O demonstracích

 

Stále menší počet globálních hráčů hraje o všechna místa na Zemi a vždy vyhrává. Hrají podle vlastních pravidel, domlouvají se na nich v palácích a luxusních hotelích měst, proměněných v pevnosti, kde občané jsou kádrováni, prověřováni, zastrašováni a manipulováni. Před hradbami těch pevností demonstruje stále se zvětšující periferie poražených, jejíž hlasy média nazývají "násilí psychopatických živlů, nespokojených se stavem světa". Hru o média globální hráči už dávno vyhráli. Milan Knížák nesnáší masové demonstrace, protože "nejsou dialogem, ale vydíráním" a protože "účast v davu probouzí v lidech ty nejnižší pudy". O sjezdu finančníků v Praze v září 2000 ale napsal: "V Kinském paláci večeřela jedna z finančních společností… našim zaměstnancům, hlídačům a různým přicmrdávačům nakoupila černé obleky s motýlky, aby ve svých civilních oblecích neuráželi estetický jemnocit bankéřů." Ta poznámka je nejhlubším zdůvodněním masových demonstrací, které sjezd provázely. Globalizace nejsou mobily, angličtina, NATO, McDonald´s, flexibilní trh práce, WTO či internet. Globalizace jsou livreje. Někteří naši spoluobčané si už na přidělených livrejích leští knoflíky a říkají tomu "integrace do euroamerických struktur". A víme z historie, že lokajové jsou vždy největšími obránci řádu, jehož je jejich livrej symbolem. V dobách planetární neonormalizace je těžké žít bez livreje, stejně jako kdysi bez členství ve straně. Místa v kotelně, kde si disidenti četli Platona při přikládání do ohně, už nejsou. Co jsou livreje? Co jsou demonstrace? Řekněme, že livrej znamená přijmout bez výhrad místo ve světě, který definují jiní. Ostatní demonstrují. Každý z nás někdy nosí livrej, každý z nás někdy demonstruje.

 

Příkladem neonormalizačního ubíjení pojmů v Česku je srovnávání demonstrací proti globálním hráčům planety s násilím proti Židům v Německu typu: "Výmarské poměry s rudými, hnědými, černými bojůvkami v ulicích nelze připustit, víme přece, kam to vedlo: k zániku demokracie" nebo "...místo rituální vraždy a židovských kvelbů je tu Světová banka a prodejna karbanát ků". V násilí na Židech se vybíjely nenávistné stereotypy, živené po tisíciletí církví a státem, pogrom je něco zcela jiného než demonstrace za všeobecné volební právo, proti rasové diskriminaci nebo moci finanční oligarchie planety. Demonstrace doprovázející globalizaci neřídí ani strana, ani stát, jsou výrazem rozporů našeho světa. Média pozorují demonstrace očima ohrožené moci. Nesrovnávají miliónové škody způsobené demonstranty třeba na Václavském náměstí s miliardami, které čeští občané musejí zaplatit za děravou transformaci bank. Kdyby ohrožení obyvatelé přímořských oblastí demonstrovali "rušením veřejného pořádku" v Bruselu za co nejrychlejší přijetí zákonů, které by snížily rizika ekologických katastrof, jako je ta současná v Galicii, škody způsobené takovými demonstracemi by byly nekonečně nižší než důsledky té katastrofy. Kdyby občané, kteří uměli předvídat důsledky kupónové privatizace, demonstrovali proti některým jejím aspektům, neměli bychom pana Koženého a ušetřili tak velké peníze v poměru ke škodám způsobeným "rušením veřejného pořádku".

 

V demokratické společnosti se lidé vyskytují ve dvou krajních skupenstvích: jako masy a jako jednotlivci. Masy bojují za občanská práva, tvoří živé řetězy napříč městy a zeměmi, pochodují Amerikou za zpěvu Johna Browna, blokují školy, letiště, hranice, ječí na koncertech, kouří marihuanu ve Woodstocku nebo v Trutnově. Je 1. květen 1968, studenti v Paříži staví barikády a "dobývají slovo jako Bastilu", jak napsal francouzský filosof De Certeau. De Gaulle je zmaten, odlétá z Paříže zahalené dýmem do Německa, uvažuje o vojenském zásahu, ale gaullisté oholení a v kra vatách změní překvapivě své skupenství, stanou se také masou. Ve statisících pochodují Paříží a převáží nakonec nad vlasatými studenty. Je 4. květen 1970, studenti Kentské státní univerzity v Ohiu protestují proti invazi USA do Kambodže, Národní garda do nich střílí, čtyři studenti umírají. Navždy bude kolem nás kroužit strhující fotografie dívky, sklánějící se nad padlým spolužákem se zakrvaveným šátkem v ruce.

 

V každé masové manifestaci je něco démonického: v sokolském sletu, spartakiádě, dívenkách řvoucích v extázi na koncertu, v hulákání Kdo neskáče, není Čech! po vítězství v hokeji nebo v prvomájovém průvodu je skryta dvojznačná energie. Ale obešla by se demokracie bez ní? My všichni moderní Češi jsme každý po svém dědici demonstrantů "za konštituci", do nichž dal v roce 1848 střílet generál Windischgrätz, pařížských revolucionářů, popravených i popravujících, dělníků a sufražetek demonstrujících za větší občanskou rovnost, odbojných studentských davů let šedesátých. Všechny ty masové demonstrace jsou zakódovány v našich životních způsobech, jsou to hlubší vrstvy občanské společnosti a naší identity, které se někdy pohnou a dělají z nás rebely. Slogany pařížských studentů velebící Mao Ce-tunga byly hloupé, jejich lyrický dogmatismus byl odporný, ale energie jejich masových demonstrací přinesla novou kvalitu svobody, která nás všechny (i jejich odpůrce) změnila od základů.

 

Druhým skupenstvím, v němž se vyskytují občané demokratických států, je jednotlivec, individuum. Být individuem není nic přirozeného, je to výsledek dlouhé výchovy, která začala v Řecku, když se člověk vylomil ze samozřejmého světa mýtu; zesílila pod pastýřskou mocí křesťanství, která učila každého člověka zkoumat sama sebe, mít svědomí, bojovat se svým tělem, cítit se jedinečným a neopakovatelným jedincem; přísné Cogito ergo sum přikázalo člověku začínat vždy od svého (sebe)vědomí, které ho povyšuje nejen nad jiné živé tvory, ale i nad nekonečnost kosmu; pak se Země začala točit, člověk se odkutálel ze středu univerza na periferii Mléčné dráhy, ale jeho sebevědomí rostlo, přišla éra pokroku a osvícenství, které naučilo člověka mít důvěru ve vlastní zkušenost a nedat se zmást posvátnou autoritou či mocí většiny. Z ducha křesťanství, z důvěry ve vlastní zkušenost a z buržoazní orientace na tento svět vyrostl západní realismus, jedinečný jazyk naší literatury, jenž z nás udělal postavy verzí světa, který mocenský aparát nemůže přepsat podle svých záměrů. Individuum se nerozplývá v masu, odolává pokušení, které se skrývá v kolektivním vytržení; odolává také příkazům úřadů a neuznává zákony, které odporují jeho svědomí. Ale nemylme se. Často i kritičnost, která utápí v ledové vodě realismu všechna "kýčová hnutí srdce", vytrvalá nepoddajnost jednotlivce, má v sobě něco démonického, ničivého, může být posedlostí.

 

Obě skupenství mají v demokratických společnostech své hrdiny, někdo dokonale zosobňuje ctnosti lidí skupenství individuálního, někdo lidí skupenství masového. Za třicet pět let dráhy učitele jsem se naučil ty dva typy hrdinů rozpoznávat, je mezi nimi přibližná rovnováha, i když opravdových hrdinů skupenství individuálního je méně. Je 1. máj roku 1937: ve Společenském klubu na pražských Příkopech hrdina skupenství individuálního Ferdinand Peroutka hraje mariáš s Karlem Poláčkem, do oken doléhají hesla prvomájového průvodu, v němž pochodují Voskovec a Werich za zpěvu písně Až nás půjdou milióny, všichni proti větru. Peroutka nevěří v rudý prapor revoluce, ani v prapory jiných barev, věří jen v šedivý prapor všedního dne, vždy složitější než všechny "knižní teorie" a masová hesla; na masová hnutí se dívá jako Pilát Karla Čapka na Ježíšovy žáky - za nějaký čásek budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy.

 

Moderní masy jsou nebezpečným skupenstvím společnosti, lidé nemyslí za sebe, ale za kauzu, jsou nabiti energií, která se uvolňuje všemi směry, často zapaluje a ničí. Masová demonstrace je kolektivní vytržení, jakýsi svátek, lidé se cítí jedním celkem, mají cíl, každodenní lopocení a ponižování se od nich vzdaluje, nebojí se teď svých nadřízených, cítí se dějinnou silou. Až z demonstrace zbudou jen potrhané plakáty a mocná masa se rozplyne v bezmocné jedince, jimž se olověná pachuť strachu o obživu vrací na patro, a oni se po skupinách vydají téměř zahanbeně ke svým domovům, uvěří, že vůbec kdy byl okamžik, kdy se ve skupenství masovém ničeho nebáli? Velcí evropští myslitelé nás naučili bát se démona masovosti, který nás zbavuje skrupulí jednotlivců a dělá z nás všeho schopný dav. Na Bienále architektů v Benátkách 2000 byl vystaven řetěz monitorů, na nichž nepřetržitě běžely obrazy současných mas, hrnoucích se z metra, supermarketů, mrakodrapů a ulic megalopolí.

Je z nich ještě návrat ke skupenství individuálnímu? Na tu otázku hledal celý život odpověď velký středoevropský spisovatel Elias Canetti, ale nenašel ji.

K demokracii patří úcta ke skupenství masovému i individuálnímu, rovnováhu mezi nimi zajišťuje otevřený veřejný prostor. V české společnosti ta rovnováha vždy chyběla, lidé podléhali démonu masovosti a vymítačská slova Peroutků a Čapků často přeslechli. Nezapomínejme ale, že postkomunistické masy vzývající Novu a Hypernovu jsou stejně kruté a omezené jako masy let padesátých. V reportáži o masách, které zaplavily prodejnu Electro World ve Zličíně v den otevření, čteme: "Nějakých osm tisíc lidí se zbláznilo: začalo se hádat, nadávat si, rvát se, řvát a stěžovat si …nadávat policistům." (Reflex č. 42). Komunisté se marně snažili udržet lidi ve skupenství masovém permanentně, odříznout je od individualismu, říkalo se tomu "ideologická výchova". Jenže zpěvy a hesla se rychle opotřebují, energie vyprchává a bývalé nadšení se mění v dřevěný jazyk ideologie. I revoltující studenti se po čase vracejí zklamaní z komunit, v nichž chtěli žít "bez přetvářky vynucené systémem". Globální hráči jsou v tom mnohem úspěšnější, ze skupenství spotřebitelských mas brzy nebude kam se vrátit - Země rychle ubývá. Skalní individualisté by zase chtěli, aby se lidé vyskytovali jen ve skupenství individuálním. "Společnost neexistuje," říkala paní Thacherová, "existují jen jednotlivci." Je důležité to říci, když masy vyřvávají pod okny a Mussolini v rajtkách (oholínkovaný stehnáč, říkal Carlo Emilio Gadda) leze nedočkavě na balkón, aby hulákal, že "má pro masy dějinné poslání". Ale i slušná a rozumná společnost jednotlivců, jak ji představuje pan Peroutka, postupně uvadá, stává se příliš sobeckou, vytrácí se z ní schopnost být lidem, a tedy i energie. Informace se mění v sociální energii jen v masových shromážděních, společném zpěvu, demonstracích.

 

Potýkání se skupenství masového se skupenstvím individuálním se děje ve veřejném prostoru, je to jeho hlavní funkce. Emanuel Rádl napsal ve svých Dějinách filosofie v roce 1933: "Velký vliv měl na Masaryka český veřejný život. …tu otázky pravdy, mravnosti, historie nabyly zvlášť konkrétního obsahu. Zápas s českou veřejností Masaryka odvrátil od učené filosofie... (jeho filosofie)… má pomoci autorovi a čtenáři v jeho veřejném zápase." V roce 1947, kdy už byl konec demokratického Československa na dohled, Ferdinand Peroutka v článku Nač se spoléháme vyhlásil své krédo demokrata: "...je síla, která všechny neblahé živly udržuje v mezích, je stále dopadající kapka, která vyhlubuje drsný kámen: síla veřejného mínění... Veřejné mínění v zemi svobody je jako půda, k níž se vrátí kámen, vyhozený do výše. Nespoléhajíce se na leccos jiného, spoléháme se na veřejné mínění..." Veřejný prostor je "demotvorný" v tom smyslu, že propojuje protesty individuální a masové do jednoho velkého příběhu, do něhož se "jako do půdy vrátí kámen vyhozený do výše". Ne každé veřejné mínění je pohostinné, někdy se z té půdy vyhání a zbylí jsou pak obehnáni ostnatými dráty. Ale i ubití a umlčení, vyhnaní a zakázaní se do půdy veřejného mínění vracejí, žádný hlas tu není umlčen navždy. Konflikty ve veřejném prostoru jsou "demotvorné": lid se přelévá ze skupenství individuálního do skupenství masového, a tak si vynucuje "politické řešení klíčových problémů doby" jako například stát kontra církev, práce kontra kapitál, sociální práva kontra byrokracie sociálního státu, ideály socialismu kontra vláda jedné strany nebo růstu Růstu kontra biosociální meze růstu.

 

Masové demonstrace narušují veřejný pořádek, poškozují nevinné občany, a proto jsou v demokratickém systému vždy nelegitimní. Existují ale nevinní občané? Přes čtyři sta nelegálních skládek toxického odpadu je prý v Česku, četl jsem někde. Kdo je nevinen? Vidím na stránkách všech italských novin fotografie argentinských dětí, umírajících hlady. Kdo je nevinen? V Praze se šíří alergie v důsledku katastrofálního zamoření vzduchu, občané nejsou nevinní, jezdí auty. A co břehy Galicie otrávené ropou? Jednání nevinného občana je vždy zarámováno v celku, který z něho dělá viníka, on to jen nechce vidět. V každodenní honbě za obživou nám celek uniká, nemáme čas starat se o "širší souvislosti". Někdy ale v každodenním kolotoči náhle zaskřípe, pozapomenutý celek se ohlásí jako výčitky svědomí, lidé začnou vnímat svůj všední den jako livrej a vzbouří se: odmítnou třeba pracovat v bance, s jejímiž praktikami nesouhlasí, či pokračovat v neetickém vědeckém výzkumu. Nevnímáme obyčejně rámec situací, které si definujeme jako povolání, zájem státu, morální řád či povinnost; jsou to livreje, které jsme si navykli nosit, ale někdy se s nimi dostaneme do neudržitelného rozporu. Evropská racionalita má dva póly: instrumentální a hermeneutický - první hledá stále vyšší výkonnost, druhý stále hlubší porozumění. Instrumentální racionalita vymýšlí stále účinnější prostředky k dosahování našich cílů, racionalita hermeneutická nabízí kritický odstup od nich, klíč k porozumění celku, v němž jsou naše cíle zarámovány. Stojí ty cíle za dosažení? Patří k evropskému pojetí rozumu i tato vůle otevřít si - v čase krize - přístup k celkovému rámci naší verze světa a uvést do pohybu energie, které změní nejen naši verzi světa, ale i její rámec. Ty energie se rodí jen v kolektivním vytržení masových demonstrací.

 

Martin Heidegger, jeden z největších filosofů 20. století, napsal: "Věda nemyslí, nepotřebuje myslet, je parazitem myšlení přejatého." Smysl té překvapivé věty je prostý: Věda nemyslí, protože se neptá, jakým cílům slouží, slouží jakémukoli cíli. Jakmile se začne ptát, přestává být vědou. To, co nazýváme humanitní vzdělání, je dnes výroba a distribuce textů, sponzorovaná a kolonizovaná silami, které jsou v totálním rozporu se smyslem přídavného jména "humanitní". I v této ponížené podobě se ale v humanitním vzdělání děje něco velkého a jedinečného - klademe v pojmové tradici těchto věd otázku racionality našich cílů, celkového rámce naší verze světa, a tak se osvobozujeme od zdání nutnosti, pod nímž se nám naše cíle jeví samozřejmé a dané. Nemyslící věda je dnes zvláště nebezpečná: v jakém rámci má smysl třeba biotechnologie, jakému cíli slouží? Rámec naší verze světa, který je vždy v pozadí naší každodenní nevinné obživy, nemůže být vtažen do demokratického rozhodování jinak než v masových hnutích, v nebezpečném doteku s démoničnem kolektivního vytržení. Rozum potřebuje odstup od všedního dne a ten nabízí jen vztah k posvátnému, k druhé dimenzi života.

 

Bipolární svět studené války byl jednoduchý: na mír a demokracii není ještě čas, musíme dříve porazit jejich nepřátele. Studená válka skončila, ale potřeba odložit mír, demokracii a otázku rostoucí nesmyslnosti civilizace růstu Růstu na později přetrvává. Ty otázky se nehodí globálním hráčům do jejich strategií, oni potřebují nové vydání více či méně studené války, aby mohli otázky celkového rámce verze světa, v níž jsme uvězněni, odložit znovu na nějaké vzdálené potom; nyní platí válečné priority, lidi je nutno a priori podezírat, kádrovat, odposlouchávat - všude číhá nepřítel. "Měli jsme …boj proti vnitřnímu nepříteli… dokonce i boj za mír … (Američané) zas měli válku proti neamerickým činnostem, válku proti chudobě, válku proti drogám… a nejnověji válku proti terorismu. Všechny ty metaforické války přistupují ke světu z perspektivy … ohrožení a vítězství," napsal Erazim Kohák. Vzpomínáte si? Zbraněmi únosců letadel z 11. září 2001 byly jakési nožíky, dnes se plánuje "preventivní" válka proti státu, který prý vyrábí zbraně hromadného ničení. Tak si Bushova administrativa složitý boj proti nožíkům po celém světě rozptýlených nepřátel zjednodušila na válku proti jednomu státu. Hlavní zbraní islámského terorismu je však sebevražda. Sebevražedný terorismus vyrůstá z kořene monoteistických náboženství, která znehodnocují život "zde a nyní", dělají z něj pouhý nástroj velkého "tam a potom", jež vykoupí to bezcenné vezdejší "zde a nyní". Nejen křesťanský, islámský nebo židovský monoteismus, ale i monoteismus růstu Růstu znehodnocuje život "zde a nyní na Zemi" ve jménu života "tam a jednou" - na konci růstu, kdy bude všeho (čeho?) hojnost a člověk bude mít k dispozici nekonečno prostředků (pro jaké cíle?). Život "zde a nyní" znehodnocuje nejen monoteismus, ale i bída, která se s vírou v jediného, mstivého, slibujícího Boha-Otce prolíná. V monoteismech vždy vládne strach z nehostinné pouště a z morových ran, trestajících neposlušnost. Nad terorismy monoteistického původu zvítězíme jen tehdy, až život "zde a nyní" nebude v očích miliard zbídačelých lidí bezcenný.

 

Prezident Bush řekl v jednom rozhovoru: "Jsem přesvědčen, že nejlépe bude vysvětlit lidem, že naše hodnoty nejsou jednoduše hodnotami americkými, ale že nám je dal Bůh." Není toto přesvědčení o "zjevenosti našich hodnot" fundamentem každého fundamentalismu? V hodnotách daných nám nějakým bohem jsou vždy zakódovány nenávist, strach a válka, boj na život a na smrt, apokalypsa, poslední soud, po němž jedni skončí v pekle a druzí v ráji. Italo Calvino zakončil své slavné vyprávění o Neviditelných městech, utkaných z našich vidin a nočních můr, dialogem mezi Velkým Chánem a Benátčanem Markem Polem. Velký Chán vidí, jak nás proud dějin ve stále sevřenějších vírech vtahuje do metropole pekelné, číhající za všemi našimi vysněnými městy. Benátský kupec odpovídá, že peklo není nějaké "potom", které přijde po tomto "nyní" - peklo už je tu, je to naše lidské "bytí pospolu". Dva jsou způsoby, jak tím netrpět. Zaprvé se můžeme stát částí pekla do takové míry, že je přestaneme vnímat. "Druhý způsob je nebezpečný a vyžaduje citlivost a stálé porozumění: chtít a umět rozlišit, kdo a co uprostřed pekla peklem není, a dát mu a tomu prostor a trvání." Rozdíl mezi kupeckou racionalitou velkého Benátčana a apokalyptickým fundamentalismem Velkého Chána je všechen v této vůli rozlišit, kdo a co "uprostřed pekla peklem není" a dát mu a tomu prostor a trvání. To nelze z výše pěti tisíc metrů z okna bombardéru.

 

Ze zprávy ČTK: Nebývale vybranou společnost hostil ve středu 20. listopadu Pražský hrad. Na slavnostní večeři se do sídla českých panovníků sjeli šéfové států a vlád 19 členských zemí NATO. K jednomu stolu v Zrcadlovém sále zasedli americký prezident George Bush, jeho český protějšek Václav Havel, britský premiér Tony Blair, francouzský prezident Jacques Chirac, německý kancléř Gerhard Schröder či generální tajemník NATO George Robertson. Zatímco pánové přišli na večeři téměř ve stejnokroji, tedy v černém obleku, bílé košili s černým motýlkem u krku, oblečení dam bylo pestřejší. Například Dagmar Havlová měla na sobě světle hnědé dlouhé šaty s malou mašlí na hrudi. Laura Bushová si zase oblékla fialovo-růžovou večerní róbu, kterou doplnila velkým náhrdelníkem. Všichni při večeři seděli u kulatého stolu. Jak také jinak, když v Severoatlantické alianci jsou si všichni členové rovni…

 

 

eseje

domů

 

 

 

 

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *