Evropa hybridů a třetích cest

 

Ve společném prohlášení ministrů zahraničí Jana Kavana a Joschky Fischera (Právo, 18. 7. 2001) čteme: "Budoucí podoba Evropy je otevřená, ale z našeho hlediska musí být pro Evropu nalezena vlastní forma, založená na kompromisu podél osy mezi sjednocenou Evropou na jedné straně a národním státem na straně druhé. Eventuální odpovědí je idea Federace národních států. Může zajistit akceschopnost EU po jejím rozšíření, aniž by byla zpochybněna vzniklá rozmanitost evropských národů." Slovo "federace" označuje ve všech svých historických podobách ustavení nového státu "nad" federalizovanými státy, které na něj přenášejí svou svrchovanost. Ustavením federálního státu se ustavuje také federální "demos", nový politický národ, kterému se federální vláda musí zodpovídat, například československý, americký nebo švýcarský lid. Přívlastek "národní" ve výrazu "federace národních států" na tom nic podstatného nemění, protože každá federace je výsledkem kompromisu mezi "politickou jednotou" a "historickou rozmanitostí". Chceme federativní evropský stát, chceme být "evropským politickým národem"? Výraz "vlastní forma" evropské jednoty vzbuzuje iluzi, že lze jít nějakou třetí cestou, která nevede ani k federálnímu státu, ani jen ke společenství svrchovaných států, ale k jakémusi hybridu. Celá EU je takovou spletí třetích cest a hybridních institucí.

Všechny lidské cesty jsou třetí, historie nikdy nedovolí nějaké "čisté řešení". Třetí cesty ale nesmějí být předem jako třetí plánované, cíl musí být jednoznačně buď federace, nebo společenství svrchovaných států. Projekt federativního státu se opírá o zcela jinou politickou filosofii než projekt (jakkoli prohloubeného) společenství svrchovaných států. Unijní hybridní instituce a třetí cesty jsou naopak od začátku jako třetí a hybridní plánovány, protože chybí odvaha k jednoznačné definici politických cílů EU, k veřejné diskusi o nich a k následnému vypsání referend ve všech unijních zemích. Evropská unie ustavená v Maastrichtu v roce 1992 je odpolitizovaná ekonomistická konstrukce, kterou charakterizuje od počátku "deficit demokracie". Kdyby "německý politický národ" nebyl zbaven práva vyjádřit svou vůli v referendu, řekl by k euru "ne" stejně jako Dánové. "Euro je churavý předčasný plod," řekl ostatně G. Schröder v dubnu roku 1997. Je předčasným plodem, protože se - stejně jako "rozšíření EU na východ" - neopírá o demokratický konsensus "politických národů" unijních zemí.

Historické podmínky evropského sjednocování jsou zvláštní. Čtyři z nich považuji za klíčové. Zaprvé neexistuje evropský politický národ, "chybí eurounionistický demos, i když EU využívá quasi-státní nástroje a pravidla jednání", jak napsal M. Mareš (revue Proglas 5-6/2001). "Neexistuje žádný evropský demos - pouze evropský telos," konstatuje britský historik Evropy Timothy G. Ash. Jeho formulaci můžeme číst jako varování před pokušením technokratismu. Zadruhé neexistuje evropský veřejný prostor, schopný efektivně nahradit veřejný prostor národních států v jeho jedinečné integrační a kritické funkci. Zatřetí neexistuje evropský kapitalismus, ale jen různé (jakkoli navzájem propletené) národní kapitalismy, z nichž každý má svou zvláštní historickou legitimitu a opírá se o jiný občanský konsensus. Začtvrté evropské sjednocování nenavazuje na evropskou tradici "univerzální říše", ale na poučení z její krvavé porážky, která přišla z ruských stepí a z druhého břehu Atlantiku. Totalitarismy v Evropě nebyly plodem zaslepených nacionalismů, jak nám nalhávají ideologové evropského federativního superstátu, ale naopak mají své kořeny v aroganci velkých evropských národů, jejichž vůdcové pokládali za svůj "historický úkol" překonat sjednocením kontinentu politickou slabost Evropy, rozdrobené do malých a sobeckých národních států. Příklad ze střední Evropy: Slovem "Čecháček" vyjadřoval protektorátní ministr Moravec své pohrdání těmi Čechy, kteří neviděli historickou velikost "budování Evropské říše".

Žádný z hlavních aktérů rozhodovacího procesu v EU nemá plnou demokratickou legitimitu. V prvé řadě Evropská komise (EK), která má monopol na navrhování právních norem pro evropské společenství a slučuje v sobě administrativní, exekutivní, legislativní a jurisdikční pravomoci, ačkoli její členové jsou jmenováni vládami členských zemí a jen schvalováni Evropským parlamentem (EP). EK má dvacet jmenovaných členů a asi 21 000 zaměstnanců, vedených generálními řediteli, jejichž vliv na konečné znění zákonů je zásadní. Evropská rada (ER) je zasedání hlav unijních států, šéfů vlád a šéfa Evropské komise, které přijímá strategická politická rozhodnutí a vydává směrnice pro práci EK a Rady EU. Kvalitu rozhodování ER nutně snižuje fakt, že záměry vlád jsou "evaluated by peers rather than public", neboli jsou hodnoceny zase jen jinými vládami místo veřejností, čteme v programovamém úvodu k česko-britské konferenci Promýšlet Evropu připravované na 6.-8. září na Pražském hradě. Rada EU "se skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni, zmocněného zavazovat vládu tohoto členského státu" (čl. 203 Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění z r. 1999). Rada zasedá a rozhoduje tajně. Evropská centrální banka (ECB) řídí jako nezávislý orgán společnou měnu, ale co tu znamená "nezávislý"? Neexistuje neutrální technické řízení měny, existuje jen měnová politika, která vychází nutně z určité představy o společnosti jako celku. Čí politické vůle je výrazem, když neexistuje ani evropský demos, ani evropský kapitalismus? "Jednotná měna je silně federalizujícím prvkem. Euro povede k evropské hospodářské vládě," prohlásil v roce 1997 tehdejší evropský komisař pro hospodářskou soutěž Karel van Miert. Federace je ale politický, ne hospodářský cíl! Mohou evropské politické národy účinně projevit svůj nesouhlas? Funkcionáři ECB při každé příležitosti nabádají vlády unijních zemí k "flexibilizaci" pracovního trhu a k omezování veřejných výdajů, zejména sociálních, sami ale mají vysoké platy, zaručené vysoké penze a jsou nepropustitelní. Evropský parlament (EP) je legislativním orgánem Unie, v jehož výlučné pravomoci je schvalování rozpočtu EU. Na ostatních rozhodnutích se podílí jako orgán spolurozhodující či konzultační. Legislativní proces musí být v demokratických státech vždy výrazem vůle určitého "politického národa", ale protože "evropský lid" neexistuje, EP zůstává spíše sítí nátlakových skupin než parlamentem, i když jeho pravomoce v posledních letech vzrostly.

Hybridnost evropských institucí je dána tím, že vlády, tedy exekutivní moc, se prostřednictvím Rady EU a práva jmenovat členy EK stávají v EU de facto mocí legislativní. "Hybridní ústavní povaha Evropy (zčásti mezivládní, zčásti federální) způsobuje, že všechny instituce EU dávají přednost exekutivní a technické moci před legislativní," napsal John Laughland v knize Znečištěný pramen (vydané nedávno česky nakladatelstvím Prostor s podporou Open Society Fund). Jan Kavan a Joschka Fischer vyhlašují, že odpovědi na velké otázky evropského sjednocování "by se měly pečlivě připravit ve veřejné, pro všechny transparentní diskusi při zapojení všech důležitých politických a společenských skupin". Hybridizace institucí a prohlubující se technokratizace EU je důsledkem toho, že taková diskuse se stále odkládá a rozpory procesu evropského sjednocování se odpolitizovávají a svěřují "expertům". Unijní zákony přesahují 80 000 stran textu a ve svém celku jsou jen neprůhledným propletencem právní terminologie a specializovaného vědění.

Jeden z ideových otců evropského sjednocování, německo-britský sociolog Ralf Dahrendorf, napsal (la Repubblica, 6. 7. 2001), že reakce na irské "ne" v EU mu připomínají Brechtovu báseň Řešení: "...lid / ztratil důvěru vlády / a může ji vydobýt zpět / toliko zdvojnásobeným pracovním úsilím. / Nebylo by jednodušší kdyby vláda lid prostě rozpustila / a zvolila si jiný"? Z poklesu důvěry občanů k armádě expertů EU a k unijním institucím vůbec, jejímiž nejviditelnějšími příznaky jsou sílící protesty proti summitům, klesající účast ve volbách do EP, dánské "ne" k euru a irské "ne" ke smlouvě z Nice, vyvodil šéf eurokomisařů Romano Prodi politické důsledky. Ve své prezentaci Bílé knihy o EU napsal, že revidovat governance EU předpokládá přestat dělat z Bruselu obětního beránka vnitřnich politických rozporů EU a Unii pojmout jako společné politické dílo, model demokratické a otevřené integrace. "Jen tak budou moci občané EU považovat opravdu za své unijní instituce, které jim patří a jsou ve službách všech." Nejvyššími principy evropské governance pak mají být otevřenost, participace, odpovědnost, efektivita a koherence (la Repubblica, 25. 7. 2001).

Italská antropoložka Ida Magli napsala už v roce 1997 v úvaze Contro l´Europa: "Duch Evropské unie... je duchem... Sovětského svazu." John Laughland v již citované knize dokonce napsal: "...chci ukázat, že existuje jisté překrývání mezi dvěma proudy myšlení, nacistickým a moderním proevropským." Vůdce italské Ligy Severu Umberto Bossi ve svém prvním projevu v roli ministra pro reformy státu v Berlusconiho vládě zvolal za bouřlivého potlesku padánských zástupů: "Sláva Irsku, řeklo ne evropskému superstátu sovětského typu." Po zasedání G8 v Janově dodal: "Nechtěl bych, aby kapitalismus, kterému se dnes říká globalizace, se stal něčím, co se bude velmi podobat komunismu." Jeden z nejvýznamnějších italských novinářů Piero Ostellino tyto názory komentuje: "Nezapomeňme, že stejně jako Bossi smýšlejí o Evropě Irové, velká část občanů evropského Severu a Velké Británie, a dokonce i fenomén Haider je syndromem nemoci, kterou by bylo nebezpečné ignorovat nebo snad kriminalizovat." (Corriere della Sera, 18. 6. 2001) Předpokládám, že odpor občanů k evropským hybridním institucím bude sílit a že jeho nejúspěšnější formy budou regionalní vlastenectví haiderovského nebo bossovského typu a masové mnohohlasé protesty proti "globalizaci" - to slovo dnes označuje především obecně sdílený pocit, že občané nerozhodují o věcech, které se jich nejvíce týkají.

Rakouská ministryně zahraničí Benita Ferrerová-Waldnerová řekla nedávno, že Rakousko "je obklíčeno" kandidátskými zeměmi. "Obklíčeno!" Poučné slovo, které hodně vypovídá o spodních proudech evropského sjednocování. Stejně jako každodenní britské lekce z pokrytectví na ruzyňském letišti v Praze či porušování práv odborů některými podniky ze zemí Unie u nás, o němž nedávno informoval veřejnost Richard Falbr. Když Václav Klaus řekl, že zemědělská politika EU by měla být před rozšířením zreformována, odpověděl mu jakýsi eurokrat, že "EU nechce vstoupit do Česka, ale naopak". Je to hloupá arogantní odpověď, náš vstup do EU je přece také vstupem EU do Česka. Že tuto podvojnost eurokraté nepřipouštějí, ukazuje, že v jejich pohledu je rozšíření přísně jednosměrný proces, v němž silnější přikazují slabším. Panský vztah ke kandidátským zemím je jen jedním z příznaků technokratické involuce EU. Kam až lze rozvírat v demokratickém společenství národních států nůžky mezi veřejným míněním a mocí?

Výraz "evropský komisař" si EU zvolila výstižně. Spisovatel Arthur Koestler v proslulé knize The Yogia and the Commissar (Jogín a komisař, 1945) navrhuje pojmout celé západní dějiny jako zápas mezi dvěma krajními typy sociálních reformátorů - komisařem a jogínem. Komisař věří ve změnu zvnějšku, řízenou vědecky, shora, nedbá na emoce a přesvědčení nekompetentních lidí, neusiluje o jejich souhlas. Jogín věří naopak jen v dialog s lidským nitrem: jen ze změny vědomí lidí, jen ze sebepochopení jednotlivců se zrodí lepší uspořádání věcí lidských. Oba typy vůdců příspívají v nějaké míře k zlepšení lidského údělu na zemi, oba se ale musejí vyhnout dvěma úskalím. První Koestler nazývá "past klikaté cesty", druhé pak "past svahu". Cesta k cíli není rovná, je třeba postupovat oklikami, a často oklika nahradí cestu k cíli. Komunismus například absolutizoval revoluční koncentraci moci v rukou vojensky organizované strany, která se z pouhé okliky stala sama cílem. "Past svahu" znamená, že každá volba je krokem po svahu dolů, z jednoho kroku nutně vyplývá krok další, až nakonec se celé naše jednání řítí po svahu dolů samospádem, který dělá z politika zločince. V evropské politické filosofii je figura komisaře spjata především s ideou, že realizace určitých naléhavých cílů musí být nadřazena právu, demokratickému konsensu a obecné etice. Komisař je "technikem moci", který posuzuje prostředky k dosažení svého cíle "čistě" jen z hlediska jejich účinnosti - právo či etika jsou pro něho pouhá zátěž, kterou je nutno "ve vyšším zájmu" odhodit.

Nejvíce vypovídá o současné EU mediální žargon, kterým se buduje její oficiální obraz. Vůči kritikům se vymezuje zastrašujícími hesly jako například "Evropská integrace je otázkou války a míru v jedenadvacátém století" (H. Kohl v roce 1996) či "Po Osvětimi je nepřípustné být proti Evropě" (Joschka Fischer v roce 1997) - jako by k Osvětimi vedl liberální německý nacionalismus a ne právě budování nadnárodní "evropské říše". Uvnitř pak je eurožargon soft, kluzký, všechno je v něm dovoleno říci, ale nesmějí se klást žádné podstatné otázky. Ivan Vyskočil popsal takový žargón v povídce Och, Kusejr, to byl talent. Když Kusejr hovořil o něčem, začínalo to pomalu mizet, rozplývalo se to. Dvě a dvě jsou čtyři se pomalu měnilo v "něco a něco je o něco málo více", vlastně o takovou trošku, že to ani nestojí za řeč, "z Londýna nadělal tisíc Benešovů". Kdyby byl jednou nezačal mluvit sám o sobě, mohl to Kusejr dotáhnout daleko. Monopol na obraz Unie mají dnes eurokusejři; z veřejného prostoru je pod nálepkou nacionalisty a euroskeptika vypuzen každý, kdo by chtěl položit nějakou podstatnou otázku. Andrew Sullivan (v časopise Sedmá generace 5/2001) zachycuje devastující důsledky BSE na lidskou duši takto: "Všechen normální život ustal. Vojenské oddíly se připravují převzít kontrolu v oblasti. Převažuje masové zabíjení... lidé nahnali (vyděšený dobytek) do jednoho kouta ohrady, aby do něj mohli z pušek střílet... jedné krávě se podařilo vyškrábat z hromady mrtvol den poté, co byla údajně zabita." Zločinná podstata skinheadské masné velkovýroby EU je podstatná otázka, kterou ale eurokusejři hned "znepodstatní". Nedávno rozhodli například, že klece pro slepice ve velkoslepičárnách se zvětší o šestnáct (či více?) čtverečných centimetrů, ale postupně, aby zájmy výrobců menších klecí nebyly poškozeny. Jací jsou to jemní lidé! Němci a Rakušané protestují proti bezpečnosti Temelína, ale podstatné otázce mezí energetické svrchovanosti se vyhnuli, aby nevyvolali "vnitřní" spor v EU, třeba s Francií. Nukleární energii je třeba přijmout či odmítnout na základě naší politické představy o demokratické Evropě, bezpečnostní námitky proti jedné elektrárně jsou jen eurokusejrovštinou. Pět nebo sedm let budou občanům nových unijních zemí upřena občanská práva v Německu a Rakousku. Je to v rozporu s preambulí Listiny základních práv EU podepsané v Nice, kde se všechny unijní země slavnostně zavázaly "postavit do středu veškerého svého úsilí důstojnost osoby" a zaručit "svobodný pohyb osob, statků, služeb, kapitálů" občanům každého členského státu. Německo vyžaduje také, aby některé české a polské podniky nesměly konkurovat německým v celé řadě oborů. Cár papíru z Nice eurokusejři snadno znepodstatní, jedná se přece "jen" o přechodná opatření. Není ale smysl Listiny práv v tom, že vyjmenovává práva, která se evropské státy zavazují respektovat vždy, za všech okolností a bez výjimek ? Je tu také dramatická otázka obrany evropských historických krajin s jejich vůní a chutí proti expanzi gleichšaltovaného europrostoru. Například italský sýr "parmigiano" se tak jmenuje proto, že patří k městu Parma, jeho název zachycuje podstatný vztah mezi chutí, vůní, identitou a místem na Zemi. Přejmenován v eurožargonu na "parmesan" se vyrábí kdekoli, třeba v Nizozemsku, jak snadno zjistí čeští spotřebitelé. Europrostor nesestává z míst na Zemi, ale jen z bodů v distribuční síti. Chceme v něm žít? Je to podstatná otázka, kterou eurokusejři úspěšně znepodstatňují. Nemoc šílených krav, nové formy sociální nerovnosti, energetická politika, omezení automobilové dopravy, biotechnologie, eutanazie, rozšiřování EU - žádná z těchto podstatných otázek se nestala předmětem "veřejné, všem transparentní" diskuse a následných referend. V projevu o Evropě ve francouzském senátu z roku 1999 Václav Havel řekl: "Jsem hluboce přesvědčen, že nastává doba, kdy by měla Evropa... začít důkladně civilizačně zpracovávat, krotit a měnit sebe samu... " Takové "civilizační zpracovávání sebe sama" předpokládá prolomit eurokusejrovštinu, v níž se podstatná otázka "etické přípustnosti pasti" převádí na otázku, jaké kvality smí být návnada v ní, aby "jímání do pasti" bylo humánní.

Mnohokrát jsem už psal o čtyřech "prvních hybatelích" evropského sjednocování. Prvním hybatelem je evropanství jako funkční substitut nacionalismu v Německu. Bez nacionalismu se žádný stát neobejde, je předpokladem masové identifikace občanů s jeho institucemi, ale jakýkoli poválečný německý nacionalismus by vyvolal strach v celé Evropě - evropanství jej úspěšně nahradilo. Je nicméně cosi zastrašujícího v Kohlově heslu, že Němci musejí být EU "spoutáni", aby z nich Evropané nemuseli mít strach. Nepoučili se snad ze svých dějin jako morální jedinci, opravdu nezbývá než je spoutat? A co když se pouta přetrhnou? Druhým hybatelem je vůle Francie k velmocenské politice nezávislé na USA, kterou ale nelze realizovat jinak než politickým sjednocením Evropy pod francouzsko-německým vedením. Třetím hybatelem byla potřeba Itálie - zaprvé neutralizovat v pevném rámci evropského společenství moc komunistické strany, druhé nejsilnější strany systému, a zadruhé překonat s evropskou pomocí propast mezi zaostalým zemědělským Jihem a průmyslovým Severem země. Čtvrtým hybatelem byla štědrá nadreprezentace malých zemí, která vyplývala z protihegemonistické filosofie "otců zakladatelů". Například německý poslanec zastupuje 806 000 občanů, belgický jen 484 000 a lucemburský dokonce jen 64 000. Silné postavení malých států je zaručeno navíc pravidlem jednomyslnosti ve všech důležitých rozhodnutích. Tito čtyři "první hybatelé" jsou dnes zcela vyčerpáni, je třeba hledat nové. Nejsilnějším motivem evropské tradice nikdy nebylo hledání jednoty, ale toho, co sjednocuje. Sjednocují otázky. Pokusím se naznačit ty, které svou rostoucí naléhavostí donutí Evropany odložit kusejrovský eurožargón a hledat "sjednocující odpovědi". První otázkou je pojem "otevřené společnosti", který v evropské tradici znamená víc než jen svobodný trh a volené vlády. Otevřenost veřejného prostoru tu označuje možnost založit jednání každého člověka na odstupu od každodenního strachu o obživu. Takový odstup se rodí ze setkání s uměleckým či myšlenkovým dílem, které vnáší do našeho života porozumění pro to, co se nevyrábí, ale jen uctívá, a čemu říkáme "smysl". Na úctě ke smyslu je založena každá kritika "nesmyslného" statu quo - každá alternativa k systému, jak jsme říkali v šedesátých letech. Generální tajemník OSN Kofi Annan nazval svou výzvu zemím G8 Bohatí a chudí: rozlomená planeta. Čteme v ní: "Miliarda lidí nemá co jíst, zatímco ve skladech bohatých zemí plesnivějí přebytečné potraviny. Méně než sedm miliard dolarů by stačilo k tomu, aby všechny děti třetího světa mohli navštěvovat základní školu." Z čeho odvozují představitelé zemí G8 legitimnost své moci, když těch sedm miliard nejsou schopni nalézt? Nositel Nobelovy ceny míru Jose Ramos-Horta z Východního Timoru považuje za podmínku legitimního výkonu moci v epoše globalizace nový světový Marshallův plán, jehož nutné články jsou například škrtnutí dluhu zemí Třetího světa, koalice demokratických zemí v boji proti chudobě, předefinování pojmu "rozvoj", radikální omezení obchodování se zbraněmi (80 % obchodu se zbraněmi ale kontrolují stálí členové Rady bezpečnosti OSN). Od středověku patří do slovníku politické filosofie rozdíl mezi mocí nelegitimní ex titulo (král nemá právoplatný nárok na trůn) a ex modo (moc je vykonávána způsobem, který je v rozporu s božími příkazy). Tento rozdíl patří i do slovníku demokracie: moc je legitimní nejen proto, že je vykonávána volenými politiky, ale i proto, že způsob, kterým je vykonávána, není v rozporu s naším rozumem a svědomím. Sílící protesty proti summitům mocných jsou reakcí na klesající legitimnost moci, vykonávané nad celým historickým lidstvem "bez světového Marshallova plánu" malou skupinou nejbohatších států. "Vy jste G8, my šest miliard," četli jsme na jednom plakátě dvěstětisícového nenásilného protestního průvodu v Janově.

Druhou otázkou je globalizace. V Komunistickém manifestu Marx definuje moderní státní moc jako "výbor spravující společné zájmy buržoazie". Byl to jeho největší omyl: růst občanských práv v rámci demokratického národního státu se ukázal být větší historickou silou než třídní antagonismus. Demokratické národní státy byly ve všech svých historických podobách pokusem o založení politiky na kultuře, na masové loajálnosti vůči univerzálnímu kulturnímu modelu. To je jeho stále živé dědictví, které vtisklo Evropě její ráz. Můžeme my Evropané připustit tak totální podřízení rozmanitosti lidských jazyků a kultur makléřům a manažerům, jaké se skrývá ve slově "globalizace"? Můžeme připustit, aby se politické strany prodávaly ve volbách stejnými reklamními technikami jako jakékoli jiné zboží? Má být konsensus jen výrobkem specializovaných agentur v totálně banalizovaném veřejném prostoru? Můžeme připustit reklamní strategie dělající z dětí hlavní tahouny konzumu? Kardinál Silvano Piovanelli napsal ve svém dopise mocným: "Jestliže G8 chce budovat svět o jediném rozměru, v němž vládne jediná ideologie peněz... pak, věrni Evangeliu, se stavíme na stranu protestujících a říkáme ‚ne´ G8. Říkáme ‚ne´ bez násilí, bez nesmiřitelných protikladů, bez integralismů. Říkáme ‚ne´, aniž bychom navrhovali modely politické organizace, naznačujeme jen obzory hodnot." (Corriere della Sera, 21. 6. 2001) Existuje jiná záruka kulturní a sociální integrace občanů než účast na stejném - univerzálním, smysluplném a otevřeném - národním příběhu? Základním filosofickým a etickým problémem globalizace je ubránit kulturu jako základ politiky i za historickým rámcem národního státu.

Třetí otázkou je postavení malých států v prohloubené EU. Malé evropské státy byly oběťmi zápasu velkých států o hegemonii v Evropě, který vyústil v katastrofu, v jejímž důsledku Evropa definitivně ztratila vedoucí postavení ve světových dějinách. Poučení z této katastrofy je etickým základem EU. "Federace, nebo volnější svaz států?" ptají se Jan Kavan a Joschka Fischer. V každém případě musí být jakákoli "budoucí podoba Evropy" podřízena referendům ve všech malých evropských státech. Většina z nich možná řekne "ne" federativnímu evropskému superstátu, jak ukazují obecně odmítavé reakce na německý plán evropské federace. Jaké politické důsledky bude toto "ne" malých národů mít?

Čtvrtou otázkou je vztah EU k NATO, tedy k americké světové hegemonii. Rychlé rozšiřování NATO je rozhodujícím faktem století, který umenšuje význam nejen OSN, ale také EU. Pokud se má NATO rozpínat od Baltu až po Atlantik, proč by měla vůbec existovat EU, když svoboda obchodu je zaručena globálními dohodami? Do jaké míry je americká hegemonie nad světem morálně a politicky legitimní? V čem se evropská politická filosofie zásadně liší od té americké? Například americké pohrdání OSN, euforické supermanství, morálně nepřijatelná politika v Latinské Americe, trest smrti, ekologický egoismus - to je zodpovědnost, kterou Evropa nemůže sdílet. Otázku legitimnosti americké světové hegemonie - dramaticky aktualizované egocentrismem současné administrativy - je podstatná otázka, kterou EU, s výjimkou Francie, zatím jen obchází.

Zapáté všechny podstatné otázky včetně otázek životního prostředí, sociální politiky a samozřejmě rozšíření EU musí být pojaty jako "otázky politické", o nichž musejí rozhodovat všichni občané, nejen odborníci či politické strany. Viděl jsem nedávno jakési mladíky demonstrovat pod nápisem Temelín odborníkům, politiku politikům. Obojí občanům, řekl bych naopak. Referendum je nejvhodnějším nástrojem účinného omezení moci odborníků (ti nejsou než nátlaková skupina, jejich hlas nemá nárok na žádné privilegium) a politických stran. Nezapomínejme, že Evropa se rychle regionalizuje a že problémy vyřešené bez demokratického konsensu "shora" se znovu objeví na regionální úrovni. Hlasy zdola si vždy najdou cestu jak se projevit.

Evropský veřejný prostor charakterizovalo osvobozující napětí mezi různými diskurzy - filosofickým, politickým, historickým, náboženským, ekonomickým, poetickým. Evropa byla především jakýmsi euforickým stavem ducha, který vyplýval z toho, že žádný diskurz neměl hegemonii nad všemi ostatními, všechny mezi sebou hlučně a napínavě zápolily a navzájem se vyvracely. Současná nadvláda ekonomického diskurzu je z politického hlediska stejnou hrozbou pro demokracii jako třeba náboženský fundamentalismus v islámských státech nebo monopol marxismuleninismu v komunistických státech. Každá úvaha o historické výjimečnosti Evropy je nebezpečná, vlévají se do ní nečisté podzemní vody kolonialismu, rasismu, násilného obracení světa na "pravou víru". Myslím nicméně, že zvláštností moderní Evropy je strhující otevřenost jejího veřejného prostoru, napínavá konkurence mezi různými diskurzy, velká role umění a zvláště literatury, která charakterizuje demokratický národní stát. Jan Patočka kdysi napsal, že v dějinách nejde o to, něčím otřást, ale o to být otevřen tomu otřásajícímu. Otevřenost veřejného prostoru je otřásající: hlasy z periferie a hlasy z hloubi v něm kladou otázky, které otřásají našimi morálními a ideologickými předsudky, a v tomto zvláštním smyslu jsou "historicky účinné" - mění od základů společnost. Často jsou takové otřesy doprovázeny násilnými konflikty a za odvahu klást "otřásající otázky" se někdy platí i životem; bez nich ale je demokracie bezcenná. Globalizace zabíjí národní stát a vyprazdňuje veřejný prostor. "Na pozadí stále formálnějšího střetu stále mělčích idelogií panuje obecná shoda o tom, že garantem sociálního smíru a stability je hospodářský růst. K čemu přesně je dobrý, se neřeší... Stal se formou závislosti, aniž bychom uměli říct, jak společenský organismus zareaguje, když růst nebude kam," napsal Ivan Hoffman (Literární noviny 24/2001). Řekli byste, že od doby, kdy disidenti na svých policejně sledovaných seminářích, jichž se účastnili největší evropští intelektuálové, kladli otázky, které otřásly Evropou, uplynulo teprve deset let? Kam se ty otázky poděly? Eurokusejři je zamluvili!

Nejpodstatnější ze všech eurokusejry zamluvených evropských otázek je tato: Jak lze v epoše globální diktatury expertů podřídit proces rozhodování představám a cílům, které se formují v otevřeném veřejném prostoru? Tato otázka tu zbyla po evropských národních státech, po jejich vůli založit politiku na idejích rodících se v otevřeném veřejném prostoru, v němž každý vstupuje po svém do příběhu všech. Je politickým odkazem všech evropských nacionalismů, i toho malého českého.
 
 
 
eseje
 
domů
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *