Jsou to paradoxy, co?

 

V knižním rozhovoru s Timothym Snyderem nazvaném Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013) říká britský historik Tony Judt, že „Amerika ze všeho nejvíc potřebuje kritické poučení o vlastních dějinách“.

Jak ukázala válka v Iráku, „zavést demokracii – a zvláště přezbrojenou demokracii – do války je snadné, pokud se veřejnosti vyprávějí historky slučitelné s obrazem, který o sobě má“. A pro amerického politika je relativně snadné vlákat národ do pasti válečného tažení, protože v porovnání s jinými zeměmi Američané válčili s relativně malými ztrátami; jen v bitvě o Stalingrad padlo více vojáků a civilistů než „ve všech amerických válkách dvacátého století“. Jako lakmusový papírek pro dění ve vlastní zemi autoři doporučují použít tuto otázku: „Vedeme nějakou protiprávní útočnou válku? Pokud ano, je s našimi demokratickými institucemi něco v nepořádku.“

V roce 1848 Abraham Lincoln odmítl loupežnou válku proti Mexiku rozpoutanou jedenáctým prezidentem USA Jamesem K. Polkem těmito nesmrtelnými slovy: S nadějí, že se vyhne veřejné kontrole, jestliže připoutá zrak veřejnosti k nesmírné záři vojenské slávy – oné přitažlivé duhy klenoucí se po krvavé tříšti – onoho hadího oka, jež omámí a přinese zkázu – vrhl se do války.

Protiprávní útočnou válku pojímá Lincoln jako intriku proti demokracii, jako způsob, jak uniknout veřejné kontrole moci. To platí i dnes, kdy služebná média balí protiprávní války do frází o lidských právech, vyvolávají „morální paniku“, a podlamují tak vládu práva (Guantánamo!). Snyder a Judt, oba reformní liberálové, patří do okruhu intelektuálů, kteří mají blízko k Václavu Havlovi, ten je v knize desetkrát zmíněn a úvod k českému vydání napsal Jiří Pehe, jeho poradce a přítel.

Přes tuto morální a politickou spřízněnost je ale jejich pohled na zahraniční politiku USA v postbipolárním světě radikálně odlišný od toho, který nám pravicoví „havlisté“ (TOP 09 a okolí) vnucují jako „politický odkaz Václava Havla“. Ten si redukují na využívání morální autority disentu k legitimizaci americké vůle k unipolarismu, k budování světa, v němž by USA byly jedinou velmocí.

Největší hrozbou není to, že totalitní minulost bude brzy zapomenuta, ale to, že se na ni bude odkazovat ignorantsky. A příkladem takového ignorantského odkazu na minulost je používání metafor jako „Mnichov“ nebo „rekonstrukce demokracie v Německu osvobozeném od nacismu“ k legitimizaci vojenské podpory separatistických teroristů v Kosovu či tažení do Iráku.

Ignorantské „odkazování na minulost“ je charakteristické pro americké pravicové utopisty, kteří považují za zjevné poslání USA (Manifest Destiny) šířit ozbrojenými „spanilými jízdami“ demokracii a volný trh jako happy end dějin lidstva; je tragické, že toto ignorantské zacházení s minulostí se zaštiťuje odkazem na Václava Havla. Propojení americké neokonzervativní rétoriky s dědictvím disentu v postkomunistických zemích je ideologickou katastrofou postbipolární éry.

* * * Sebestřednost amerického sebeobrazu je jednou z největších hrozeb pro mír a demokracii po konci komunismu. Americké veřejné mínění potřebuje proto být neustále ve střehu proti těm, kdo se snaží zamaskovat skandální nelegitimnost svých privilegií tím, že „připoutají zrak veřejnosti k záři války“, jak řekl Lincoln. A zatáhnout „přezbrojenou demokracii“ do války je snadné, když služebná média zaplaví veřejný prostor historkami, které lichotí obrazu, který o sobě Amerika má.

Ostatně všichni se snažíme projektovat na druhé lidi obraz, který chceme, aby o nás měli, oni ale kladou odpor, protože „peklo jsou ti druzí“ – jak napsal J. P. Sartre. Ne každý sebeobraz dokážeme prosadit proti zkušenosti, kterou s námi druzí lidé udělali, a musíme tak přijmout ten obraz nás samých, který nám jsou druzí ochotni dosvědčit. Naši přátelé jsou kritičtí spojenci našeho sebeobrazu, nejsou jen „ochotnými pomahači“ našich sebeklamů.

Americký mesiášský sebeobraz zůstává už po dvě století od Monroevy doktríny (1823) a Manifest Destiny (1845) největším problémem dějin amerického kontinentu a po druhé světové válce i dějin světa. Po konci komunismu se přetvořil na „politickou vizi“, podle níž jsou Američané pány dvacátého století (www.newamericancentury. org), protože vyhráli studenou válku.

* * * Kurt Vonnegut ve svém Muži bez vlasti vyhlašuje sen o americkém „zjevném poslání“ za definitivně dosněný: Před mnoha lety jsem byl tak naivní, že jsem věřil, že se ještě můžeme stát tou humánní a rozumnou Amerikou, o které snilo tolik příslušníků mé generace… A pak jsme za ten sen bojovali a často umírali ve druhé světové válce… Teď už ale vím, že není sebemenší naděje, že by Amerika mohla být humánní a rozumná…

Myslím, že rozhodující příčinou ztráty nadějí, které jsme s rolí USA ve světě spojovali (připomeňme si třeba TGM, Čapka, V + W nebo Peroutku), je rychlý úpadek schopnosti Evropy – a střední Evropy zvlášť – kriticky korigovat po konci bipolárního světa velikášský sebeobraz USA; a právě k tomu přispěl katastrofální měrou český pravdoláskařský atlantismus.

Tou formulí označuji nahrazení spojeneckého vztahu k USA, založeného na kritické korekci amerických mesiášských sebeklamů, vazalským „ochotným pomahačstvím“ v jejich posilování a šíření, jako kdyby po konci bipolárního světa byla americká ozbrojená moc vtělením „pravdy a lásky“. Americký sebeobraz tak ztratil svou historickou protiváhu, nastal prudký úpadek americké sebereflexe, jehož důsledkem je zatažení celého Západu do nesmyslného boje za „unipolární svět“.

A tak Petr Schnur mohl právem napsat v úvaze Co zbylo z listopadu 1989 (Právo, 25. 11.), že hluboká propast v české společnosti odděluje ne levici od pravice, ale „nekritické konzumenty americké mytologie od těch, kdo 17. listopad přijali jako výzvu ke kritické reflexi světa bez svěrací kazajky velmocenských zájmů“. Na takové dvě části je ale roztržena celá Evropa.

* * * Busta Václava Havla v americkém Kongresu absolutizuje jednu stránku jeho politické minulosti – jednoznačnou a jednostrannou podporu amerického sebeobrazu, jak byl mediálně zkonstruován americkými neokonzervativci v době vlády George W. Bushe.

Havlovu politickou filozofii ale nelze takto oportunisticky zploštit. Jan Keller připomíná třeba jeho slova pronesená v Radě Evropy, kde mj. řekl, že „současné proměny jsou výsledkem vítězství dějinného rozumu nad dějinnou absurditou, a nikoli vítězství Západu nad Východem…“ a že „Evropa by se neměla spojovat pod praporem NATO“.

Oportunističtí vykradači Havlových politických vizí dnes ale stojí na stupínku a mistrují nás ústy svých amerických podporovatelů. Například Carl Gershman, prezident National Endowment for Democracy, instituce financované Kongresem, se obává, že „Czechs are giving up on moral responsibility“ a dovolává se Václava Havla, který „zdůrazňoval důležitost morálnosti v politice a ekonomice“, a těm, kdo zakusili „komunistický totalitarismus“, připisoval „zodpovědnost varovat západní společnost hojnosti před nebezpečím ústupků, protože politika, v níž ekonomické zájmy jsou nadřazeny základním politickým hodnotám, je nejen nemorální, ale též sebevražedná… tuto svou ideu Havel aplikoval v poslední době hlavně na Rusko a Čínu“. Důležitost morálnosti v politice by bylo třeba připomenout především v USA, kde legitimizujícím principem bombardování Srbska bylo zamlčení teroristických metod kosovských separatistů a vtržení do Iráku bylo legitimizováno lží o zbraních hromadného ničení. A kde pojem lidská práva byl zmrzačen, protože z nich bylo vyříznuto právo na plné občanství, do něhož patří i právo na lékařskou péči, vzdělání a sociální rovnost.

Historickou zkušenost Evropy, zvláště střední, neformoval jen odpor proti komunismu či nacismu, ale i proti nacionalistickým sebeklamům velkých národů, proti zaslepenému lyrismu avantgard a proti příslibům „konečných řešení“.

Zvláště hluboké kořeny má ve středoevropské kultuře boj proti vládě předem připravených formulí, proti frázím, proti příkladům hrdinství, které sepisují ulejváci v zázemí a které v době horkých či studených válek okupují veřejný prostor. Jaroslav Hašek, Karel Poláček a především Karl Kraus se takovým frázím celý život vysmívali, ale „prolitá krev hrdinů“ jim dává znovu a znovu falešnou vznešenost. Pravdoláskařský atlantismus, oportunistický „havlismus“ naší morální pravice, je postaven na apologetických frázích, s nimiž Václav Havel bojoval důsledně a vynalézavě. „Jsou to paradoxy, co?“ říká sládek v jeho slavné Audienci.

* * * Napsal jsem nedávno, že pravdoláskařský atlantismus – spolu s Dopisem osmi – přispěl k legitimizaci invaze do Iráku, jejímž výsledkem jsou čtyři milióny uprchlíků, statisíce mrtvých, desetitisíce zmrzačených (na těle i duši) amerických vojáků, mučení „i sesuv do chaosu a války v celém regionu“ (Boris Buden).

Jan Čulík, znalec angloamerické kultury a politiky a vydavatel Britských listů, mi odpověděl, že takový názor jen dokazuje „komickou sebestřednost českých intelektuálů“, protože „představa, že bývalí polští a čeští disidenti mohli něco ovlivnit, je zcela nerealistická… názory Václava Havla, ač politováníhodné, v tom byly naprosto bezvýznamné“.

Je taková bagatelizace vlivu postkomunistického pravdoláskařského atlantismu na zahraniční politiku USA pravdivá? V lednu 2003 řekl Donald Rumsfeld, že odpor Německa a Francie k invazi do Iráku je výrazem „staré Evropy“, zatímco „spousta nových členů nás podporuje“.

Dělení na novou a starou Evropu osudově oslabilo schopnost Evropy korigovat vliv neocons na americký sebeobraz a znemožnilo jednotnou mezinárodní politiku EU. A právě toto účelové roztržení dosud (více či méně) jednotné Evropy na starou a novou nelze bagatelizovat, je to nejtragičtější důsledek pravdoláskařského atlantismu.

Řekněme závěrem, že postkomunistický pravdoláskařský atlantismus posílil falešný sebeobraz USA, a usnadnil tak zatažení této „přezbrojené demokracie“ do série protiprávních válek, které považuji za intriku proti demokratickým institucím v éře ekonomické globalizace.

Cíl té intriky je zřejmý: rétorika horkých „lidskoprávních = protiprávních“ válek a obnovená studenoválečnická rétorika oslabují schopnost Západu přemostit zvětšující se propast mezi globálním kapitalismem a demokratickými institucemi. Dohoda o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) odsuzuje definitivně demokratické státy k tomu být jen „servisními organizacemi velkých korporací“ (viz Ilona Švihlíková na www. A2larm.cz).

Busta Václava Havla v americkém Kongresu je součástí neokonzervativní intriky proti demokratickým institucím, dílo Václava Havla, spisovatele, politického filozofa a disidenta je naopak jedním z velkých kulturních zdrojů jejich obrany.

 

***

 

Postkomunistický pravdoláskařský atlantismus posílil falešný sebeobraz USA

 

Je tragické, že ignorantské zacházení s minulostí se zaštiťuje odkazem na Václava Havla

 

 

eseje