Dlouhý stín krátkého století

 

 

V hromadě zpráv evropského tisku o výpovědi Richarda Clarka, experta Bílého domu na mezinárodní terorismus, před nezávislou komisí vyšetřující okolnosti 11. září 2001, jsem našel zajímavou metaforu. „Lidé jako Condoleezza Rice,“ řekl prý, „v sobě nesou problémy studené války a 80. let jako zkamenělý hmyz v jantaru.“ Ve mně, vášnivém čtenáři Švejka, probouzí ta metafora sympatické reminiscence - jednoroční dobrovolník Marek vypráví v arestantském kupé, jak si v roli šéfredaktora časopisu Svět zvířat vymýšlel nová zvířata - třeba „blechu inženýra Kúna“, která byla nalezena v jantaru a která byla úplně slepá, protože žila na prehistorickém krtkovi, který byl také slepý...

 

Když ale tu metaforu zobecníme, nabídne se nám historicky velmi přesvědčující vysvětlení slepé uličky, v níž se ocitla demokratizace světa po náhlém konci „krátkého století“ - tak nazval anglický historik Eric Hobsbawn 20. století, protože začalo až v roce 1914 a skončilo už v roce 1989.

 

Zkamenělé blechy dvou světových válek a jedné války studené - Války dvacátého století a dvacáté století jako válka se jmenuje jeden esej Jana Patočky - přesměrovaly vývoj po roce 1989 od zrušení vojenskoideologických bloků k pouhému rozšiřování toho nejmocnějšího, od demokratizace světa k hegemonii USA, které unilateralisticky a všemi prostředky „sahají po světové moci“. Válka pokračuje jinými prostředky.

 

Tomuto přesměrování vývoje odpovídal i průběh transformace v postkomunistických zemích: byla založena na zjednodušeném obrazu světa nazývaném „washingtonský konsensus“ - rychlá privatizace, rychlá liberalizace a vyrovnaný rozpočet. Taková privatizace proměnila postkomunistické země v rejdiště daňově privilegovaných globálních korporací, krachujících bank, zbohatlíků, kteří vydělali na využití privilegovaných informací - na Rudém náměstí stojí ferrari a maseratti, nový Triumf Palas se podobá palácům stalinismu, ruská burza stoupla o 98 procent (jen výsledky voleb měly dříve tak pěkná čísla).

 

Postbipolární svět ovládly struktury orientované ne ke smyslu výkonu moci, ale k růstu moci.

 

* * *

 

Jednu zkamenělou blechu v jantaru považuji za zvlášť nebezpečnou. Je to propagandistická konstrukce, podle níž „komunismus byl opakem kapitalismu, jeho smrtelným ohrožením“. Ve skutečnosti byl jen přístupovou variantou ke kapitalismu, zrychlenou cestou k vybudování moderní průmyslové společnosti. Ferdinand Peroutka sebral své úvahy z let 1945-1948 do knihy s názvem Tak nebo tak. Tvrdí v ní, že socialismus ve smyslu „rozumem řízeného hospodářství“ je historickou nutností, ale že jej lze budovat „tak (jako v Rusku)“, s obrovskými oběťmi na životech a ztrátou práv a svobod, nebo „tak (jako v demokratických, sociálně integrovaných zemích Evropy)“, kde život jednotlivce má velkou hodnotu. Peroutka se mýlil v odhadu československých možností, ale ne ve smyslu dilematu: průmyslová modernost se skutečně ve 20. století budovala „tak nebo tak“, rozdíl závisel jen na vzdálenosti od jejího centra. Centrum (Paříž, Londýn, Washington) připouštělo tak lidštější - čím vzdálenější periferie, tím nelidštější tak. Československo se po válce dostalo pod vládu hegemona „přístupové varianty“, ačkoli historicky nebylo periferií průmyslové civilizace, a dostalo se tak do tragického rozporu se svou historickou identitou - byli jsme „uneseni z Evropy“, jak napsal Kundera.

 

Konec komunismu nebyl vítězstvím demokracie, ale sjednocením centra a periferie průmyslové civilizace. Komunismus jako přístupová varianta ke kapitalismu splnil svůj úkol, obě ramena řeky průmyslové modernosti se slila v jeden proud, první a druhý svět splynuly v jeden „globalizovaný“.

 

Jak jít proti proudu této řeky? Levice a pravice nejsou než ideologické usazeniny rozdělených ramen řeky průmyslové modernosti, které proud nyní míchá ve stejnou břečku.

 

* * *

 

Kolik zkamenělých slepých blech ovládalo naši zemi v 90. letech! Zdaleka viditelná v celé Evropě byla skupina reformních komunistů, jako byli Dubček, Mlynář, Liehm, v jejichž myšlení zkameněly blechy Jara 68 - věřili v demokratický socialismus. Většina národa v nich ale v roce 1989 viděla jen představitele iluzí minulosti, usilující o pouhé kosmetické úpravy socialismu. Byli rychle vyhnáni z veřejného prostoru „bratrstvem krátké cesty“ - skupinou ekonomů a politických filosofů, v jejichž myšlení zkameněly problémy demokratické Evropy z 80. let, především kritika stále méně spravedlivého a stále méně efektivního sociálního státu, filosofická obrana neřízené „otevřené“ společnosti proti „pýše plánujícího rozumu“.

 

Měl jsem počátkem 90. let blízko k této skupině: konec jedné Pravdy a jednoho plánujícího Rozumu byl pro mě začátkem epochy „rozumů v množném čísle“, dialogu mezi civilizacemi, osvobozujícího procesu prolínání západních forem demokracie s formami svobody, které mají původ v jiných kulturních vzorcích, než jsou ty řeckořímské; věřil jsem, že lehkonohá postmoderní racionalita nepodlehne tyranii nových „hledisek totality“. Mýlil jsem se. Postmoderní společnost se globalizovala a s globalizací přišla i nová tyranie hlediska totality: abychom přežili, musíme se nechat uvěznit v síti demokraticky neovladatelných struktur růstu Růstu - „každý den mezi ďábly stáváme, pomalu sami se ďábly stáváme“.

 

V politické kultuře této skupiny ekonomů zkameněl tři sta let starý mýtus o přirozeném řádu a tržním systému, který „přesně pasuje na člověka, tak jak ho Pán Bůh stvořil“ a jehož obnovení „není žádný kumšt, lidem prostě stačí dát svobodu, stačí jim vymezit prostor, aby svoboda jednotlivce nenarušovala svobodu ostatních“ (Tomáš Ježek). Jaké místo má v tom „prostoru svobody“ třeba Temelín, Spolana nebo víc než čtyři sta toxických skládek odpadu v Česku? Jaká vlastnická práva „nenarušují svobodu druhých“ dnes, kdy jediný potopený tanker může zničit životní prostředí miliónů lidí?

 

Klíčový omyl bratrstva krátké cesty je pojetí vlastnictví jako nějakého morálního, v sobě evidentního prvopojmu, který má v dějinách stále stejný obsah - ve skutečnosti je pojem vlastnictví sociální konstrukt, označující v různých politických kontextech různé typy „governance“, tedy ovládání zdrojů. Ekonom Lubomír Mlčoch přesvědčivě ukázal, že privatizace krátkou cestou nebyla než obdobou znárodnění; nevedla k efektivnímu výkonu vlastnických práv, protože k tomu chyběla celá řada kulturních a institucionálních předpokladů. Tunelované či špatně vedené banky a podniky musely být sanovány; bezmocní daňoví poplatníci platili a platili (více jak čtyři sta miliard se odhaduje) - a tak vznikla buržoazie v Česku.

 

Další zkamenělou blechou v jantaru je věčné české hledání „dobrého Děda Vševěda - hegemona, který se Čechů zastane“. Modelovým příkladem budiž tato argumentace významného politického komentátora. Postoj Německa proti válce v Iráku, odrážející vůli téměř osmdesáti procent občanů, nazývá pohrdavě „stavět se na zadní“ a toto je jeho závěr: „Správná otázka pro českého prezidenta ... nezní, co udělá pro to, aby se Němci nemohli roztahovat v českém prostoru, ale ... co uděláte pro to, abychom tu s Němci nezůstali sami.“ Odpověď je jasná: „podepíšete výzvu sedmi jako Havel, která připomíná Američanům, že mají v Evropě i bezvýhradné spojence.“ (Daniel Kaiser, LN) Obrovská civilizační katastrofa v Iráku se tak dostává do malicherného kontextu „českých zájmů“. Stínový ministr zahraničí Jan Zahradil navrhuje, jak je bránit: „Německá politika se renacionalizuje... americké základny (na českém území) by řešením byly.“ (Reflex, 15/2004)

 

Tradiční český (ale i polský) strach z Němců a z „Rusáků“ je zkamenělina, která velmi ztěžuje sjednocování Evropy; rozšíření EU za těchto kulturně-politických a psychologických podmínek se stále jasněji ukazuje jako osudová chyba.

 

Americký politolog Joseph Nye vidí zdroje americké hegemonie ve 20. a 21. století v technologické vyspělosti, vojenské a ekonomické velikosti a v tom, co nazývá „soft power“ - jemná moc hollywoodských klišé a kontroly mezinárodní komunikace. Myslím nicméně, že důležitým zdrojem současné moci USA je také bezmezný konformismus vůči americkému unilateralismu mocenských elit v postkomunistických zemích; cílem rychlého rozšiřování NATO je od začátku vytvoření páté kolony amerického unilateralismu uvnitř EU.

 

* * *

 

V českých médiích převládl v 90. letech pravicový pojmový mccarthismus. Nazývám tak způsob myšlení, který dále prodlužuje dlouhý stín krátkého století - století mobilizace mas k přeměně světa v energetický komplex, století neustálého válčení za další růst všech možných „ukazatelů“.

 

Vlna mystifikací a pravičáckých klišé, která zalila náš veřejný prostor po španělských volbách, odhaluje jeho rétorické jádro: válka za hegemonii a unilateralismus je jediné správné pojetí vztahu průmyslového Západu a zbytku světa, pacifismus je mnichovanstvím a kolaborací s terorismem. Třeba Bohumil Doležal: „...ve válce s terorismem neexistuje neutralita... Jde jen o pořadové číslo ve frontě na plynovou komoru... Mloci se vylodili u břehů Evropy... Teroristické nebezpečí tyje z evropského pacifismu.“

 

Pavel Šafr píše fučíkovsky: „V jedné větě svého prohlášení se však zločinci z al-Kajdá nepletou. Říkají: Vy milujete život, my milujeme smrt... náš nepřítel ... nechová k těm, kdo milují život, nic než pohrdání za jejich zbabělost.“ A Emanuel Mandler přidává obecnou teorii o chování voličů: „Rozpor, kdy obyvatelstvo nenávidí teror, a zároveň nechce mít u moci ty, kteří bojují proti jeho podstatě, je starý a známý jako demokracie sama. ...lid nechce válku... Lid v Anglii slavil mírotvorce Chamberlaina...“ Nebo Zdeněk Švácha: „Vztahy mezi národy se nemohou demokratizovat. Pro nezápadní kultury je demokracie výrazem západního imperialismu... platí jen mír, opřený o hodnověrnou sílu.“

 

Amartya Sen, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, vyvrací europocentrické pojetí demokracie v celém svém díle, zejména pak ve studii-manifestu Globální kořeny demokracie (The New Republic 6/10/03). Ukazuje, že v mnoha podobách najdeme v různých kulturách ideu, že hledisko každého jednotlivce a skupiny, k níž patří, musí mít váhu v politickém rozhodování. Představa, že na demokracii má monopol NATO, je výrazem „nadutosti nejvyzbrojenějšího“.

 

Doležalova věta o frontě na plynové komory je neetickým zneužitím argumentu holocaustu. Ten je pevně spjatý s moderním průmyslovým státem, s legitimizující silou byrokracie, s technikou; islámský fundamentalismus patří do dramatického kontextu rozporné modernizace Třetího světa, je vzpourou proti moderní sekularizaci a nese v sobě rozpory takové vzpoury - například využívá technických prostředků civilizace, proti níž bojuje. Plynové komory patří především do dějin Němců, pro jejichž bloudění ve 20. století autor projevil v minulosti tolik porozumění. Je to správné, i ty nejhorší postoje jsou odpovědí na svět, který jsme vytvořili - technologické zabíjení první světové války je příčinou bolševismu, sobecký versailleský mír vyvolal nacismus v Německu, velká hospodářská krize a Mnichov vysvětlují, proč tolik našich spoluobčanů uvěřilo po druhé válce v jedinou slovanskou velmoc.

 

Takový rozumějící přístup je ale třeba uplatňovat na všechny zbloudilce, nejen na sudetské Němce. Jsou společnosti, v nichž i totalitarismus může být normální. Pojem „láska k životu“ je pak velmi relativní v západním kontextu, vidíme přece kolem sebe mnoho příznaků „lásky ke smrti“ - toxické skládky, zamořený vzduch našich měst či Bushovo odmítnutí Kjótského protokolu limitujícího emise skleníkových plynů.

 

Metaforu „mloků u našich břehů“ je třeba domyslet. Čapkovi mloci jsou alegorií nezodpovědného utilitarismu Západu: všechno nám musí sloužit, ale co slouží, se jednou vzbouří proti svým pánům. Vzpomínám si, jak Reagan kdysi prohlásil, že je hrdý na to, že USA podporují afghánský lid v jeho boji proti sovětským agresorům. Sovětským svazem podporovaný vůdce Nadžibulláh však přispěl i k emancipaci afghánských žen a bojoval proti rostoucí moci islámských fanatiků, to ale tenkrát ještě nebylo v zájmu USA. Tehdy využívaly fundamentalisty jako služebníky svých zájmů - a služebníci se vzbouřili.

 

* * *

 

Logiku pojmového mccarthismu nejlépe vystihuje jedna formulace Karla Steigerwalda. V reakci na čečenský terorismus napsal: „Putin řekl: Rusko s teroristy vyjednávat nebude. Jednoduše je zlikviduje. Je to dobrá odpověď. Lepší než úvaha o tom, čím a jak a proč jsou teroristi k svému krutému jednání hnáni. Terorismus je zlo, které je nutné hubit bez zábran. Lidé říkají, odstraňte kořeny terorismu, zmizí. Není to pravda, odstranit kořeny terorismu znamená vyhovět mu. Těmi příčinami jsme totiž my... bílý svět, nebo řekněme svět neislámský či obecněji svět tolerance, obtížně a pomalu chápe, co se mu to v záblesku bomb vlastně děje.“

 

Jádro této černobílé formulky je jasné: My, bílá civilizace, jsme tolerantní, vytvořili jsme svět, který ohrožují barbaři „přicházející zvenku“. Jejich terorismus nemá nic společného s naší minulostí kolonizátorů a dobyvatelů, se zákony, které jsme nastolili v době koloniálních výbojů a pak během krvavé dekolonizace pod taktovkou dirigentů studené války. Existují ale historické světy, v nichž je normální nenávidět život. Nejsou takovými světy i „bílým my“ podrobené a vykořisťované periferie, kterým říkáme souhrnně Třetí svět - většina zemí Afriky, mnoho zemí Asie a třeba i Latinské Ameriky?

 

„Hubit teroristy bez zábran“ znamená vyloučit je z „my“, pro které platí morální normy a zábrany svědomí; znamená mučit je jako Francouzi v Alžíru, zavřít je do klecí na Guantánamo Bay - vždyť nemilují život, ale smrt. O takovém „hubení bez zábran“ máme mnoho dokumentů a jeden velký film La battaglia d'Algeri režiséra Gilla Pontecorva (v tolerantní bílé Francii donedávna zakázaný). Respektovat „lidská práva“ ale znamená nevyloučit nikdy nikoho z „my, pro které platí morální normy a zábrany svědomí“ - ať spáchá jakýkoli zločin. Od respektování lidských práv jsou všechny státy hodně vzdálené, některé trochu méně než jiné.

 

Kdy to „tolerantní bílé my“ vlastně vzniklo a kdo do něj patří? Argentinský generál Videla, pro jehož „hubení teroristů“ projevil Kissinger přátelské porozumění, jak dokazují odtajněné dokumenty? A co francouzský školní inspektor, který potrestal ředitelku jedné školy doživotním zákazem výkonu povolání za to, že dovolila svým žačkám zazpívat na závěr oslav výročí konce druhé světové války pacifistickou hymnu ze začátku 50. let - Dezertéra od Borise Viana (Corriere della Sera)? Brežněv sem nepatří, ale Putin už ano? A co podvodní majitelé Parmalatu, tuneláři našich bank, možný budoucí poslanec EP Viktor Kožený, manažeři Enronu či ti, kdo zavinili nenapravitelné zamoření krásných břehů Galie ropou?

 

Jak široké je to „tolerantní my“? Civilizace má své nápravné systémy, své školy a svá vězení, své šibenice, kritické veřejné mínění - ti, kdo se ukáží nehodni do „tolerantního my“ patřit, jsou kritizováni či trestáni. To „bílé my“ jsou snad zákony a instituce, které umožňují společnosti úspěšný proces sebeočisty a sebenápravy? Řekněme. V každém případě se ale jedná jen o jedno „my“ mezi mnoha jinými „my“ na této planetě, jehož minulost je navíc jednou z nejodpornějších - náboženské války, hony na čarodějnice, imperiální výboje, masové vyvražďování domorodého obyvatelstva dobytých kontinentů, plynové komory, nukleární bomby...

 

* * *

 

Podstatou pravicového pojmového mccarthismu je nepřipustit, že zlo může být racionální odpovědí na svět, který vytvořilo „bílé my“, stejně jako rodiče ve schizofrenogenní rodině nepřipouští, že šílené reakce jejich dítěte mohou být především logickou odpovědí na svět, ve kterém ho donutili žít. Takoví rodiče si definují šílenství svého dítěte jako vetřelce, který přichází zvnějšku, z nesrozumitelného „bios“, před nímž se nemusí cítit vinni; podobně mccarthismus viděl v boji za sociální práva „komunistické spiknutí“ a neamerickou činnost vetřelců „zvnějšku“, ne odpověď na logiku jejich světa. Euroamerická 60. léta byla léty „boje za odvahu k porozumění“ - vzbouření synkové a dcery středostavovské Ameriky a Evropy našli odvahu porozumět chování svých bližních jako normální odpovědi na nenormální svět svých rodičů. Ostatně jen šílenec by mohl být normální ve světě zavaleném odpadky a hájeném hrozbou nukleárního holocaustu.

 

Pojmový mccarthista se bojí porozumění, protože to vždy ohrožuje sebejistotu „bílého my“, k němuž se počítá, a jen sebejisté my je ochotno „hubit bez zábran“ své nepřátele - kdo rozumí, má zábrany, cítí svou vinu za situaci, která ho ohrožuje.

 

„Kdykoli jsem se cítil ukřivděn, našel jsem sama sebe křivdícího,“ napsal Milan Kundera.

 

Strach z porozumění (sobě i druhým) je prastarý a je i mnoho prastarých způsobů, jak se mu lidé snaží uniknout. Kdo před ním nedokáže uniknout, musí uznat, že zlo krátkého století bylo i ve svých nejextrémnějších podobách jen zoufalou, deviantní, iracionální odpovědí na situace, které ve světě nastolovalo „bílé my“. Především na válku. Stát se pojmovým mccarthistou a jednat „bez zábran“ je velké pokušení. Je tu ale jeden problém: můžeme zvítězit nad zlem, kterému nerozumíme? Mohou Rusové zvítězit nad čečenským terorismem bez pochopení jeho příčin? Mohou Američané zvítězit v Iráku bez pochopení příčin odporu většiny Iráčanů?

 

* * *

 

Pojmový mccarthismus odtrhuje jednání od porozumění, to je jeho základní funkce; ve všech jeho formách najdeme pak tyto tři momenty.

 

Za prvé, zastírá rozdíly mezi historickými jevy - Mnichov 1938 je symbolem nemorálního cynismu politiky rovnováhy mezi evropskými mocnostmi, současný většinový odpor Evropanů proti americkému unilateralismu je zcela jiným jevem, Saddám Husajn není Hitler, fronta na zplynování je výsledkem jiného terorismu, než je ten islámský...

 

Za druhé, zužuje platnost morálních zásad jen na „bílé my“ a jeho ochotné pomocníky, a tak zakrývá historickou vinu průmyslové civilizace na tragédii Třetího světa, do jehož kontextu islámský terorismus patří; tento extremismus není než iracionální odpovědí na iracionální logiku světa, který „bílé my“ vytvořilo.

 

Za třetí, pohrdá veřejným míněním jako nespolehlivým, nestálým a neracionálním elementem systému. „Organizátoři masakru si vybrali příhodnou dobu: v nedělních volbách obhajuje svou čelnou pozici konzervativní Lidová strana, která se přes nesouhlas většiny obyvatelstva loajálně rozhodla pro účast Španělska na irácké operaci,“ napsal Doležal. Co asi znamená „loajální“ v tomto kontextu, když Aznarovo rozhodnutí ani neprošlo parlamentem? Či: „Evropané by se udebatovali k smrti - doslova. Zatímco by teroristé neváhali použít zbraně hromadného ničení, Evropa by i nadále nejspíše hledala politická řešení...“ (Pehe).

 

Myslím, že pojmový mccarthismus je nejvlastnějším dědictvím komunismu a ve svých důsledcích je velmi protizápadní, jako každá sveřepá obrana jednoho „my“. Jediným univerzálním dědictvím Západu je totiž úsilí o vybudování civilizace, v níž by jednání bylo založeno na porozumění a každá změna by byla výsledkem kritiky nerozumějícího chování.

 

Postavme proti pravicovému pojmovému mccarthismu základní postulát demokracie: nikdy se nesmí přetrhnout vědomí kontextu, vědomí souvislosti mezi otázkou a odpovědí, vědomí viny a zábran, porozumění a skrupulí - každé jednání, i to nejextrémnější, je srozumitelné jen jako odpověď na jednání jednoho historického my vůči jiným historickým my.

 

* * *

 

Britský politolog působící na Evropské univerzitě ve Florencii Colin Crouch vydal v roce 2003 velmi diskutovanou knihu s názvem Postdemokracie. V dobách postdemokratických mnoho rysů demokracie už v průmyslových státech chybí, tak jako v dobách predemokratických ještě chyběly. Znaky postdemokratické doby jsou například méně práv a více privilegií, redukce politiky na lobbování, nerovnováha mezi trhem a státem, nízká účast občanů na volbách, schopnost nadnárodních koncernů vynutit si snižování daní na úkor malých a středních podniků, setření rozdílu mezi veřejným a soukromým statkem, prudce rostoucí nerovnost a sociální nespravedlnost, prohlubující se propast mezi občanskou společností a institucemi, vyprázdnění veřejného prostoru. Obnova demokracie předpokládá zpřetínat chapadla lobbující chobotnice, znovu nastolit rovnováhu mezi státem a trhem, a podřídit tak globalizovanou ekonomiku politickému rozhodování.

 

Slova „postdemokratický“ použil poprvé Václav Havel už v roce 1978 ve své Moci bezmocných. Tehdy označil slovem „posttotalitní“ systém, který vznikl propojením komunistické diktatury a konzumní společnosti, zatímco slovem „postdemokratický“ označil systém, v němž si nezávislé občanské formy spolupráce vynutí orientaci „struktur“ na smysl výkonu moci spíše než na její růst. Jádrem postdemokracie by měla být podle Havla „společenství stmelená společně sdíleným pocitem smysluplnosti“.

 

Tak jako Havlův „posttotalitarismus“ byl výsledkem setkání komunistické diktatury s konzumní společností, je Crouchova „postdemokracie“ výsledkem historického setkání konzumní společnosti s technokratickou a mediální diktaturou: nesmyslný samopohyb růstu Růstu lze udržet v běhu jen zaváděním stále většího počtu prvků diktatury do společnosti.

 

Mnoho mladých lidí na Západě obdivovalo na disidentech právě jejich schopnost vycítit s velkým náskokem historické setkání konsumismu a diktatury. Václav Havel napsal prorocky v dávném roce 1978: „Naše pozornost se... obrací... ke krizi soudobé technické civilizace jako celku. Technika... se vymkla člověku z rukou... zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy... To, co nazýváme konzumní a industriální (či postindustriální) společností... všechna myšlenková, mravní, politická a sociální bída dnešního světa, jsou asi jen různé aspekty hlubinné krize, v níž se ocitá dnešní člověk, vlečený globálním samopohybem technické civilizace.“ Konsumismus je demokraticky neovladatelný samopohyb, který navazuje na nezvládnutý démonický prvek v západní civilizaci: je druhem vytržení, lákavého temna, do něhož se člověk hroutí, aby unikl rozpornému světu, který mu ukazuje jeho rozum. Každý ekonomický boom a zázrak je uvolněním primitivních instinktů, které charakterizuje nezájem o reálná lidská práva a ochranu přírody.

 

Z tohoto disidentského východiska bylo možné vidět jak ohrožení, tak i možnosti, které přineslo splynutí Prvního a Druhého světa - obou ramen řeky modernosti. Neoblomný proud této nové mohutné řeky tyto možnosti ale odnesl dřív, než se podařilo zformulovat politické programy hodné té jedinečné chvíle - kolektivní systém bezpečnosti, globální ekologickou politiku, multilateralismus v mezinárodní politice, demokratickou „governance“ globalizace, demokratickou reformu sociálního státu. V polovině 90. let převládl v médiích pojmový mccarthismus a možnosti, které jsme na krátko zahlédli, se propadly do tmy.

 

* * *

 

Návrat politiky do Evropy předpokládá vyklepat předpotopní blechy z jantaru, osvobodit se od hledisek studené války a pověr 80. let a jít proti valící se řece průmyslové modernosti. Předpokládá vrátit se k filosofickému východisku disentu a vzít vážně - bez ohledu na úspěch v příštích volbách - třeba těchto šest tezí:

 

Za prvé, ve společnosti globálního růstu roste také společenství lidí stmelených „společně sdíleným pocitem nesmyslnosti“. Evropská levice může překonat svou hlubokou krizi, jen když začne politicky zastupovat toto společenství. Rozdíl mezi cílem a smyslem lze dnes zakrýt jen zavedením - pod záminkou boje proti terorismu nebo nutnosti hájit americkou hegemonii ve světě třeba proti čínskému nebezpečí - co největšího počtu prvků diktatury do systému. V Česku například prošel zákon navržený poslanci Pešánem (ODS), Bieleszem (US-DEU), „který vylučuje“ - v jasném rozporu s postojem EU - „veřejnost z řízení o povolování vypouštění geneticky modifikovaných organismů do krajiny a utajuje pole s GM plodinami“ (Respekt, 16/2004). Takový zákon je poučnou ukázkou způsobu, kterým se mění demokracie v postdemokracii.

Za druhé, globalizace láme pouta, jimiž demokratický národní stát kapitalismus spoutal; spoutat kapitalismus novými, silnějšími nadnárodními pouty je klíčovým politickým problémem naší doby - nenechme si vnutit problémy zástupné.

Za třetí, unilateralismus je politickou katastrofou, i když jej vykonává nejvyzbrojenější stát světa: racionalita našich rozhodnutí závisí na intercivilizačním dialogu - čím větší počet různých aktérů se účastní procesu rozhodování, čím více konfliktů vyvolává, tím je racionálnější. Obnova multilateralismu v rámci OSN je podmínkou řešení katastrofy, kterou USA způsobily v Iráku. Je poučný newspeak okupace Iráku: odpor obyvatel je akt terorismu, kdo odporuje vůli okupanta, je rebel, v italské televizi se cenzuruje výraz „irácká resistence“ či hnutí odporu - okupant definuje své násilí vždy jako legalitu!

Za čtvrté, Třetí svět - toto dílo nezodpovědnosti Západu, který byl kdysi daleko od ulic našich měst, ale vír globalizace jej vtáhl dovnitř - je skládkou hrůz. My jsme páni té skládky a jsme odpovědni za jedy, které šíří. Islámský terorismus není než jedním z těch jedovatých výparů.

Za páté, reforma sociálního státu už není možná uvnitř starého byrokratického, centralistického a plošného rámce. Možnosti sociálního státu jsou vyčerpány, je nutné organizovat sociální společnost, v níž se děti budou učit v občanské výchově, jak prožívá Prahu vozíčkář, jak diskriminovaný Rom, jak starý člověk, jak nezaměstnaný. Racionalita komplexní společnosti, náročné především na sociální kapitál, jako je důvěra a otevřenost, vyžaduje flexibilitu, a ta musí být kompenzována rozsáhlou a odbyrokratizovanou solidaritou občanů - nesolidární společnosti jsou nutně i hloupé společnosti.

Za šesté, průmyslový růst je především růstem odpadu; zboží na regálech je jen jeho chvilkovým převlekem, ten se brzy potrhá a lesklé zboží se změní ve smrdutý a jedovatý odpad. Máme nějaký rozumný důvod k jeho výrobě? Všichni bojují proti odpadu, musejí se ale naučit bojovat proti odpadu, když je ještě zbožím.

A na závěr: zamysleme se nad tím, co považujeme za reálné a konkrétní v politice, jestliže se nám tyto otázky zdají nereálné a abstraktní.

 

 eseje

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *