Czech soft power

Jak se kalí naše pravdy

Americký politolog Joseph Nye vyvolal velkou debatu svými úvahami o roli soft power v zahraniční politice. Každý stát ve svých vztazích k jiným státům může prosadit svou vůli buď ekonomicky a vojensky (hard power), nebo svou atraktivitou, svým sex-appealem. Řekněme, že národní státy mají charisma, protože se formují kolem „civilizačních statků“, jak Jan Patočka nazval soustavy idejí a zkušeností, které „jsou schopné toho, aby byly všeobecně lidské, a to z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí“. Civilizační statky z národů vyzařují, vyvolávají zájem a respekt, jsou „světové“, boří hranice mezi jazyky a třídami a probouzejí k životu nadnárodní sociální hnutí. Nazvěme civilizační statky jednoduše pravdy – české, francouzské, německé pravdy. Všechny mají své hlasatele, některé pak vyvolávají krvavé občanské války, jiné naopak národy stmelují. Po pravdách je poptávka vždy, když potřebujeme rozbít soustavy idejí, jejichž platnost je nařízena dekretem autorit.

Moderní národy jsou sociální hnutí, probuzená k životu emancipující energií civilizačních statků, kolem kterých se formují. Každý nacionalismus má svou poetiku, v jeho jádru je nějaká „strhující pravda“, která přesahuje zájmy oligarchií a dekrety autorit; a od počátku je hlas národa spojen také s bojem vyloučených o uznání, s bojem „částí bez účasti“ – například proletariátu, umlčených menšin – o to, aby mohly být „částmi s účastí“ v národě.

V dobách ohrožení, kdy prudce roste poptávka po identitě, se nacionalismy reetnizují, odsekávají se tak od pravd, které byly v jejich základu. Ty ale nelze v nacionalismech umlčet, jen načas překřičet.

Jako příklad „budování národního mýtu“ si vezměme tyto (v padesátých letech do nekonečna omílané) věty Zdeňka Nejedlého: Jak slavná byla to doba (husitství) …slavná velkou myšlenkou a velikou silou, již tenkráte český lid vnesl nejen v české dějiny, ale v dějiny všeho lidstva, celá Evropa tehdy znala a obdivovala nebo zase i nenáviděla ty nové kacířské… Čechy. Považujme tuto větu za algebraickou rovnici nacionalismu, do níž můžeme dosazovat různé proměnné. Třeba: slavná doba francouzské revoluce vnesla do dějin lidstva myšlenku rovnosti, celá Evropa obdivovala nebo i nenáviděla ty revoluční Francouze. V základu těch vět je světový apel naší pravdy, který dělá náš národ velkým.

Řekněme tedy, že národy jako nejmohutnější sociální hnutí moderní doby se formují kolem pravd, jejichž univerzalizující apel získává uznání ostatních národů v nějakém světovém veřejném mínění – například Velká francouzská revoluce, britský konstitucionalismus, americká ústava, Hus před koncilem, německá kritika technické civilizace, zápas ruské kultury s nihilismem, masarykovská demokracie. K pravdám patří i jejich násilnické degenerované verze a také jejich radikální kritici.

Zjednodušme pojem soft power a definujme ho jako obecně uznávané hodnoty, na které se moc odvolává, když chce být legitimní neboli mít podporu těch, nad nimiž je vykonávána. Jak Sovětský svaz, tak i USA měly v minulosti výjimečnou soft power, ale promarnily ji, protože mezi americkými hodnotami a americkou mocí, stejně jako mezi hodnotami komunismu a sovětskou mocí, byl propastný rozpor. Obnova americké soft power – to byla velká šance pro Obamu.

Všichni známe soft power velkých národů – jako děti jsme si na ulicích hráli na partyzány, kovboje, pak četli Kdo chytá v žitě, napodobovali hollywoodské filmové hrdiny, oblékali se jako beat generation (a i se tak cítili), zpívali francouzské šansony, studovali britský konstitucionalismus či britskou filosofii jazyka.

Mohou mít soft power i malé národy? Mohou vnášet do světových dějin velká témata?

V památném projevu na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 Milan Kundera hovoří o „nesamozřejmých národech“, které musí, na rozdíl od národů velkých, ospravedlnit své právo na existenci tvorbou „civilizačních statků“. Ta je u nich „spjata s otázkou samého bytí a to je asi důvod, proč tvorba (kulturní i hospodářská) bývá u malých národů (počínaje třeba už starými řeckými městy) o tolik intenzivnější než u velkých říší“. Ano, ale dodejme, že kultura malých národů je také trochu hysterická, jako by vědomí toho, že „tvorba hodnot“ je spjata „s bytím či nebytím národa“, kulturu přetěžovalo, vnucovalo jí často státotvornou autocenzuru.

Jeden z protagonistů československého 20. století, A. J. Liehm, založil v Paříži časopis Lettre internationale, který si zvolil za své poslání boj proti „provincialismu velkých národů“. Časopis měl velký ohlas a přispěl k tomu, že v Paříži intelektuálové – i když menšinově – začali vnímat pravdy malých národů, především středoevropských, jako sdílený evropský „civilizační statek“. Svůj nedávný rozhovor v LtN nazval A. J. Liehm Patnáct let historie se vygumovalo. Tvrdí v něm, že Češi neumějí být dědici své minulosti, snaží se ji škrtnout, a tím ničí civilizační statky, které budovaly předcházející generace. Myslím, že popírání minulosti, jíž jsme byli součástí, neschopnost se s ní vyrovnat jako s něčím, co nelze zrušit, jen pochopit, je tragickým rysem českých dějin. Vypořádat se s minulostí znamená naučit se být dědici civilizačních statků, které formovaly náš národ, a to jak jejich nároku na univerzální platnost, tak i jejich rozporů. I komunismus byl civilizační statek, mezi tragickými omyly je v něm zaseta i pravda, která v minulých dvou stoletích osvítila mnoho lží, a tak nám pomohla je prohlédnout.

Skrze škrtání minulosti jen pokračuje to, co bylo v komunismu nejhorší – vůle být bodem nula dějin, novým počátkem.

Varovným příkladem škrtací vášně v našich moderních dějinách je druhá, pomnichovská republika, v níž se především katoličtí intelektuálové jali plivat na poražené Československo – na Masaryka, Čapka, Beneše, na demokracii. Rozpoutali brutální kampaň za návrat k etnickému pojetí národa, vyhlašovali masarykovskou humanitní demokracii za projev chorobného velikášství, které nás dovedlo ke zkáze. Národ musí být očištěn: Nikdy už naše země nesmí býti hadí slují studených ďáblů… bezpečným pelechem kuplířů a travičů – psal Jaroslav Durych. A Ladislav Jehlička dodával: Zalezte do skrýší jako netopýři… vyjdete-li očištěni – budou tu pracovní tábory. Ale teď mlčte, mlčte, mlčte!

Škrtací mánie je chorobou i naší současné pravice, v tom je dědicem druhé republiky, jak nedávno připomenul Tomáš Halík. Škrtání oslabuje tragicky soft power ČR – příkladem budiž katastrofa českého předsednictví EU, celé bylo ohlášeno groteskním heslem Evropě to osladíme! a postaveno na varování před prohloubením evropské integrace, na boji proti regulaci tržní ekonomiky (už nevím který evropský leader to nazval kdesi „naivitou konvertitů“) a na pokryteckém postkomunistickém antikomunismu.

Z jakých civilizačních statků Češi čerpali svůj skromný soft power v Evropě?

Zaprvé, řekl bych, je to stále ještě tvořivá příslušnost ke kultuře střední Evropy, která v pojetí Kunderově a Magrisově hluboce ovlivnila evropské porozumění rozporům modernosti – kritika víry ve vědecký jazyk, který by měl nahradit náboženství a všechny ideologie, víry v happy end dějin, k němuž s písní na usměvavých rtech otočil kormidlem nový člověk, který objevil jejich zákony. Dějiny nejsou ten všeničící buldozer, jak se říká / Nechávají za sebou podchody, krypty, mezery – napsal Eugenio Montale. Česká obrana života v těch mezerách, obrana pábení, „zadějinných a zanárodních“ existencí (výraz Johanna Urzidila), tragikomická obrana nepoddajných periférií s jejich výhledem na všechno a na nic, má v sobě univerzální platnost, přežívat v mezerách dějin byla ve 20. století zkušenost masová. Světový ohlas děl Claudia Magrise, Thomase Bernharda, Josepha Rotha, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Elfride Jelinek či Eliase Canettiho dokazuje, že středoevropské anti-avantgardní pojetí modernosti je jedna ze stále živých, hořkých a nepotlačitelných evropských pravd, společný evropský civilizační statek.

Zadruhé, ve střední Evropě obecně a v českých zemích zvláště se doby lámaly nenadále a krutě, a ty náhlé zlomy nechávaly v duších hluboko zadřené třísky. Umění uvolňovat je při plném vědomí je civilizační statek naší národní identity, jedna z našich národních pravd, podobně jako povědomí o „skvrnách, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky“. Prudké střídání dobových šancí (Tenkrát byla jiná doba a dnes je zase jiná doba – říká jedna postava ve hře Karla Steigerwalda) drtí naše životní projekty, nostalgie po životech, které nám svědomí nedovolilo prožít, je něco jako bolest v uříznuté noze. Z ní vzniká „poetika přistřižených křídel“, solidarita s poraženými, kteří někdy, tou bolestí zmateni, roztáhnou svá přistřižená křídla k hrdinskému letu, který končí pádem. Intimní osvětlení, jedinečný debut Ivana Passera, se hraje stále po celém světě a všude je stejně srozumitelný.

Současná česká kultura, zastrašená imperativem Škrtni minulost jako zlo!, neumí být dědicem této „česko(slovenské) pravdy“.

Zatřetí, demokratický socialismus. Klíčovou roli této pravdy pro česko(slovenskou) identitu hájil Milan Kundera ve slavné diskusi s Václavem Havlem z roku 1969. Pražské jaro bylo podle něho pokusem „vytvořit konečně (a poprvé ve světových dějinách) socialismus… se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach…“ Pražské jaro je evropským civilizačním statkem, protože ukázalo, „jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu“. Jakkoli je nám dnes patos Kunderových vět vzdálený, myslím, že jsou v jádru pravdivé. I Jan Patočka, který dal Chartě 77 její hluboké filosofické zdůvodnění, napsal v úvaze o filosofii českých dějin po srpnu 1968, že „myšlenka rovnosti dovedená do plného vyrovnání, i hospodářskosociálního, je nám blízká, naše vtělení do socialistického tábora pochopitelné a důsledné. Stejně pochopitelné a důsledné je však přidržování se tendence univerzálně demokratizační“. Za to obětovala život i Milada Horáková.

Globalizace kapitalismu přinesla „sociální nesouměřitelnost“ (Jan Keller) a s ní i nové porozumění třídní podmíněnosti občanských práv a svobod. Socialistický projekt, postavený na propojení abstraktní „svobody od (povinných ideologií, cenzury, autorit)“ a konkrétní „svobody k (zajištění materiálních předpokladů k realizaci životních projektů, k vzdělávání se, k léčení se, k bydlení)“, na reálné rovnosti občanů, kteří nejen mají svobody, ale mají i prostředky nutné k svobodnému životu, je znovu výjimečně aktuální.

Začtvrté dědictví Charty 77. Mám na mysli „život v pravdě“ Václava Havla, příklad eticky zdůvodněného občanského odporu, který v osmdesátých letech vyvolal v Evropě vlnu filosofického zájmu, jako hlubší forma kritiky mocenského statusu quo, než bylo teatrální Pařížské jaro a jiné euroamerické kulturně-politické jarmarky. Přes všechen výsměch, kterého je dnes „pravdoláskařství“ terčem, Václav Havel obnovil klíčovou otázku evropského dědictví, kterou byl a je vztah mezi svědomím a politickou mocí, mezi faktem a normou, mezi legitimností a legalitou, mezi hodnotami a institucemi, mezi státem a občanskou společností. Co je legitimní, není nikdy zcela legální, a co je legální, není nikdy zcela legitimní – napětí mezi těmito dvěma vzájemně neredukovatelnými póly nesmí nikdy vyhasnout, je oživujícím principem veřejného prostoru a občanské společnosti.

Pojem „život v pravdě“ navazuje na hlubinný motiv českých dějin. Na druhém vatikánském koncilu kardinál Beran připomenul v latinském projevu násilné obracení protestantů na pravou víru v pobělohorských Čechách, tu strašnou roztržku mezi svědomím a vyznáním („neštěstím bez míry a hranic“ ji nazval Josef Pekař), a tak přispěl k zlomovému přijetí tolerance katolickou církví nejen jako „práva na omyl“, ale jako předpokladu lidské důstojnosti, bez níž je náboženská víra jen rituálem.

V knize Společnost nevolnosti připomínám Kosíkův výklad Husova dopisu z Kostnice. Kdysi ho znalo každé školou povinné dítě, pochybuji ale, že je tomu tak i dnes, cituji proto ty věty znovu, nikdy nebudou znít obnošeně v této zemi: Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.

Karel Kosík považuje tento krátký text za civilizační statek vytvořený našimi předky, za věčnou „pravdu o člověku“, ke které se musíme stále vracet. Z pohledu Husem citovaného teologa nás rozum osvobozuje od povinnosti „žít v pravdě“, podle vlastního svědomí. Být rozumný mu znamená být poslušný. Vzdělaný člověk se ale odlišuje od člověka pouze kvalifikovaného – jako je funkcionář nebo manažer – tím, že neodmýšlí od svého svědomí jako od zbytečných skrupulí, ale naopak nechává se jimi vést. Otázka zelené kritiky ekonomického růstu je otázkou vzdělání, ne kvalifikace; redukce vzdělání na kvalifikaci prodejnou na trhu práce je strategickým cílem privatizace školství.

V pojetí naší pravice byla Charta 77 jen mediální bublinou. Nad komunismem zvítězili ti, kdo dali za pravdu teologovi z Husova příběhu a na oko vyznávali s koncilem, že mají jen jedno oko, i když měli dvě. V dokumentu Tenkrát Roberta Sedláčka říká například Václav Klaus: Mě Charta 77 neoslovila absolutně v ničem. Byla nesena lidmi, kterých jsem neměl důvod si vážit, svázanými s rokem 1968… pro mě svět absolutně, smrtelně, nepřijatelný.

Čtyři pravdy, které jsem se tu snažil zachytit, jsou historické zdroje skromné soft power Česka, naší „světové“ čitelnosti. Všechny ty civilizační statky nás pevně svazují s duchovními boji evropskými, jak se kdysi nadneseně říkalo.

Václav Klaus předkládá vlastní koncepci pravd, které bychom měli hájit jako české a z nich odvozovat svou čitelnost pro evropské sousedy. Tvrdí například, že Evropané opět přestali „důvěřovat trhu, opět si myslí, že rozumnější je zásah státu. Tyto země přijaly za své něco, proti čemu jsme bojovali v komunismu… A nyní vidíme, že lidé, kteří tyto zkušenosti neměli, kteří nemají naši míru citlivosti k těmto věcem, nás vesele vracejí do doby, která se začíná více a více podobat té minulé.“

Je tomu ale přesně naopak. Zkušenost komunismu by nás měla učinit alergickými na „neochvějnou důvěru“ v systémy, které jsou všechny „pokrevní bratři, lžou počínaje označením sebe sama – socialismus, demokracie“, jak říká Tom Stoppard ve hře Rock´n´roll. Od této důvěry v neoblomné fungování systémů – všech, ať už je to strana, trh nebo globalizace – je třeba se osvobodit, to je naše poučení z minulosti! 
Václav Klaus naopak vyhlašuje: „…jestli základním krokem po pádu komunismu musela být otevřenost, liberalizační tendence, deregulační tendence… jsem stoprocentně přesvědčen, že stejné tendence musí nastat dnes v celé Evropě a v celém západním světě.“

Tato výzva jen egocentricky absolutizuje dobu prvních transformačních kroků, nechce vidět její katastrofální nezamýšlené důsledky. Povýšit českou privatitaci na českou pravdu, z níž bychom měli těžit soft power ČR, je groteskní. Cítím v tom jakousi nostalgii po „budovatelských“ devadesátých letech, jichž byl Václav Klaus protagonistou.

Pravice se pokusila založit český soft power na fetišizované státní suverenitě ohrožované bruselským molochem, na odporu k občanské společnosti, na mystice deregulovaných trhů, na privatizaci veřejných statků, na odporu k zelené kritice systému a k ekologicky zdůvodněné regulaci trhu, na obraně nukleární energie za každou cenu a proti všem. Je to přehlídka hodně obnošených idejí z let osmdesátých, globalizace je dávno vyvrátila a náš skromný soft power rychle umenšují.

Myslím, že levice má před sebou velký úkol – pokusit se o českou kulturní politiku. Tu formuli často užíval A. J. Liehm, já v ní cítil pachuť minulosti, vyhýbal jsem se jí. Dnes ale uznávám, že malé národy se bez kulturní politiky neobejdou, bez ní nemohou hrát svou (velmi malou) roli ve světě. Kulturní politika znamená pečovat o pravdy, o civilizační statky, jejichž smysl je obecně srozumitelný; znamená vytvořit prostředí, v němž naše pravdy mohou růst a šířit se, získat mezinárodní čitelnost, stát se evropským sdíleným civilizačním statkem.

Současné škrtání minulosti jen ničí civilizační statky, v jejichž kontextu jsme se zformovali jako moderní národ. Česká pravice není konzervativní, je nihilistická.

 

zpět