Kam vítr, tam Mnichov

Novinář František Kocourek zahynul v koncentračním táboře Birkenau, protože 19. března 1939 v reportáži o přehlídce německé armády v Praze řekl, „že odněkud zdaleka přilétla velká černá vrána a plachtila nad německou armádou od mu -zea až k Můstku“. Byl to příklad (naivně jednoduchého) zarámování události, vrána je symbolem zla, hříchu, intrik.
Když papež František se dvěma dětmi letos v lednu vypustil z okna své rezidence dvě holubice „míru“, zaútočili na ně hladová vrána a mořský racek. Z mnoha mediálních zarámování této zlověstné podívané vybírám toto: „Z našeho lidského hlediska by každá živá bytost měla žít v nějakém vlastním prostředí, ryby v moři, včely někde na okraji našich cest, opeřenci na nebi nebo na mořských útesech. Jen my lidé máme přirozené právo být všude a vyhánět jiné živočišné druhy z jejich prostředí. Zabetonováním mořských břehů, rozpínáním přímořských letovisek, drancováním moří jsme racky odsoudili k tomu živit se odpadky našich měst a napadat holubice míru.“
Všemi směry stále rychleji se valící proudy sdělení musejí být zprostředkovány agenturami, specializovanými na kontextualizaci, jinak se promění v cáry znaků, kterým bude snadné vnutit jakýkoli smysl. Ve společnosti komunikačního nadbytku neexistují události, jen verze událostí; a události nelze oddělit od jejich zarámování, jen díky němu vyvolávají třeba naději v ponížených, nebo odhalují povrchnost našeho pojetí míru. Na Zemi drancované nadnárodními korporacemi nemůže „být mír“.
„V našem jazyce se usadila celá jedna mytologie,“ napsal Ludwig Wittgenstein. V jazycích jsou usazeny celé navzájem propojené soustavy mytologií, které se vynořily v určitých dějinných situacích jako pevná souostroví smyslu v moři obrazů a zpráv o událostech, po čase zase mizí pod hladinou, dokud je jiné události nepřivolají zpět. Jsou to velké sjednocující rétoriky, jež spojují „houfy a zástupy“ v národ, lid, třídu, jejichž jménem a k nimž lze mluvit.

* * *

Na začátku nového tisíciletí došlo k epochální změně: sjednocující rétoriky už nejsou produktem společné zkušenosti historických společenství, ale specializovaných agentur. Přestal existovat veřejný prostor v kantovském smyslu – sféra veřejného užívání rozumu, kde se formují „dlouhodobé“ verze světa, do nichž události musejí zapadat, aby byly srozumitelné a mobilizující. Na jeho místě se ustavila sféra výroby a spotřeby předem připravených verzí světa na jedno použití, do nichž lze události narychlo zarámovat a později je z nich zase vytrhnout a přerámovat. Příkladů je mno -ho, třeba arabské jaro, oranžová revoluce, lidská práva, sametová revoluce. Je vzpoura majdanu teroristická akce, která svrhla legálně zvolenou vládu, nebo je to naopak výbuch lidového hněvu nad zkorumpovanými politiky? Bylo Occupy Wall Street bojem proti korupci finančních oligarchií, nebo jen pokřikem lůzrů v jednom newyorském parku?
Pomocí formulí jako lidská práva (nejdůležitější převlek velmocenské politiky v současném světě), humanitární bombardování či říše zla byla významná část disidentů proměněna v zaslepené stoupence americké vojenské moci, kteří ani nenašli odvahu kritizovat autorizaci mučení zajatců podezřelých z terorismu. Sociální produkce etnické nenávisti a normalizace zla úzce souvisejí s technikou rámování událostí. Jugoslávská tragédie byla například rozhodujícím způsobem ovlivněna tím, že pravicová německá média rámovala od začátku konflikt jako emancipaci „evropských Chorvatů od neevropských Srbů“. Politickým důsledkem takového zarámování pak bylo rychlé uznání samostatnosti Chorvatska Německem, bez garancí pro krajinské Srby, kteří se stali obětí rozsáhlé etnické čistky. WikiLeaks (a hon na Juliana Assan -gea) ukázaly, jaká propast zeje mezi demokracií jako mediálním konstruktem a demokracií jako kolektivní zkušeností.

* * *

Nejmocnější mytologií usazenou v moderních dějinách Čechů je Mnichov. Tomuto heslu dáváme mobilizující smysl události, z níž by se měl „poučit celý svět“. Rétorická figura Mnichov získala význam imperativu Nemlčet ke zlu! jen v důsledku konfrontace s nacismem, kdyby v Německu vládl jiný režim než nacistický, otázka práv sudetských Němců by byla méně jednoznačná. Rámování událostí Mnichovem spojuje totiž v jednom morálním apelu dva protikladné principy legitimnosti. Zaprvé právo na sebeurčení národů, zadruhé nedotknutelnost historických hranic. Kdo rozhoduje o tom, kdy má nějaká etnická skupina právo nazvat se národem a rozhodovat o svém území? Hranice českého království byly po staletí pevné, jazykové hranice naopak tekuté, národní obrození jazykové hranice zpevnilo, napětí se tak přeneslo na hranice historické. Ukrajinská krize udělala z rétorické figury Mnichov vlivný rámec, do něhož média ve službách politických strategií vpisují události. Většina Američanů o Mnichovu nic neví (jedna TV stanice zaměnila Čečnu s Českem), ale bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová jím rámuje pohled na Ukrajinu: „Tvrzení prezidenta Putina, že… musí chránit ruskou menšinu, připomíná tvrzení ze třicátých let, kdy nacistické Německo neustále opakovalo, jak musí chránit německé menšiny v Polsku a v Československu a jinde v Evropě… doporučila bych, abychom se poučili z této taktiky, která byla použita už v minulosti.“
Vepsáním krize na Ukrajině do rétorické figury Mnichov se události účelově zkreslují. Zaprvé tamní hranice byly tekuté po staletí, pevnými je učinilo až vítězství SSSR v druhé světové válce – kus území byl odňat i Československu. Zadruhé Krym patřil k Ukrajině jako „autonomní republika“, zatímco sudetští Němci byli v Československu jen „menšinou“. To byl důvod, proč dokonce i sociální demokrat Wenzel Jaksch považoval v britském exilu Mnichov za jakési východisko eventuální dohody o poválečném uspořádání Československa. Pokusy o osamostatnění autonomních celků uvnitř federací se množí i jinde v Evropě; ve Skotsku, Katalánsku a Vlámsku se schyluje k rozhodujícím referendům. „My jsme Evropané, oni jsou imperialisté,“ napsal skotský spisovatel Irvine Welsh.
Zatřetí Krym byl přičleněn k Ukrajině rozhodnutím představitele státu, který považujeme za „totalitní“. Po roce 1989 došlo v Česku k rozsáhlým majetkovým restitucím – včetně majetku církevního a feudálního –, které jsou revizí zákonů z „doby totality“. Proč by nemohlo být revidováno na základě lidového referenda rozhodnutí z roku 1954, kdy se obyvatel Krymu nikdo neptal na jejich vůli?
A začtvrté, proč EU a USA považují za nelegální a nelegitimní referendum v autonomní republice Krym, zatímco vyhlašují za legitimní a legální vládu nastolenou násilnými demonstracemi? Kdy „plná náměstí demonstrantů“ generují legitimní vlády a kdy naopak smějí být potlačena policejním násilím? Co třeba Indignados ve Španělsku, bojovníci proti úsporným škrtům v Řecku nebo proti opatřením současné vlády v Turecku? A co protestující v Egyptě, na pět set jich bylo nedávno odsouzeno k smrti!

* * *

Ukrajinská krize udělala z rétorické figury Mnichov mezinárodní mediální hit, ale v oportunisticky vykostěné verzi, z níž jsou vyškrtnuty proměny, kterými prošlo po roce 1989 naše vnímání první republiky. Kniha Mary Heimannové Československo. Stát, který selhal (viz Salon z 2. 5. 2013) ukázala přesvědčivě, že „selhání“ Československa bylo zakódováno ve falešné ideo logii „československého“ národa, kte -rá způsobila, že stát nedokázal získat silnou vnitřní i mezinárodní legitimnost. Idea, že příčinou Mnichova nebyla jen „nemorálnost a sobectví velmocí“, ale také nefungující parlamentní demokracie ČSR, je dnes obecně sdílená, o knize Mary Heimannové se rozsáhle diskutovalo nejen v médiích, ale i v Senátu ČR.
Když prezident Zeman mluvil při návštěvě Rakouska o „vlastizradě“ německé menšiny v ČSR, dostalo se mu rázné odpovědi šéfa rakouského Landsmanšaftu Gerharda Zeihsela, že svalovat vinu za rozbití ČSR na sudetské Němce je „nepřípustné… kdyby Beneš splnil Konradem Henleinem dlouho požadovanou autonomii v rámci Československa, neměl by Hitler žádný důvod k zásahu“. Náš pravicový tisk se tehdy prezidenta nezastal, naopak, převažovalo mínění, že jeho vyjádření bylo „hulvátské a zjednodušující“.
Pilířem každého národního veřejného prostoru jsou konflikty a jejich cyklické revize, i naše vnímání Mnichova bylo po roce 1989 významně revidováno. Na současné světové konjunktuře této rétorické figury je nejvarovnější to, že v euroamerickém mediálním byznysu se dnes oportunisticky využívá její stará, komunisty zjednodušená verze.

Francouzský mediální guru BernardHenri Lévy píše například: „Lide majdanu! … S chladnokrevností hodnou velkých národů jste zasadili historickou porážku tyranii! Jste… nejlepší mezi Evropany!“ Situaci popisuje v patetickém stylu nového filosofa: „Dnes ale nová síla stojí před vámi… Síla, která amputujíc kus Ukrajiny dělá něco, co se žádná jiná síla, v žádné jiné zemi Evropy neodvážila udělat po desetiletí.“
Jaká ztráta paměti! Kosovo bylo pod záminkou „práva na sebeurče -ní kosovských Albánců“ uloupeno Srbsku před pouhými patnácti lety! Dnes je tam americká vojenská základna Camp Bondsteel, 360 hektarů, sedm tisíc vojáků.
ALévy pokračuje: „Argument je známý, je Hitlerův. Ten se v roce 1938 odvolal na sudetské Němce jako na záminku k invazi do ČSR. Metoda je známá, je Hitlerova: pár dní po zimní olympiádě v GarmischPartenkirchenu remilitarizu -je Porýní.“ Je to falešné zarámování událostí. Německé Porýní bylo podle Versailleské smlouvy demilitarizovaným pásmem, Hitler ho remilitarizoval a Francie to připustila. Podle historických dokladů měli němečtí vojáci rozkaz se stáhnout v případě francouzské vojenské reakce, ta ale nepřišla. Tato zbabělá ústupnost francouzské vlády před Hitlerem byla prvním krokem k Mnichovu. Odpovídajícím zarámováním „remilitarizace Porýní“ je nedůsledná interpretace vítězství demokratického Západu v první světové válce. Bylo toto vítězství „světovou demokratickou revolu -cí“, jak tvrdil Masaryk, nebo naopak jen nedomyšleným pokusem o změnu velmocenské rovnováhy v Evropě? Na vzniku obou světových válek se krátkozrakost, sobectví a oportunismus Francie a Velké Británie podílely rozhodující měrou. S právem menšin remilitarizace Porýní nijak nesouvisela.

* * *

I disident a dlouhodobý šéf Gazety Wyborczy Adam Michnik rámuje v úvaze nazvané Moc lhářů krizi na Ukrajině Mnichovem: „V roce 1938 Hitler hlásal nutnost zajistit ochranu 10 miliónům Němců žijícím v okolních státech, a vyvolal tak velkou radost mezi sudetskými Němci… Kreml studoval Hitlerovu strategii… Použil ji v Gruzii…“ Zaprvé, připomeňme, že autor kdysi podepřel invazi do Iráku, kterou Bushova administrativa legitimizovala lží o zbraních hromadného ničení. Zadruhé, v Gruzii to byl proamerický prezident Saakašvili, kdo vyprovokoval konflikt v Jižní Osetii, Petruška Šus trová ukazuje složitou národnostní situaci v Gruzii v poučném dokumentu Na hranicích impéria (viz web ČT). Když v Gruzii na konci roku 2007 prezident Saakašvili nasadil proti opozičním demonstrantům speciální oddíly policie, mlčely jak Unie, tak USA.
Michnik také ochotně zapomíná, že Poláci v roce 1938 zabrali československé Těšínsko, jejich argumenty byly stejné jako ty „Hitlerovy“. Snad nám ta smutná epizoda politického hyenismu připomene tragickou tekutost hranic a identit ve střední Evropě. V krvavém Hitlerově stínu se zdají všechny jeho oběti o mnoho lepšími, než ve skutečnosti byly.
Globální bestsellerista Frederick Forsyth píše: „Mysleme na rok 1938, na Sudety. Tehdy nás obrovská propagandistická mašinérie Berlína zaplavila odhaleními zvěrstev, páchaných hroznými Čechy na chudácích sudetských Němcích. Byly to všechno lži a Henleinovi zločinci v tom měli účast, ale nabídli (Hitlerovi) záminku k inva -zi… Dnes jsou monitory přeplněné Rusy z Krymu vděčnými až k slzám.“ A hned se na horizontu rýsuje řešení: Němcům je třeba rozmluvit jejich „bláznivou orientaci“ na obnovitelné zdroje energie a Evropané mohou nakupovat zkapalněný břidlicový plyn od Američanů. Poselství skryté pod povrchem takových úvah mi připadá srozumitelné: Evropané musí být „ochotnými pomahači“ USA, jinak „Fuck EU!“, jak pravila poradkyně ministerstva zahraničí USA Victoria Nuland v jednom uniklém telefonátu (viz bbc.com/news/worldeurope26079957).

* * *

Myslím, že bychom měli protestovat proti rozsáhlému zjednodušujícímu zneužívání odkazu na Mnichov v mediálním byznysu s ukrajinskou krizí. I Ukrajina je „stát, který selhal“, jak v ekonomické politice, kde došlo k rozsáhlé oligarchizaci zdrojů, tak i v nedostatečné federalizaci státu, která vedla k současnému deficitu geopolitické legitimnosti. O tom, jak toto sel -hání překonat, se nemluví.
Současnou krizi nicméně lze rámovat Mnichovem, jenže v radikálnějším smyslu. V této rétorické figuře je totiž zakódována otázka smyslu vítězství ve válce. ČSR, zrozená z první světové války, byla ve své existenci závislá na způsobu, kterým vítězové, včetně Čechoslováků samých, interpretovali své vítězství. Smyslem vítězství není eliminace poražených, ale obnova společné existence na nových základech. I poražené Německo a Rakousko měly být začleněny do demokratické Evropy, jak věřil Masaryk. Vítězové ale neinterpretovali první světovou válku jako demokratickou revoluci, ale jen jako konflikt mezi evropskými velmocemi, jehož výsledkem měla být nová rovnováha mezi nimi. Československý nehistorický stát k tomu měl přispět tím, že bude překážet německé expanzi. Dopadlo to jinak, 20. století se stalo stoletím extrémů.
„Mnichov 1938 dostal zaslouženě glejt naprosté politické odpudivosti, ale jiné Mnichovy dodnes utvářejí náš svět – stačí se podívat na hranice států v Africe narýsované koloniálními mocnostmi bez nejmenší účasti obyvatel daných území,“ napsal Michal Mocek v komentáři Svět a jeho Mnichovy (viz Právo z 19. 3. 2014)
Všechny Mnichovy, včetně „kosovského“, jsou důsledkem unilateralismu ve správě světa, který plodí strach a nedůvěru v mezinárodních vztazích. Studená válka neskončila vítězstvím jedné strany, ale dohodou, která měla ukončit šílenou éru nukleárního zbrojení zvanou Mutual Assured Destruction (MAD). Konec této odložené nukleární katastrofy měl být začátkem budování multilaterální správy světa, jejímž nástrojem mělo být OSN. Místo toho ale přišla přeměna NATO v nástroj amerického unilateralismu, převládla narcistní iluze, že Západ zvítězil, a že se proto musí chovat ke zbytku světa jako vítěz k poraženým. Jeho expanze až k ruským hranicím je vraždou možností, které rok 1989 nabízel. Přichází hořká sklizeň této dračí setby.
Dokumentární film Joshuy Oppenheimera Způsob zabíjení rekonstruuje masakr téměř miliónu Indonésanů obviněných z komunismu (viz Salon z 27. 2. 2014). Vrozhovoru na democracynow.org autor připomíná roli Američanů, kteří masakr levice v Indonésii v tak velkém rozsahu podpořili, a také roli západních médií, která rámovala události jako „vítězství Západu“. V závěrečné scéně filmu jeden z jeho protagonistů zvrací na místě, kde mučil a vraždil.
Největší morální vinou nás, intelektuálů z postkomunistických zemí, je, že jsme na to, čemu se v bipolárním světě říkalo „zahraniční politika“, nereagovali stejně výmluvně. Tak se to vrátilo.

Ukrajinská krize udělala z rétorické figury Mnichov vlivný rámec, do něhož média ve službách politických strategií vpisují události


zpět