Epocha tvůrčího čtení

Je čtení uměním vyčíst z textu smysl, který do něho pisatel vložil, nebo naopak smysl vnášejí do textu čtenáři, kteří se snaží mezi sebou uzavřít vždy jakousi dohodu o “smysluplném” čtení textů?

Tak například liblická konference o Kafkovi a následný masový objev smyslu jeho díla byly v socialistickém Československu v 60. letech začátkem obrodného procesu, jak se tehdy říkalo. Čtenáři tehdy uzavřeli novou dohodu o čtení literárních děl – v knihách, písních a divadelních hrách objevovali “odcizení” a “absurditu”, které vnímali jako svou vlastní nejhlubší existenciální zkušenost. Vzpomínám si na frontu před knihkupectvím, když vyšla Kafkova Proměna nebo na očistný terapeutický efekt absurdních dramat Václava Havla. Dogmatici proti nové dohodě o čtení literárních děl ostře protestovali, viděli v ní “zlovolnou absolutizaci některých přechodných negativních jevů v procesu budování socialistické společnosti”.

Mám rád báseň Slova Eugenia Montaleho. Říká v ní: slova / se radují / když mohou být v zadrhnutí klapek / přenosné olivetky / ve tmě kapsiček u vesty na dně / odpadkových košů, zmuchlaná do kuliček. Ano, proč by zadrhnutím klapek v nějakém mechanismu nemohl vzniknout text, v němž čtenář objeví nějaký smysl? Text může být jen zápisem starých vzpomínek, které se náhle vynořily v naší mysli třeba v důsledku částečné mozkové mrtvice, prudkého hněvu nebo nějakého jiného polomu šedé kůry mozkové či naší paměti.

Surrealisté věřili v osvobozující sílu automatických textů, v řetězení představ, které neočekávaně přicházejí z podvědomí, do něhož buržoazní společnost zahnala naši fantazii a naše pravé potřeby. Ten návrat potlačeného podvědomí souvisel s chaotickou logikou velkoměsta, kde se vše setkává se vším – papoušek na motocyklu.

Italo Calvino napsal, že psaní je možné snadno zautomatizovat či svěřit náhodě, texty mohou vznikat různě, často i náhodným shlukováním písmen.

Čtení se ale zautomatizovat nedá, je to poslední tvůrčí činnost, která lidem zbývá.

V Moskvě byla kdysi Vysoká škola literární, co se tam učilo, nevím. Od 70. let je creative writing důležitý učební předmět na amerických univerzitách, studenti se v něm učí psát tak, aby to, co píší, mělo “literární hodnotu”. Podle amerického vzoru vznikla po roce 1989 v Praze škola Josefa Škvoreckého, kde se vyučuje tvůrčí psaní jako hlavní předmět.

Podle čeho čtenář pozná text napsaný “tvůrčím způsobem”? Od dob strukturalismu je odpověď obecně známa: literární kvalitu má text, který se liší od všech ostatních textů tím, že “je zaměřen na sdělení jako takové”, koncentrace na sdělení pro ně samo je básnická funkce jazyka, zní klasická definice Romana Jakobsona.

Žádný text nemá jen jednu funkci, všechny se v něm vždy nějak prolínají jako například emotivní, kognitivní nebo konativní (oslovující). Vždy ale jedna textu vládne: učit se tvůrčímu psaní znamená učit se psát tak, aby básnická funkce jazyka v textu převládala.

“Svým studentům říkám, že bych raději učil tvůrčí čtení. Dobře napsaná věta je věta nenapsaná. Ta mezi řádky. Jestli někdo dobře přečte báseň nebo román, stává se spoluautorem,” čtu v rozhovoru se spisovatelem Antonínem Bajajou (Literární noviny, 25. 7. 2005). Řekl bych, že má pravdu.

Podle firmy Imation, která nabízí počítačové programy k archivaci informací, se ve světě produkují za rok “dva exabyty dat”. Neumím si to množství představit, prý kdyby ty informace byly na discích, tvořily by řetěz ze Země na Měsíc. Jak číst takovou nepřehlednou masu dat, informací, sdělení? Co archivovat a co nechat odnést elektronickým povětřím, o co opřít smysl pro rozdíl mezi relevantním a irelevantním?

V epoše tak závratné nadprodukce textů by se mělo skutečně vyučovat spíše creative reading než creative writing. Smyslu prudce ubývá, textů prudce přibývá. Když se nenaučíme číst je tvůrčím způsobem, budou kroužit kolem nás jako neprůhledná clona ze zvířeného prachu.

Co je čtení?

Umberto Eco rozlišuje mezi využitím textu třeba k získání informací o soukromém životě autora – tajné služby či cenzoři se mohou věnovat takovému využití textů – a čtením, kterým se zjevuje intentio operis – záměr autorova díla. Takové čtení je pod stálou veřejnou kontrolou, čtenář nemá právo objevit si v textu smysl, jaký chce. Josef Švejk například si jednou umínil, že se bude “sám vzdělávat, aby nezůstal pozadu”, vzal si sváteční šaty a v čítárně Průmyslové jednoty v Praze si vypůjčil “jednu takovou knížku o tom stěhování duší”, a tam se dočetl, “že jeden indický císař se proměnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se proměnil v opici, z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem”. Kdo by hledal v čase světové války nějaký smysl v takové knize, mohl by snadno skončit ve vězení za urážku císaře pána.

Představme si ale, že by si byl býval vypůjčil Bibli. V knize Ezechielově 4, 9–15, by se dočetl toto: Řekl mi Pán: Dej do nádoby pšenici, žito, boby, čočku, proso a špaldu a udělej z toho chléb: budeš jej jíst po všechny dny, kdy budeš ležet na jednom boku, tj. sto devadesát dní... Budeš jíst tuto potravu ve formě žitné placky, kterou si upečeš na lidských výkalech před jejich očima. Takovým způsobem, řekl mi Pán, Izraelité budou jíst jejich nečistý chléb, uprostřed národů, mezi něž je rozptýlím.

Josef Švejk by jistě řekl ke svým spolubojovníkům, když by si stěžovali na svého pánaboha: Buďme rádi, že nás náš křesťanský pánbůh netrestá jako ten židovský, to bychom si navíc ještě museli péct komisárek na hovnech, jak jsem jednou četl v Bibli. Takový výklad přečteného by byl i dnes v některých státech považován za urážku náboženství, čtení Bible je totiž spravováno mocným a všudypřítomným kulturně-politickým aparátem: v knihovnách, ve školách, v médiích, na kazatelnách je její smysl závazně stanoven, její výklad je v rukou autorizovaných interpretů, na ni musí přísahat svědek v soudním procesu, leží na nočních stolcích v hotelích, tisknou ji v komentovaných vydáních různé církve a sekty.

Texty se vyskytují jen v režii kulturních aparátů, které je udržují na scéně našeho světa, určují, kdo má právo je vykládat a jaký správný smysl dát třeba těm podivným větám z knihy Ezechielovy. Všechny texty mají své pány a raby. V epoše nadprodukce textů je ale těžké rozhodnout, kdo je jejich rabem a kdo jejich pánem.

Srozumitelnost každého textu předpokládá nějakou základní dohodu o způsobu, jak jej máme číst. V 60. letech byl mezi studenty filosofie velmi populární existencialismus, který pak po dvě desetiletí byl i jádrem filosofie disidentské. Věty jako třeba – “člověk je pastýř bytí” nebo “neznámý bůh zjevuje se skrze zřejmost nebes” předpokládají nějakou dohodu o jejich čtení – jinak by byly směšné.

Dramatický příklad tvůrčího čtení textu jsem nalezl v Jungově knize z 30. let Analytická psychologie, v níž vykládá princip psychoanalýzy anglicky mluvícímu publiku. Jung vypráví tento příběh jedné své pacientky:

V malém městě, kde vyrůstala, žil mladý bohatý muž... aristokrat a idol všech dívek. Pacientka byla hezké děvče a doufala, že snad má šanci. Její rodina jí ale řekla: Proč si na něho myslíš, je bohatý a nezajímá se o tebe. Tady je pan Tenaten, milý člověk, proč by sis nevzala jeho? Vzala si ho tedy a byla pět let dokonale šťastná, až ji navštívil bývalý přítel z rodného města, který jí, když se její manžel vzdálil z pokoje, řekl: Způsobila jste bolest jednomu muži (myslel tím její idol). Copak jste nevěděla, že byl do vás zamilován? Byl velmi zklamán, když jste se provdala za jiného... Později, když koupala své děti, si všimla, že děvčátko cucá houbu, nezasáhla ale, a dokonce když syn řekl: Chci se napít, mu dala vodu, která mohla být nakažena tyfem. Děvčátko dostalo tyfovou horečku a zemřelo, chlapeček byl zachráněn …měla, co chtěl ďábel v ní – popření svého manželství… spáchala vraždu, ale nevěděla o tom. Řekla mi jenom fakta, ale nedokázala učinit závěr, že je odpovědná za smrt svého dítěte…

Jung “objevil” skrytý smysl příběhu té ženy – zavražděním vlastního dítěte chtěla symbolicky popřít minulou životní volbu. Odhalil jí smysl jejího příběhu, a tak ji vyléčil z duševní choroby, ale “nesmírně zatížil její svědomí”.

Ten příběh by se dobře hodil do nějaké červené knihovny, potkáváme se tu s postavami malého města, s místem nahoře, které vyzařuje podivným kouzlem, ale také s výčitkami a nenapravitelným omylem. Představme si, jak by tuto osnovu zpracoval Milan Kundera. Příběh té ženy by byl vyprávěn různými postavami různě a vražedkyní by byla jen v jedné verzi, v jiné by se třeba přítel z rodného města chtěl pomstít za to, že ho ta žena v minulosti přehlížela, nebo proto, že jí závidí její štěstí a chce je zničit. Jedna událost, mnoho osnov a mnoho čtení, ne každé by ale mělo terapeutický efekt, kvůli kterému Jung příběh vypráví. Je vyléčení té ženy pravým smyslem toho příběhu a je Jung jeho objevitelem? Zajímavá otázka!

Karel Kosík navrhl uzavřít novou dohodu o čtení textů Franze Kafky: všechna spisovatelova díla jsou o tom, že v moderní době už nemůže existovat žádné tragično, jen groteskno – každý tragický hrdina se nezadržitelně proměňuje v hrdinu směšného. Klíčovou postavou epochy groteskna je pro Kosíka Markéta Samsová, jejíž bratr Řehoř se jednoho dne proměnil v jakýsi hmyz. Markéta je moderní antiAntigonou: Antigona pohřbí svého bratra – zrádce obce, tedy monstrum svého druhu – i přes výslovný zákaz vladaře. Pohřbí ho, protože povinnosti vyplývající z rodinného svazku jsou nadřazeny povinnostem, který nám ukládá státní moc. Markéta Samsová svého bratra zakletého v hmyzím těle nepohřbí, nechá ho hodit do popelnice, když sám nemá dost odpovědnosti, aby odešel a nerušil klid rodiny. Kafkův příběh je alegorií doby, v níž se milióny lidí jednoho dne probudí proměněny v obtížný hmyz a budou hozeny do popelnic.

Číst texty znamená podílet se na dohodě o čtení, chráněné kulturními aparáty doby, jako jsou literární věda, školní výuka a literární časopisy, nebo číst texty podvratně – a pak navrhnout dohodu alternativní. Dohody o čtení stanovují, jaké typy diskurzů budou považovány za hledání smyslu textu – třeba diskurzy o třídním boji, o budování státu, o lidských právech, o holocaustu, o obraně přírody, o napětí mezi dějinami a příběhem jednotlivce, o absurdnosti lidského údělu, o ztrátě středu, zatmění rozumu, sekularizaci či o obnově básnického jazyka.

Dohody o čtení textů se mění nejčastěji s příchodem nových čtenářských generací, jejichž “smysl pro smysl textů” je vždy probuzen nějakou klíčovou událostí. V publikaci Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku, vypracovanou Centrem pro ekonomické a sociální strategie FSV UK, najdeme kapitolu Vývoj generací v české společnosti dvacátého století. Každá generace má svůj obrazný název, svůj určující zážitek, o jehož výklad se vedou spory. Myslím, že zásadně odlišné dohody o čtení textů platí třeba pro “ztracenou” (čapkovskou) generaci první světové války, pro generaci budování nové demokratické republiky, pro generaci hospodářské krize či obrany národa, pro generaci Mnichova či generaci modrých košil, obrodného procesu, normalizace nebo generace polistopadového “návratu ke kapitalismu”. Za sjednocující zážitek mé generace například považuji objev nad- a proti-politické energie jazyka, jak se projevila v literatuře, filosofii a hudbě 60. let.

Dějiny literatury jsou dějinami budování mostů mezi starými a novými dohodami o čtení, z nichž některé jsou střeženy přísnou diskurzivní policií, jako třeba čtení Boženy Němcové či Aloise Jiráska v 50. letech. “Babička je snad nejmoudřejší česká žena,” říkával Zdeněk Nejedlý svým třaslavým hlasem a běda každému, kdo by tu moudrost v knize nenašel. Dnes bychom četli Babičku spíše jako prvotní model českého “života ve lži”. Ta kněžna Zaháňská na ratibořickém zámku byla ve skutečnosti chladná diplomatka von Sagan, dcera agenta ruského cara, milenka Metternichova, na zámku se odehrávala důležitá jednání, dávaly se do pohybu síly, které dovedly Evropu od mocenské rovnováhy mezi národními státy až ke katastrofám 20. století.

Česká spisovatelka to ale nevidí, její pohled je soustředěn na vztah zámku a podzámčí, na boj o uznání životní moudrosti lidu zámeckou vrchností. Tento odpolitizovaný pohled na svět rabů snících o dobrých pánech se stal archetypem českého života ve lži, hlavním důvodem politických neúspěchů českého národa; důsledkem těch neúspěchů pak byly různé protektoráty a normalizace, které bylo třeba přežívat za pomoci pohádek o pyšných princeznách a spravedlivých králích Miroslavech či o vesničkách našich střediskových.

Za toto protiobrozenecké čtení Babičky bych byl v 50. letech obviněn z hanobení pokrokových tradic našeho lidu a bojím se, že není snadné prosadit je proti českému nacionálně-populistickému kýči ani dnes.

Každý text je nejen o něčem, ale také pro někoho. Posouvá hranice něčího historického světa, předefinovává to, co je v něm relevantní. Jedním z důležitých rozdílů mezi demokracií a totalitarismem je rozdílná role, kterou politici přiznávají literatuře: totalitně myslící politici opevňují historické světy, k nimž patří, před posuny, které do nich literatura vnáší (před narcistickou svévolí umělců, třídní lhostejností intelektuálů, nezodpovědností mladých či židovskou nenávistí – říkají), druzí naopak považují posuny hranic historických světů vyvolaných literaturou za podmínku růstu demokratického společenství.

Napětí mezi poznávací funkcí literárních textů a jejich funkcí estetickou, mezi tím, o čem texty jsou, a tím, jak jsou udělány, je nicméně klíčem k jejich interpretaci v každé době. Literární texty musejí být o něčem, aby byly srozumitelné, nemohou být zaměřeny jen na sdělení samo. Čtení je vždy historicky situováno, čtenáři chtějí číst texty “aktuální”, které jsou o něčem v jejich světě. Text ovšem nemůže být jen o něčem, musí mít také literární kvalitu, být dílem vzniklým z tvůrčího psaní. V krizových situacích často obsah vítězí nad formou, ale dějiny literatury vždy získávají zpět svá práva a odhazují texty “jen aktuální” na hromadu odložených svršků doby minulé.

Přišel čas opřít se o “velkého interpreta interpretování” Umberta Eca a snažit se dospět k nějakému závěru. Podle Eca je v každém textu autorem zakódován “modelový čtenář”: Autor musí předpokládat u čtenáře řadu kompetencí, bez nichž by výrazy, které používá, neměly

obsah; a musí také předpokládat, že soubor kompetencí, jenž využívá při konstrukci textu, je stejný jako ten, který využívá čtenář při jeho interpretaci. Z toho vyplývá, že “autor nutně předpokládá existenci modelového čtenáře, schopného spolupracovat na realizaci intence díla ve smyslu, který autor měl na mysli… modelový čtenář dělá ve své interpretaci právě ty kroky, na kterých autor učinil závislou interpretaci textu ve své strategické představě”.

Prostředků, kterých autor využívá, je mnoho, třeba výběr jazyka, výběr událostí (encyklopedie tomu říká Eco a má na mysli fakta, která je třeba znát, abychom mohli vyprávění rozumět), výběr lexikální a stylistický. Každý rozumějící čtenář textu se snaží být čtenářem modelovým, tedy udělat si nějakou představu o tom, jak je (stylisticky, sémanticky, epistemologicky, encyklopedicky) zakódován v díle “čtenář, kterého by ten text chtěl mít”. Každý text touží po svém modelovém čtenáři, má svou zvláštní erotiku, přitahující jeho čtenáře.

Text je past, políčená autorem na modelového čtenáře. Jen když ta past sklapne, bude mít dílo smysl a autor se stane “nesmrtelným”. Touha po čtenáři, vyjádřená v textové strategii, dojde naplnění. Na základě Ecovy úvahy můžeme popsat textové strategie vhodné k polapení modelového čtenáře takto:

text

kód

styl

kánon

encyklopedie (1, 2, 3…)

aktualizace

fokalizace

modelový čtenář

Kód označuje sdílený jazyk, minimální kompetenci, bez níž nemůžeme dílo přečíst; podle stylu modelový čtenář pozná žánr textu a co od něj může očekávat (zábavu, napětí, poučení); kánon je souhrn textů, které “trvají ve své kvalitě”, jak říkal Jan Werich, a tím i určují, co bude platit jako kvalita. Slovem encyklopedie označujeme znalosti, které musíme mít, abychom rozuměli kontextu díla (například hospodářská krize 30. let, holocaust, druhá světová válka, studená válka, nukleární bomba atd.); aktualizace pak označuje aplikaci kánonu, slovníků a encyklopedií v novém kontextu – například bílá nemoc = AIDS, R.U.R. = GMO atd.; fokalizace pak označuje zvláštní hledisko, z něhož je příběh vyprávěn, například hledisko dítěte nebo nevědoucího člověka atd.

Modelový čtenář musí v textu všechny tyto stopy objevit a jít až tam, kam ho dovedou.

Teze o modelovém čtenáři platí obecně. Každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, každý doufá, že ho někdo přečte tak, jak se napsal, jak myslel činy a ideje, které zakódoval do svého života. Pravda, často se to nedaří a města jsou plná opilců mumlajících: “Josefe, ty se můžeš každého na mě zeptat, já nikdy nebyl zbabělec, to mě jen Vlasta pomlouvá!”

Některé naše potřeby jsou radikální v tom smyslu, že jejich uspokojení závisí na struktuře celé společnosti, například potřeba svobodné komunikace nebo solidarity. Hledání modelového čtenáře je jednou z takových radikálních potřeb člověka, a je proto pod tvrdou veřejnou kontrolou. Ve škole se po nás vyžaduje “čtení schválené uznávanými autoritami”, a to znamená, že čtenáři aspirující na “pochopení textu” musí respektovat určité režimy četby a výkladu přečteného, jinak bude jejich čtení považováno za nevědecké či podvratné.

Každé společenství čtenářů má své vůdce, svou inkvizici, své pranýře, svou BISku, své mučírny – dnes je to nejčastěji nějaká 5. B, v níž jsou žáci nuceni vysvětlovat, proč “přilétlo jaro zdaleka” nebo proč “kněžna řekla: Šťastná to žena”. Má také svou politickou reprezentaci, svou byrokracii a své legitimní způsoby expanze.

V epoše globalizace texty marně touží po svém modelovém čtenáři. Kódy, styly, encyklopedie, aktualizace a fokalizace, z nichž sestává každá textová strategie, se na nás řítí příliš rychle a z příliš velkých dálek; přes příliš mnoho hranic by se jejich čtenář musel naučit přecházet a komunikovat, aby byl čtenářem modelovým.

At^sbe bomin^y chauenobuiyam znamená “pokušení pro mé oči” v jazyce národa CamĎntsá, který žije někde v Kolumbii. Jen pár kliknutí on line stačí k tomu, abychom si mohli koupit dvojjazyčnou knihu básní “escriptora” toho národa, Huga J. Juagibioye Danzantes del viento ( editor@ucaldas.edu.co nebo juabna@yahoo.com). Texty napsané v jazyce národa CamĎntsá jistě také touží po svém modelovém čtenáři.

Ve slavné Borgesově povídce Babylonská knihovna je svět pojat jako místo, kde se člověk musí prodrat množstvím nesmyslných skřeků, hromadami slovního harampádí a nesouvislých žvástů, aby se dostal k jedné smysluplné řádce. Někteří knihovníci dokonce zavrhují pověrčivý zvyk hledat v textech nějaký smysl, jsou přesvědčeni, že použití znaků je náhodné a napsané knihy samy o sobě nedávají žádný smysl.

Dnes mohou propojené počítače vychrlit do našeho světa všechny možné kombinace znaků a písmen během několika vteřin. Věřím, že i takové texty touží po svém modelovém čtenáři. Jak se jím ale stát? Uzavřeme novou dohodu o čtení textů v epoše globalizace! Ano, ale s kým, kde a o čem?

Vstupujeme do epochy, v níž nelze bez rychlého růstu schopnosti číst tvůrčím způsobem přežít jako společenství ustavené především jazykem, a proto lidské. Kde ale hledat kódy, encyklopedie, styly a hlediska, aby texty, které k nám přivál elektronický vichr, nezmizely, navždy nepřečtené, v nějakých černých dírách komunikace. Jen tam, kde ti nejvytrvalejší čtenáři smysl textů najdou, kde budou uzavřeny nové dohody o čtení, mohou vzniknout i nové “globální” národy, církve a sekty.

Věřím, že toto je smysl, který neznámý autor zakódoval do slova globalizace.

 

zpět

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *