Čestně o lidských právech
V roce 1963 vychází jedno z nejvlivnějších děl moderní křesťanské teologie, úvaha Honest to God anglikánského biskupa Johna A. T. Robinsona. Kniha byla jedním z vrcholů poválečné diskuse o křesťanství ve věku sekularizace, kdy člověk dospěl a přijímá bez potřeby útěšlivých bajek své postavení v kosmu.
V jakého boha může čestně věřit křesťan dvacátého století po teorii relativity, expanzi médií, po Osvětimi a Hirošimě, ale také po devastaci planety, úzce spojené s vědecko-technickou revolucí? Kniha „Čestně o Bohu“ vyšla česky až v roce 1969, rychle ji pohltila intelektuální tíseň normalizace.
Ke škodě věci, komunisté si tehdy kladli podobné otázky: v co může čestně věřit komunista po srpnu 1968, po gulagu, stalinismu, padesátých letech, co je na komunismu pouhou nenávistnou ideologií, která vynesla k moci vojensky organizovanou oligarchii, a co je v něm naopak věčnou osvobozující pravdou?
Myslím, že víra v lidská práva se dnes ocitá před stejnou otázkou. Můžeme „čestně“ věřit, že lidská práva jsou obecným legitimujícím rámcem planetární moci „Západu“, zvláště USA? Může v to věřit člověk, který přečetl knihu No place to hide novináře Guardianu Glenna Greenwalda, v níž bývalý spolupracovník americké tajné služby Edward Snowden odhaluje gigantický program kontroly planetárních komunikačních infrastruktur?
Na obálce vydání, které mám po ruce, se píše: „Chceme, aby digitální věk byl úsvitem emancipace jednotlivců a politických svobod, nebo jsme ochotni přijmout všudypřítomný systém kontrol, který si ani nejsadističtější tyrani minulosti neuměli představit?“
Můžeme věřit čestně v lidská práva ve věku komunikační hojnosti, v níž Wikileaks ukázaly, že hlavním podvojným politickým cílem Západu je politika „ekonomického růstu“ a podpory „amerického unipolarismu“ jako jeho mocenské záruky?
*** V „dopise osmi“ na podporu americké invaze do Iráku čteme: „Skutečné pouto mezi Spojenými státy a Evropou tvoří hodnoty, které sdílíme: demokracie, osobní svoboda, lidská práva a vláda práva... Vlády i národy ve Spojených státech i v Evropě hájily tyto zásady s veškerou rozhodností, a tím dokázaly sílu jejich přesvědčivosti. Transatlantické svazky jsou zárukou naší svobody.“
Kolik demokratů v Latinské Americe, Asii či Africe by mohlo „čestně věřit“ v takové věty? Nebyla invaze do Iráku založena na lži, stejně jako masové zabíjení občanů levicového přesvědčení v Indonésii nebo podpora separatismu v bývalé Jugoslávii? Pomohl Západ k vítězství „demokracie, osobní svobody a vlády práva“ třeba v současném Kosovu? Nebyla americká politika vůči Latinské Americe jednou obrovskou subverzí demokracie - v Guatemale, Chile či Argentině? Nedovídáme se snad z Wikileaks o americké politice ve světě věci v zásadním rozporu s morálním kýčem „dopisu osmi“? Nebyl snad bipolární svět věkem cynické dohody mezi dvěma nukleárními supervelmocemi o řízení světa?
Kniha „Čestně o Bohu“ a vlna diskusí, kterou vyvolala, kroužila kolem otázky, v jakého boha může věřit „bez odporu svědomí“ člověk věku sekularizace, který přijímá „vědeckou a historickou“ pravdu o svém postavení v kosmu. Kdyby někdo napsal dnes knihu s názvem „Čestně o lidských právech“, musela by kroužit kolem podobné otázky: v jaká lidská práva může věřit bez odporu svědomí člověk internetového věku, žijící v globální vesnici uniklých sdělení, v níž realitu moci nelze skrýt v žádné ideologické mlze? *** Zaprvé je třeba uznat, že společnost komunikační hojnosti je radikálním prohloubením sekularizace, že nezastavitelný proud informací nás vykořeňuje z masových iluzí o politice, radikálně relativizuje všechna zobecnění a každý nárok na univerzální platnost našich norem.
Komunikační hojnost nastolila prostředí, v kterém úvodní věty z „dopisu osmi“ znějí stejně archaicky jako metafyzické postuláty starých teologů, které jsou pro člověka dvacátého století pouhou pověrou. Pojem „lidská práva“ se v přívalu uniklých informací radikálně sekularizuje, lidé jako Julian Assange a tisíce jiných anonymních obránců „veřejného prostoru“ rozptýlili ideologickou clonu, překrývající reálnou politiku Západu.
Za druhé pojem „lidská práva“ musíme vnímat v kontextu technologického prostředí, v němž stále větší části světa jsou podrobeny možnosti lidské volby, nejdramatičtější z nich je genetická manipulace pozemského bios. Prudce rostoucí možnost volby vyvolává poptávku po zdůvodnění té volby, ale dobrých důvodů se nedostává. Jaká smrt například je „lidská“ a my jako lidé na ni máme právo? Kde pro člověka hypermoderní doby končí jeho životní svět a začínají příkazy technologické moci, nejstudenějšího ze všech netvorů, jak říkal Jan Patočka? Jaký začátek (a jaký konec) života je „přirozeně lidský“? A je vůbec ještě něco „přirozeně lidského“ na této Zemi?
Druhý vatikánský koncil byl o vztahu víry a historie: církev se rozhodla emancipovat pojem „věčnost“ od agresivní nenávisti vůči modernímu sekularizovanému světu, začala se učit naslouchat různým „relativním“ historickým způsobům, jak být křesťany.
Třetí vatikánský koncil musí být o pojmu „přirozeně lidské“. Kudy vede stále klikatější hranice mezi (stvořenou) boží přírodou a světem stvořeným lidskou technologickou libovůlí? Kde je hranice mezi bios, logos a techné? Nejdůležitější formou boje za lidská práva je dnes boj proti patentům na živé bytosti a rostliny, proti privatizaci genomu člověka, proti kořistnickému přístupu ke sdíleným statkům, jako je řeč, komunikace a příroda v nás. Statky, o nichž zpívá Joan Baezová v nesmrtelné chilské písni Gracias a la vida que me ha dado tanto.
Zatřetí pak globalizace extremizuje rozdíl mezi stále menší oligarchií těch, kdo mají legální právo rozhodovat (shareholders), a stále větší skupinou těch, jejichž život je rozhodováním té oligarchie zásadně ovlivněn, ale z práva podílet se na něm jsou vyloučeni (stakeholders, ti, kdo mají jen něco v sázce). Tato nerovnost je skandálem nového tisíciletí a musí být překonána. Národní stát byl prostoupen vůlí k rovnosti a solidaritě, globalizace ji podlomila, národní státy oslabila a zbavila občany schopnosti sebeorganizace v boji proti nerovnosti.
Současná ekonomie je ideologie, která za matematickými formulemi skrývá fakt, že externality - dopad ekonomického rozhodování na lidi, kteří nemají právo se ho účastnit - se staly jediným reálným problémem ekonomie.
Sto čtyřicet osm organizací a mnoho evropských intelektuálů nedávno veřejně vyzvali evropské a americké demokraty k odporu proti podepsání Transatlantické dohody o investicích a obchodu (TTIP) mezi EU a USA. Hrozí, že při jednání za zavřenými dveřmi eurooligarchie dohodne pravidla, která definitivně rozdělí svět mezi nadnárodní korporace a více než půl miliardy lidí ztratí demokratickou kontrolu nad svým životním světem.
*** Čestně věřit v lidská práva znamená především připomenout, že jsou pouhé „regulativní ideje“, kterou žádný pozitivní právní systém, žádný stát nemůže reprezentovat či okupovat. Kant mezi takové regulativní ideje řadil nesmrtelnost, nekonečnost a svobodu, v novém tisíciletí se hlásí ke slovu regulativní ideje „nové generace“, spjaté s otázkou udržitelnosti ekonomického růstu a technologické moci nad životem na naší planetě.
Člověk je vždy spoután s jedním historickým místem a časem, přesto ale někdy úspěšně reprezentuje ve svém rozhodování a jednání „univerzální lidství“ - lidé mu to uvěří. Získává tak nebezpečné právo překročit všechny pozitivní zákony, tradice a historické formy lidské existence.
Je „absolutus“ - odvázaný ode všech historických vazeb a pout, necítí se omezen ani svými vlastními skrupulemi, hrůzy, kterých se dopouští, vidí jen jako „collateral damages“, vedlejší škody na cestě k vítězství univerzálně platného nároku, který dává legitimnost válce proti platnosti všeho, co je svázáno s „hic et nunc“ lidských společenství na zemi, proti historičnosti. Hranice mezi univerzalismem a imperialismem je beznadějně křehká.
Z toho plyne, že „lidská práva“ nelze vyjmenovat jako nějaký seznam pohledávek a vyžadovat po druhých jejich plnění. Jen prosvěcují skrze historické činy jednotlivců či národů, nikdo si je nemůže přisvojit, může být nanejvýše jejich „přesvědčujícím příkladem“, jako třeba Velká Británie během druhé světové války, kdy mezi demokracií a impériem zvolila demokracii a stala se tak exemplum humanitatis, přesvědčujícím příkladem obrany lidskosti. Dokument Kena Loache „The Spirit of 45“ ukazuje, jak snadno se přesvědčující příklady lidskosti vytrácejí z dějin národů.
Můžeme „čestně věřit“, že současný systém závratné nerovnosti, gigantické manipulace komunikace mezi lidmi a kořistnického vztahu k přírodě, kterému říkáme „Západ“, je „přesvědčujícím příkladem“ toho, co jsou lidská práva?
***
V jaká lidská práva může věřit bez odporu svědomí člověk internetového věku