhými, kteří pro něj něco znamenají a bez jejichž svědectví by se jeho já rozplynulo. Podle Karla Čapka já každého člověka vzniká volbou jednoho života na křižovatkách mezi mnoha možnými životy. Každý v sobě ukrývá jizvy po svých nežitých životech, někdy i zabolí. Některé z těch nežitých životů by člověk možná žil, kdyby byl potkal jiné lidi, kdyby měl jiné svědky a jiné soudce sebe sama. Nejste neomezeni ve svých kladech a záporech, abyste si s nimi po chuti hráli, nýbrž vaše klady jsou omezovány skutečnými "ne" a vaše zápory jsou zmírňovány sterými slabounkými "ano", jež se vás dovolávají. Tento relativism není lhostejnost; je naopak třeba zuřivé lhostejnosti, abyste přeslechli hlasy života, jež odporují vašim absolutním výnosům... Jediná cesta, jak nebýt relativistou, je být monomaniakem.
(Karel Čapek, O relativismu)

Relativista netvrdí, že všechno je stejné, ale že všechno je ve vztahu k něčemu jinému. Klade tak odpor zuřivé lhostejnosti, kterou po nás vyžadují monomaniakální pojmy jako pravda nebo objektivita, jež nejsou než klapky na uších, aby k nám nedolehly tisíceré hlasy říkající ne. Nazvěme každý svět, vybudovaný monomaniakálně a obehnaný plotem proti hluku zvenčí, univerzum. Univerza sídlí ve zvláštních budovách, jako jsou kasárna, školy, gymnázia, nemocnice, soudy, univerzity, supermarkety, chrámy; zdi těch budov ale nejsou tak neprodyšné, aby k nám nedolehl nepoddajný hluk diverz, o kterých za zdmi těch budov - někdy i uvnitř - vyprávějí nejrůznější klauni, čarodějnice, pomatení myslitelé, kacíři, skeptici, mučedníci, rebelové, sofisté, kronikáři, exulanti... Pro Čapka je rozum diverzant, který vždy nějak objeví dobré důvody k podvrácení metafyzického půdorysu našich monomaniakálních budov. Racionalita je univerzální, rozum je diverzální a demokracie je rozumný, ne racionalní způsob vlády. Sebevědomě už kope do dveří doba, v níž diverza přežijí jen v diagnózách psychiatrů; za zdmi kasáren, univerzit a soudů, za hranicemi univerz bude ticho. Ta doba už je tu! Poznáme ji podle lhostejnosti k rozporům, které nám kdysi nedaly spát, probouzely v nás svědomí a vůli měnit svět. Každé univerzum, aby trvalo, potřebuje svůj dřevěný jazyk. Přirozená řeč naopak je pohostinná ke každému diverzu, každému dává možnost říci se, i když někdy jen zakázanými slovy. Z každé epochy nakonec zbude jen spor jednoho velkého univerza s jedním velkým diverzem, podle výsledku toho sporu ji pak pojmenujeme a zařadíme do přihrádky v historickém ústavu.

Pravdy nelze relativizovat, jak se nám zamane, potřebujeme k tomu relativizující zkušenost. Takovou zkušenost děláme vždy, když nějaké diverzum vstoupí do konkurence s univerzem, my jsme přitom a neunikne nám hluk toho sporu. Zkušenost nás navždy promění: už nikdy nebudeme moci věřit žádnému univerzu monomaniakálně, jako lidé nezkušení. Na stránce www.mageo.cz diskutují studenti pod heslem Struktura, symetrie, kontrola o ekonomii těla, o "maximální racionalizaci" prostoru v koncentračních táborech, jatkách, věznicích a moderních městech a o vztahu těchto (stále se množících) prostorů a holocaustu. Prosazuje se v té diskusi diverzální pohled na průmyslovou společnost, jejíž nadstavbou je demokracie, základnou pak jatka, házení mrtvých těl na jednu hromadu, velkoslepičárny, skládky odpadků, dálnice, skladiště bomb. Zelení všech zemí dnes budují diverzum, které vstupuje do smrtelného sporu s univerzem grafů růstu Růstu. Pokud jsme přitom, pokud nejsme odděleni od hluku toho sporu neprodyšnými zdmi univerzity, či ohlušeni žvástem medií, děláme zkušenost. Ne na univerzální pravdě, ale na diverzální zkušenosti stojí demokracie.Ano, drahý učiteli: dal jsem se vyhlásit za boha... Je to politická nutnost, mám-li mít náležitou autoritu nad těmi horskými pastýři a honci velbloudů. ... nikdy jsem nepodnikal nic, co by nebylo nutně podmíněno mým krokem předchozím. Můj milý Aristotele, bylo by v zájmu klidu a pořádku, v rozumném zájmu politickém, abych byl ive své západní vlasti uznán za boha... Žádám-li vás nyní, abyste jako můj moudrý přítel a vůdce filosoficky připravil a přijatelně pro mé Řeky a Makedonce zdůvodnil mé prohlášení za boha, činím to jako odpovědný politik a státník ...
(Karel Čapek, Alexander Veliký)

Z každého kroku dobyvatele vyplývá nutně krok další: dobytí Thrákie si vynucuje válku s Persií, ovládnutí Perského zálivu si vynucuje výpravu proti Médům a Hyrkánům, zajištění vlády nad Baktrií si vynucuje sňatek s princeznou Roxanou, a tato prostá politická nutnost si vynutila popravu protestující staré gardy. Alexander Veliký těch rozhodnutí litoval, ale nebylo vyhnutí, neoblomný je zájem státu. Završením tohoto sledu nevyhnutelných politických rozhodnutí je nutnost "dát se vyhlásit bohem i ve své západní vlasti". Apokryf o Alexandru Velikém píše Karel Čapek do Lidových novin v květnu roku 1937, kdy rozbití Masarykova státu, v jehož evropské poslání tak dětinsky věřil, bylo už nutným krokem diktátora. Víra v dějinnou nutnost je nutkavý blud, podle něhož v naší krajině existuje jakýsi řetěz výroků, které na sebe osudově navazují, dál a dál, až všechny historické výrokové krajiny splynou v jednu výrokovou říši. Zklamal nás rozum? ptal se Čapek v roce 1934. Vždy nás zklame, budeme-li jej pojímat jako řetěz souvislostí, který nás dovede ne do jiných výrokových krajin, ale do říše nutnosti. Rozum má blíže k času vesnických kronik než k nutnému vyplývání jedné dějinné události z druhé. Podle Franze Kafky co vystupuje jako nutnost, je vždy lež.

Evropský metafyzický rozum si libuje v dualismech, řekli jsme: svět idejí/svět smyslových klamů, svět vezdejší/svět onen. Když jeden z těch dvou pólů prohlásíme za vyšší, kterému se ten nižší musí nutně podřídit, vymysleli jsme dějiny. Dějiny dělají kmáni, ale vypráví nám je páni - napsal italský nositel Nobelovy ceny za literaturu Dario Fo. Literární žánr dějiny vznikl na objednávku, moderní průmyslový národní stát se potřeboval odvolat na nějakou nutnost, aby mohl ospravedlnit válku, koloniální výboje, předefinování všech hodnot ve znamení síly, proto si páni objednali dějiny u profesorů, aby válka z něčeho nutně vyplývala. Ten žánr se ustavil nejprve v Německu, němečtí dějinopravci zpupně hlásali, že jejich jedinou povinností je popsat "jak se co skutečně stalo"; lhali, svým vyprávěním o dějinné nutnosti ospravedlňovali zájem jejich národního státu. V kapitole Omluva kronikáře v Továrně na absolutno Karel Čapek píše, že jako kronikář nestačí na dějepisce; "tam, kde historik stoupou nebo lisem své historické … abstrakce... stlačí tisíce a statisíce drobných, živých, osobních událostí v jakousi hustou, libovolně formovatelnou hmotu, která se jmenuje... historická pravda", vidí kronikář jen jednotlivé případy a nalézá v nich dokonce zalíbení, nechce odmyslet od pruhované košile Jana Bindera a zvláštního příběhu jeho náboženského poblouznění. Ano, z rozumu je třeba strhnout roucho Alexandra Velikého, do kterého jej oblékli němečtí profesoři, a převléci jej do pruhované košile Jana Bindera. Ten rozum v pruhované košili nazvěme rozum postmoderní.

Mám rád Čapkovu pragmatickou mravnost, která není než "úzkostnou pozorností vůči všemu, co jest". Myslím, že takovou skromnou etiku můžeme zachytit formulí mít jemný sluch v mezních situacích. Odvodil jsem si ji z jednoho italského modu dicendi, totiž parcheggiare a orecchio, což znamená přibližně "parkovat podle sluchu". Italové tak označují neobratného řidiče, který se při parkování řídí zvukem nárazů pneumatik do chodníku a skřípáním plechu odíraných aut za ním a před ním. Prosazování dějinné nutnosti, vyšší spravedlnosti, pokroku, ekonomického růstu, zraňuje výrokové krajiny lidí. Univerzální rozum je ale hluchý, vždyť proto jej máme, abychom se nedali svést pouhým soucitem, abychom si nepletli vedlejší s podstatným, nutné s náhodným. V Čapkově pragmatickém smyslu být mravný znamená umět zaparkovat vlastní ideje v cizích výrokových krajinách opatrně, neodřít je. Racionalisté, metafyzici, univerzalisté jsou ohlušeni dualismem vyšší/nižší, subjektivní/objektivní, civilizace/barbarství; když se z těch dualismů vymaní, zaslechnou ioni zvuk nárazů globálního ekonomického růstu na hranice výrokových krajin obývaných po tisíciletí a třeba i zpěv vymírajících velryb "v těch šerých hlubinách moře", o němž psal Jaroslav Seifert v jedné ze svých nejkrásnějších básní.

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

 


* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *