Evropská dialektika

 

 

V roce 2003 jsem se spřátelil s Ramiro Cibrianem, vedoucím Delegace Evropské komise v České republice, dokonce jsme spolu psali články do Práva pod názvem EU: jedno téma, dva názory. On Unii bránil a já ji kritizoval v různých ohledech, měl jsem pověst euroskeptika, která se donesla až k němu. Tu pověst měl ostatně u nás každý, kdo před nebezpečnými sklony maastrichtské technokratické obludy varoval.

Jednoho dne jsem hovořil v sídle mise s velmi mladou německou ekonomkou o lidovém odporu k zavedení eura v samotném Německu, ve Skandinávii, v Británii, o jeho nepopulárnosti v Itálii, o dopise několika stovek německých ekonomů, kteří varovali před zavedením společné měny v podmínkách nedostatečně prohloubeného procesu integrace mezi státy EU. Odpověděla mi, že „euro se jednoduše zavede a lidé se přizpůsobí, jako vždy v EU, společná měna je přece výhodná, i když to lidé nevědí. A že o rozšíření platí totéž.“

Zarazila mě tehdy ta bolševická vize dějin, založená na podřízenosti společenského vědomí ekonomické základně, podle teze „nadstavba se přizpůsobí revoluční změně základny, která bude dílem předvoje lidstva, osvícené oligarchie nebo vojensky organizované menšiny“.

Ve slově „nadstavba“ je zakódováno pohrdání „duchem“ – vím, že to slovo dnes zní komicky a archaicky. Duch neboli vědomí není v tomto pohledu než odrazem ekonomických poměrů; materiální základna kultury určuje i její obsah, jak nám v mých studentských letech vštěpovali učitelé marxismu. Komunisté měli, pravda, jisté pedagogické ohledy k nadstavbě, připouštěli, že přizpůsobování se společenského vědomí novým poměrům je někdy pomalé, nadstavba má svou vlastní setrvačnost, s tím se musí počítat, odraz základny v hlavách lidí je někdy neposlušný.

Milan Kundera v povídce Eduard a Bůh píše, že revolucionář považuje násilí jen za nutné zlo, vlastním dobrem revoluce je převýchova neboli odumírání starého světa v hlavách lidí po revoluční změně základny. A vychovatelé ve službách vítězných revolucionářů hledí někdy s porozuměním a soucitem na vědomí, zmítající se ještě v zajetí starého světa. „Boj mezi starým a novým probíhá nejen mezi třídami, ale i v každém jednotlivém člověku... rozumem ví, ale cit ho táhne zpátky.“ Vymírání přežitků, trosek nadstavby odsouzených změnou materiální základny k smrti, je nejvyšší dobro, které přináší revoluce – je to zrod „nového člověka“.

Má generace si ještě dobře pamatuje na šok, která šedesátá léta vyvolala mezi stranickými kulturními bosy: mládež, místo aby žila socialisticky, si nechala narůst dlouhé vlasy, měla ráda rock a umění, které bylo lidu cizí. Jak to, že ti mladí myslí jinak, než základna káže jim? – ptali se funkcionáři. Je to vina příliš prostupné opony mezi starým a novým světem? Je to věc nákazy? Určitě, říkali ti nejhloupější z nich.

Ale zpět k dnešní Evropě. „Nikdo nepřekročí ve svém vědomí hranice, které nepřekročil ve svém životě,“ řekl prý nějaký komunistický koryfej. V evropské duchovní tradici ta věta platí ale naopak: Nikdo nepřekročí v životě hranice, které nepřekročil ve svém vědomí, a to jak ve smyslu individuálním, tak i kolektivním, o to přece jde v těch různých (a vždy nedostatečných) „vyrovnáváních se s minulostí“. Nadstavba se nikdy nedá – alespoň v evropské kultuře – redukovat na nějakou základnu, jejíž vývoj umíme popsat vědecky, třeba i pomocí rovnic, jako ekonomové, ti nebezpeční „šamani evropského kmene“.

Stavařské slovo „nadstavba“ označuje ve skutečnosti „hledání smyslu“. V té formě existence, která se zformovala v řecko-římskokřesťanskoměšťanských proudech západní civilizace, je hledání smyslu všemu nadřazeno. I manažeři nebo finančníci nesou v sobě jakousi stopu po vědomí, že smysl není pouhá kvantita, že se může náhle vytratit z celku naší existence, že se naše cíle mohou náhle stát nesmyslnými.

Tyranie růstu Růstu, která vládne všemu v postprůmyslové společnosti, žádný smysl nemá, není než parazitem smyslu odvozeného z křesťanské víry v budoucnost; i mocný technovědecký aparát ve svém úsilí podřídit přírodu moci nadnárodní hyperburžoazie, která všechno podřizuje zisku a se vším obchoduje, je jen parazitem smyslu, odvozeného z křesťanské naděje v lepší život někde „tam a potom“.

Hledání smyslu není nadstavba, ale živé jádro všeho, co děláme, jádro živých civilizací. Matně si vzpomínám na jeden Holanův verš – bez vertikály se žádná stavba nedostaví, ach, nikdy nedostaví.

V úvodu studie Ke kritice politické ekonomie Marx napsal často citované věty: Obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na určité formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám stále ještě poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor. Marxismus tuto obtíž nikdy nedokázal překonat. Musel by totiž popřít svou uhlířskou víru v nadřazenost základny nadstavbě a uznat, že hledání smyslu je důležitější než jakákoli materiální základna, že řecké drama je živé právě proto, že vyslovuje věčně platné zákony hledání smyslu i zoufalství z pouště po jeho náhlém zániku, tragédii beznadějné vzpoury jednotlivců proti moci jeho popíračů a také úžas nad schopností smyslu ukrývat se v malých (ba nejmenších) věcech.

Shrnu vztah mezi smyslem a institucemi tak, jak se vyvinul v dějinách Evropy, ve formuli: co je legitimní, není nikdy zcela legální, a co je legální, není nikdy zcela legitimní. Tento nepokojný vztah mezi institucemi (základnou) a smyslem (nadstavbou) je nakažlivý, v doteku s ním se rychle rozkládá každá apologetická sebedefinice společnosti. Dnes třeba je legální mít obrovské majetky, stavět Temelíny, měnit českou krajinu v překladové prostory pro vyráběné zboží, ale nikdy to nebude zcela legitimní, vždy bude proti tomu protestovat jakýsi zbyteček smyslu pro smysl, který v nás cynismus manažerů globálního ekonomického růstu nikdy zcela neubije.

Co je Evropa? Řekněme, že je to domov toho nepokoje mezi legitimností a legalitou, mezi smyslem a cílem, mezi hodnotami a institucemi, domov všech nepřizpůsobivých vědomí. Evropa je všude tam, kde nadstavba, to věčné hledání smyslu, má svou vlastní nevyčerpatelnou a nepředvídatelnou energii, kde mezi (materiální) základnou a (duchovní) nadstavbou chybí společný jmenovatel.

A tak evropským historikům nakonec nezbývá než pojmenovat různé epochy podle toho konfliktu mezi základnou a nadstavbou, který tu kterou epochu ovládl – století páry a práv, století masové spotřeby a individualistického narcisismu, epocha boje mezi ekonomickou globalizací a udržitelností života na planetě. Když se v nějakém koutě své (námi vypleněné) Afriky nějaký černoch vzbouří proti zákonům či zvykům svého kmene a státu, protože jsou v rozporu s jeho (s)vědomím – tam je také Evropa.

Irové řekli NE, a tak otřásli bolševickou vírou v moc základny donutit vědomí, aby se jí přizpůsobilo. Irům poděkujme a buďme jako oni: využijme každé příležitosti, abychom řekli NE jakémukoli pokusu zredukovat formy boje o smysl na přizpůsobování se nějaké základně. Kde se dnes říká NE Unii, říká se ANO Evropě.

Až do Maastrichtské smlouvy se sjednocená Evropa jmenovala „společenství“ – European Community. Pak přestala být společenstvím a stala se „unií“, jak odporné slovo! Správně bychom je měli překládat „svaz“ – Sovětský svaz například se řekne v italštině a latinských jazycích vůbec Unione sovietica. V češtině to slovo označovalo především „celní unii s Říší“ během protektorátu. Je to slovo, které ve své ošklivosti vyjadřuje ve zkratce to, co se stalo s Evropou po Maastrichtu – přestala být společenstvím lidí a začala být svazem mezi materiálními základnami (a nejen evropskými).

Jak jsme vlastně rozuměli Evropskému společenství až do roku 1989? Žijeme loajálně ve svých státech jako v institucích, které jsou nám nejblíže a jsou také nejreálnější, v klíčových sporech se svým státem se ale můžeme odvolat k Evropě – ta není státem, ale principem, ideou, jejíž instituce jsou nadřazené pouhým „evropským státům“. Prezident Klaus má jistě pravdu, když říká, že existují jen Češi, Dánové atd., ale ne Evropané, že evropanství je něco jako latina nebo dokonce esperanto.

Evropa opravdu není státem, ale ideálem státu a také určité formy existence, jakési immagined community sdíleného smyslu, který by každý evropský stát, soud, hnutí, jednotlivci a instituce měli nějak interpretovat, brát jako své „historické nasměrování“. Tak jako latina nebyla jazykem, ale ideálem jazyka, modelem jazykové komunikace.

Neměl jsem nikdy rád slovo dialektika, páchne mi domýšlivostí filozofů, kteří věří, že „poznali zákony celku, jejichž platnost musí rozum jen uznat“. Teď ale to slovo použiji: mezi Evropou a evropskými státy byl dialektický vztah, oživující konflikt, podobný vztahu mezi zákony (legalitou) a jejich smyslem (legitimností), který je teprve činí „univerzálně platnými“. Tato dialektika, která oživovala „evropské společenství“ po více jak třicet let, se po Maastrichtu nenávratně porouchala, zatvrdla, ztratila přesvědčivost a energii. Manažeři materiálních základen mají příliš velkou moc, vše vyprazdňují. Ta slavná „základna“ nicméně není něco daného, je to jen pojmová konstrukce odborníků, která slouží zájmům mocných oligarchií. Ty pak usilují o to, aby jejich cíle byly osvobozeny od povinnosti vykazovat svůj smysl před „společenským vědomím Evropanů“. Chtějí, abychom o jejich legitimnosti nepochybovali, měli je za nutné. A zase ten Kafka: „Není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.“ Co vystupuje jako nutné, je ale vždy lživé.

Je zapotřebí vzdorovat moci oligarchií, které prohlašují své zájmy za „materiální základnu společnosti“, které se všichni musíme přizpůsobit. Každý cíl musí být vykazován jako legitimní před nadstavbou, před historickým vědomím, které se v formuje v boji o smysl. A tomu se EU, ten „Evropský svaz materiálních základen“, už bezmála dvacet let vyhýbá.

 

 

zpět