V Deníku Referendum se rozběhla rozsáhlá diskuse o tom, čím má Strana zelených dnes být. Pestrá, nebo jednotná? Jaké jsou meze vnitřní plurality strany? Má být liberální, nebo levicová?
Není otázka sociální dnes už obsažena v otázce environmentální, jak je o tom právem přesvědčen třeba Matěj Stropnický? V jakém z mnoha smyslů slova liberální se má zabydlet? Není dnes liberalismus, i když levicový, bezobsažný pojem? A je-li SZ antirasistická, multikulturní, feministická, nadtřídní, stačí to na politickou akceschopnost?
Myslím, že nejpodstatnější jsou tři otázky.
První je jednoduchá: Může být zelená kauza reprezentována politickou stranou? Není jakákoli zelená strana ze své podstaty v rozporu se všemi ostatními stranami, které jsou nutně všechny – s výjimkou těch revolučních – konformistické vůči „systému“, podle hesla anarchistů Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali?
Martin Škabraha zdůvodňuje své rozhodnutí vstoupit do SZ takto: Vzdát boj o politické strany do značné míry znamená vzdát boj o samotnou politiku, o její vymanění z mocného sevření nadnárodního kapitálu… Občané by se měli naučit chápat politickou stranu jako věc veřejnou, jejíž privatizace kapitalistickými oligarchy je stejně nebezpečným ohrožením občanské rovnosti jako privatizace zdravotnictví a dalších veřejných statků.
V pozadí jeho rozhodnutí je také zkušenost s hnutím ProAlt, jehož schopnost prosadit alternativy k politice Nečasovy vlády se brzy ukázala jako nulová.
Strany byly v minulosti skutečně „veřejnými statky“ svého druhu, protože se ustavily v boji za řešení velkých otázek modernosti, jako byl rozpor mezi prací a kapitálem, městem a venkovem, národním a mezinárodním, církví a státem atd.
Ve velkých „starodemokratických“ stranách je tak sedimentována historická zkušenost církví, osvícenců, dělnické třídy, rolníků či podnikatelů, jejich vzájemných konfliktů a různých způsobů jejich řešení.
Tyto „starodemokratické“ strany odešly s dvacátým stoletím, osa levice – pravice přestala existovat, někde se demokratická levice zrušila sloučením s pravicí jako v Německu či v Rakousku (v Česku to hrozí), jinde se rozpadla do stran místních, tematických, etnických či podnikatelských. Krátce – neideologických, tekutých, nečitelných.
Sympatizuji se SZ, ale může být východiskem budoucí obnovy „pravého smyslu“ stranického systému ve „starodemokratickém“ smyslu stabilních, disciplinovaných a ideologicky sjednocených stran s pevným voličským jádrem? Problém vidím v tom, že SZ je odsouzena bojovat ne o hlasy voličů, ale o změnu většinového životního stylu, ne proti moci levých nebo pravých vlád, ale proti hegemonii, proti tomu, co lidé považují za „normální a správné“ či „dobré a morální“.
Tož na tu změnu paradigmatu! – jak si připíjejí krojovaní junáci ve sklípku na jedné kresbě Jiřího Slívy. Když nějaké hnutí na sebe vezme formu politické strany, musí hledat souhlas lidí hic et nunc, lidí tak, jak jsou, nemůže chtít jejich hlas, aby měnila jejich životní styl! V pojmu strana je už vždy zabudován respekt ke statu quo – kvůli lidu. Jenže lid dnes chce většinou právě to, proti čemu SZ bojuje – více spotřebního zboží, levnější energii, vyšší zaměstnanost.
Boj proti hegemonii „neoliberalismu“, jak se tomu dnes říká, nemůže vybojovat strana. Je to dlouhý proces změny kolektivního vědomí, především toho, co lidé nepovažují za „politické“, ale za „normální“, „přirozené“, „zdravé“, „krásné“ či „důstojné“. Odpolitizování těchto pojmů je předpokladem každé úspěšné hegemonie. Útok na její nadvládu se vede v zápasech ve veřejném prostoru, v nich se odpolitizované pojmy repolitizují a stará hegemonie se začne hroutit. Teprve na konci tohoto procesu se formuje strana, která promění boj proti hegemonii v boj o politickou moc.
Bojím se, že zelená kauza je ještě daleko od změny paradigmatu, hegemonie antipolitického individualismu (jak já říkám tomu, čemu se říká většinou neoliberalismus) dokonce posiluje. Mám na mysli ideologii, podle níž je nemorální svalovat vinu za nespokojenost s vlastním životem a stavem společnosti na stát – Vyřeš si to sám změnou svého lidského kapitálu a volbou jiné životní možnosti!
Strana, která se nachází ve fázi „boje o hegemonii spíše než o politickou moc“ se bude neustále štěpit, budou z ní odpadávat kousky a bude odkázána na spolupráci se stranami opačného znaménka (jako v Topolánkově vládě). Část členů bude vždy reagovat kriticky na konformistické přijetí politické praxe, bez čehož ale nelze v současném systému stranické demokracie přežít.
Druhá otázka je strategická, odpovědět na ni neumím. Řekněme, že zelená politika je napjata mezi dvěma póly. Jedním je lobbování za zelené technologie, které významně zlepšují životní prostředí a kvalitu života. A také za změny různých územních plánů či tras dálnic využitím všech možných právních kliček a obstrukcí.
Umím si dokonce představit stranu založenou nějakým konsorciem podnikatelů v oboru zelených technologií či nějaké družstvo aktivistů, které vybuduje síť specializovaných advokátních kanceláří. Je to zcela legitimní a efektivní přístup, často úspěšnější než různé demonstrace Rozhořčených na náměstích měst.
„Měníme systém, ne lidi,“ říkal Václav Klaus v devadesátých letech a platí to i v tomto případě: nesnažme se měnit lidi a jejich hodnoty, změňme systém, a to využitím možností, které v něm leží nevyužity! Výhodně investujme do inovací, vyděláme na tom všichni!
Druhým pólem je boj s hegemonií, jak jsem o něm mluvil, pokus politizovat odpolitizované pojmy, ukázat, že „příroda“ je věc veřejná, že na ni vědci nemají patent. Ekonomický růst musí být podroben otázce smyslu života, podřízen nějakému kulturnímu (náboženskému?) ideálu, vztah k přírodě je i jádrem postmoderní etiky.
Může ale SZ smířit tyto dva póly? Boj s hegemonií není programem strany, ale hnutí a hnutí nelze snadno smířit s fungováním stranického aparátu. Mnoho angažovaných bojovníků proti statu quo bude proto „stranictví“ odmítat jako „cestu do pekel konformismu“. A budou mít pravdu.
Hnutí se nutně stává součástí systému v okamžiku, kdy si dá formu strany. „Když chcete něco změnit, založte si stranu!“ – říkal také Václav Klaus. Jenže stojí to, co může ve společnosti změnit strana, ještě za změnu? Nepřinášejí strany jen marginální obměny statu quo? A jsou to právě potenciální stoupenci SZ, kdo si takové radikální otázky budou klást. Najde na ně SZ odpověď? Třetí otázka je nejsložitější, týká se způsobu, kterým má být obrana přírody či zelená kritika praktikována v demokratických systémech. I když jsme už pozapomenuli gymnaziální kurz filozofie, Kantův kategorický imperativ si asi pamatujeme. Ostatně je jednoduchý: Jednej vždy tak, aby tvá vůle mohla platit jako univerzální zákon!
Můžeme chtít vítězství SZ v demokratických volbách jako něco, co odpovídá kategorickému imperativu? Zdá se mi, že správná odpověď je asi tato: univerzálně platným principem nemůže být vítězství Strany zelených ve volbách, ale přítomnost silných zelených frakcí ve všech politických stranách, takže zelená kauza by byla vždy v nějaké míře hájena.
Byla by programem ne jedné demokratické strany, ale všech demokratických stran, podobně jako občanská práva, pracovní zákoník, rovnost příležitostí, přístup ke vzdělání, svoboda tisku. Může SZ k tomuto vývoji přispět? Určitě ano, ale jakými formami boje?
V mém pohledu by SZ neměla na dilemata své stranické identity zapomínat a být především federací nepoddajných, nesehnutých. A nabízet servis všem, kdo v této zemi bojují proti samopohybu systému, proti brutálnímu privilegování ekonomického růstu před kvalitou života. Před smyslem života!
Proč to tak neříci, i když to zní pateticky. Kauza, kterou hájí, odsuzuje SZ k tomu, být mnohem více než politickou stranou. Přejme jí, aby to dokázala, aby nikdy nepodlehla pokušení „stranictví“!
SZ by měla být především federací nepoddajných, nesehnutých
Univerzálním principem nemůže být vítězství Strany zelených ve volbách, ale přítomnost silných zelených frakcí ve všech stranách.