Inkvizitor papežem

 

 

V homilii ke kardinálům při mši před volbou papeže mluvil Josef Ratzinger o "diktatuře relativismu" a o nutnosti rozlišovat mezi "pravdou a omylem" ve sféře morální a náboženské: Relativismus se (...) jeví jako jediný postoj na výši dnešních časů; zavádí se diktatura relativismu, která neuznává nic za konečné (definitivní) a která ponechává jako jediné měřítko pouze vlastní "Já" a vlastní chutě. Z naléhavého tónu té řeči bylo jasné, že je to program, který by z něj měl udělat papeže. A udělal. Katolická církev si postavila do čela muže, který byl nejvyšším inkvizitorem, řídil Kongregaci pro nauku víry, jak zní novodobý název pro inkvizici. Politicky je mu velmi blízký například italský politik Rocco Buttiglione, jehož kandidaturu na evropského komisaře pro lidská práva Evropský parlament neschválil. Případ Buttiglione ukázal, jak silné je napětí mezi katolickým pojetím "lidské přirozenosti" a evropskou politikou obrany lidských práv. Pro církev jsou homosexuálové hříšníci, jiná náboženství omylem, postoje v rozporu s "naukou víry" jsou nemorální, lze je tolerovat jako hříšnické a chybující, ale nikdy nesmíme uznat jejich nárok na stejnou důstojnost s "námi". Spisovatel Václav Jamek se ptá v časopise Listy č. 1, 2005: K jakému stupni nevědomosti o člověku bychom měli upadnout, abychom se tmářům zavděčili? Zachytil tak nejdůležitější stránku slova "relativismus" -neznamená, že se necháváme strhovat ke kdejakému učení a že jediným měřítkem je naše "Já".

 

To platí spíše o eurocentrismu, který kardinál Ratzinger představuje. Relativisty z nás dělají naše "vědomosti o člověku" a naopak nevědomost o člověku dělá z lidí fundamentalisty vlastních přesvědčení -vlastního Já, řekl by nový papež. Jan Pavel II. hovořil o pokušení "sloužit pravdě násilím". A tady vidím největší problém křesťanského konzervativismu: Jak smířit "vědomost o člověku", k níž jsme se historicky propracovali, s přesvědčením, že naše náboženství je "jediné správné"? Do jaké nové nevědomosti o nás samých musíme upadnout, abychom mohli hájit ekologickou devastaci, Osvětim, koloniální války, nerovnost, konzumistický narcisismus -jako život v pravdě?

 

Boj proti diktatuře relativismu

 

Výrazem "vědomost o člověku" neoznačuji jen vědecké poznání, jak kdysi naivně věřili marxisté. Mám na mysli spíše to, co Immanuel Kant nazval "pragmatickou antropologií", tedy studium ne toho, čím člověk je, ale toho, co ze sebe udělal v běhu svých dějin. Jen fanatik či jinak deviantní člověk se může dnes vyhnout "vědomosti o sobě samém", která relativizuje jeho nárok na absolutní platnost vlastního historického světa.

Joseph Ratzinger napsal v knize Víra, práva, tolerance, že relativismus je "největší problém naší doby". Je to výraz nedostatku odvahy v katolické církvi setkávat se s tím, co relativizuje - s historickými důsledky expanze Západu, s tím, čemu křesťanství v dějinách sloužilo, i přes hrdinný odpor mnoha svých pokorných služebníků, například jezuitů.

Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji bílého muže. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam bílý muž může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci. - říká Malcolm X ve vstupní scéně slavného filmu Spika Leea. Jsou tato obvinění falešná? Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby. Papež Jan Pavel II. udělal hodně kroků směrem k uznání této viny, je ale třeba jít mnohem dál, až k opravdové politické a morální solidaritě s oběťmi expanze průmyslové modernosti, ať ve staré verzi západní, či nejnovější verzi asijské.

Problém boje proti "diktatuře relativismu" je tento: Jak k nám nepustit tu vědomost o člověku, která relativizuje naše pravdy? Postavit kolem ní zeď? Zavést povinnou katolickou výchovu či povinný zpěv hymny před ranní rozcvičkou na školách všech stupňů? Myslím, že oddělit nás od toho, co probouzí naše svědomí, se nikdy nepodaří. I díky křesťanství.

V pojetí bojovníků proti relativismu pravda a omyl jsou dva od sebe odtržené světy. Kdo z jednoho propluje do druhého, nesmí se nikdy vrátit, jinak riskuje věčné zatracení. Nedávno vypukla v Itálii velká diskuse o chování církve po druhé světové válce v jednom zvláštním ohledu. Týkal se židovských dětí, které byly pokřtěny, aby unikly vražedné mašinérii nacismu. Když ty děti po válce příbuzní či židovská obec hledali, církev radila k jejich zapírání, k oddalování jejich vydání, či dokonce k jejich úplnému zatajení.

Kdo chce, ať si ten smutný příběh najde v Corriere della Sera, nechci jej tu žádným způsobem prohlubovat. Je to pro mě jen odstrašující příklad znelidšťujících důsledků takového tvrdého pojetí pravdy: v dobré víře, že je proti přirozenosti vydat děti, které poznaly světlo pravdy, zpět do tmy omylu, se tito lidé dopouštěli jedné z největších krutostí, jakou si umíme představit - odpírat Židům po holocaustu jejich děti "ve jménu pravdy".

 

Bavorské bigotní katolictví

 

Nový papež se zformoval v prostředí velmi konzervativního bavorského katolicismu. Jeho politickým výrazem je pravicová strana CSU, hlavní odpůrce německého liberálního zákonodárství, prosazovaného sociálnědemokratickou vládou například v oblasti udělování občanství přistěhovalcům. To je velmi poučné. Zmínka o křesťanských kořenech Evropy v unijní ústavě měla sloužit této "politice identity", namířené proti nekřesťanským přistěhovalcům.

Tato strana také vyvíjí tlak na propojení Freistaat Bayern s církví. Za přítomnosti ministra Waigela a bavorského premiéra Stoibera protestovali kdysi bavorští katolíci proti rozhodnutí německého Nejvyššího soudu, který vyhověl stížnosti manželů Sellerových a prohlásil za odporující ústavě zákon, podle kterého ve všech školách v Bavorsku musí být na zdi kříž. Heslem manifestace bylo: Kříž zůstane - včera, dnes, zítra. "Kdo nám bere kříž," prohlásil tehdy Stoiber, "neukazuje nám cestu k náboženské neutralitě, ale k propasti. Nedovolíme, aby hodnoty křesťanského náboženství byly vytlačeny z veřejného prostoru."

Připomínám tento starý příklad, který jsem už mnohokrát citoval, protože působení kardinála Ratzingera vždy směřovalo k podřízení evropského zákonodárství katolické morálce. Jméno Benedikt XVI. - sv. Benedikt je "patronem Evropy" - si zvolil také na protest proti tomu, že zmínka o křesťanských kořenech Evropy není v ústavě EU. Pokus založit evropskou identitu na křesťanských symbolech je zvláště rozporný. -Znamená tento tlak to, že podmínkou evropského občanství by mělo být pokřesťanštění přistěhovalců?

 

Otevřené otázky

 

V první encyklice po roce 1989 Centesimus annus se Jan Pavel II. zmiňuje o tom, že kapitalismus nesmí být jediným legitimním systémem lidského soužití na zemi, že musíme usilovat o radikální změny. Byl v tomto úsilí ale velmi nedůsledný, podobně jako v kritice americké imperialistické politiky, před níž varoval, ale nakonec ustoupil. Totéž platí i o jeho kritice ekonomické globalizace. Jsme vděčni za ten kritický hlas, ale byl nedůsledný.

Jednou z nejdramatičtějších otázek globalizace v novém tisíciletí je zrod biopolitiky, která rozhoduje o technologiích reprodukce a manipulace živých bytostí ve zcela nových sociálních a ekonomických souvislostech. Na jakých základech církev povede kritiku biopolitiky? Vystačí s tradičním pojetí "lidské přirozenosti", odvozené ze spisů církevních otců? Pochybuji. Například podle učitele andělského, sv. Tomáše, do embrya vstupuje duše až po třetím měsíci. A co složitá otázka svobody zvolit si smrt spíše než žít v ponižující závislosti na přístrojích? V otázkách biopolitiky církev bude muset hledat hlubší odpovědi, než je slogan "uctívat každý život od zrodu do smrti", na kterém stojí církevní doktrína v tomto ohledu.

Za druhé papež Jan Pavel II. byl vedle princezny Diany největší mediální ikonou doby. Katolické náboženství se tak stávalo mediálním fenoménem, papežova smrt byla proměněna v ohlušující show. Otázka, "jak má a smí katolická církev pracovat s médii", nabyla na naléhavosti. Jak se vyrovnat s nebezpečím, že se hluboký smysl katolických obřadů stane jen kusem bavičského univerza?

Na stránkách Práva jsem už psal o návštěvě papeže v Mexiku v lednu 1999. Snackbary Sabritas nabízely Las papas del Papa, papežské smažené brambůrky, na sáčku byl papež vyobrazen spolu s Madonou z Gualupi, přímý přenos z návštěvy byl přerušován reklamou na telefony - "zaznamenávají vaše poselství lásky a víry". Mexický arcibiskup poděkoval v televizi multinacionálním podnikům, kterým jako oficiálním sponzorům papežovy návštěvy církev postoupila výsadní právo používat papežovu image - PepsiCo., Sheraton Hotel, General Motors, Mercedes Benz, Hewlett-Packard. "Žijeme v éře reklamy a jsme lidmi té éry," pravil vyslanec Vatikánu. Ano, ale hlas evangelia vždy zněl proti povrchu každé doby.

Za třetí otázka stará, ale pro papeže s pověstí konzervativce zvláště důležitá. Jak bojovat s největšími nepřáteli církve, totiž s představiteli všech odrůd politického konzervativismu, různými neocons, kteří chtějí proměnit křesťanské náboženství v neomezeného ručitele za absolutní platnost svých dočasných morálních a politických pořádků. Tito bushmeni si půjčují od křesťanských církví slova a obrazy k tomu, aby své zájmy prohlásili za "objektivní mravní řád" a vnucovali je násilím celému světu jako "pravdu a svobodu".

Dokáže konzervativní papež říci těmto politickým parazitům na křesťanské víře dost rozhodné "Ne"? Přejme si to.

 

články

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *