Česká bramboračka?
V důležité replice na mé metaforické popsání současného vývoje demokracie od „osy pravicelevice ke kaleidoskopu stran“ klade Jiří Pehe otázku, zda se jedná „o univerzální jev, nebo naopak jen výstřelek v zemích, v nichž … zkolaboval tradiční stranický systém, jako se to stalo v Itálii nebo u nás“.
Je krize českého politického systému přechodným stavem, vyvolaným jedinečnými okolnostmi, nebo naopak celoevropským jevem? Těší se střídání liberálních a sociálně demokratických vlád opravdu „v západních demokraciích docela dobrému zdraví“, jak Jiří Pehe tvrdí?
Nechme stranou systémy poloprezidentské a systémy s většinovým volebním systémem, ať už jednokolovým (jen Velká Británie) nebo dvoukolovým, kde „pestré ideologické střepy“ prvního kola musejí v druhém kole splynout ve větší „obrazce“, a podívejme se na pro nás nejbližší sousedy v EU – Německo a Rakousko, země velmi úspěšné.
V Rakousku osa lib-lab nefunguje vůbec, vládne tu permanentní koalice lib a lab, které se říká Proporz, protože všechna politická jmenování jsou „proporční“ a zajištěná koaliční dohodou těchto dvou stran.
Už se pozapomenulo na „rasistické“ Haiderovy Svobodné, jejichž potenciální vládní role v devadesátých letech přilákala do Vídně protestující intelektuály z celé Evropy. Připomeňme nicméně, že to bylo politické hnutí, které se formovalo proti koalici lib a lab, protože část voličů přestala vidět v tom permanentním kočkopsu svou politickou reprezentaci. Vzpomínám si na větu jednoho rakouského politického filozofa: Stále stejný konzervativní eintopf, který se kdykoli může stát otráveným soustem.
V Německu pak současná politická scéna je kaleidoskopem, i když německy střízlivým. Nejdříve se CDU snažila dohodnout se Zelenými, pak se dohodla se sociálními demokraty, kteří tak spáchali sebevraždu jako levice – epocha střídání pravicových a levicových vlád se uzavřela. Prapor levice ještě třímá v unavené ruce strana Die Linke, ale ta nemá naději osu lib-lab znovu rozhýbat. Nechme stranou Belgii, ta udělala světový rekord v bezvládí a nakonec utvořila vládu ne podle osy levice-pravice, ale Valonové proti Vlámům. I v poloprezidentské Francii se schyluje k tragickému vykolejení osy liblab: antipolitické uskupení Marine Le Penové má rostoucí preference a Hollande je nejméně populárním politikem v zemi.
Situace v Nizozemsku je dnes jasnější, ale ještě nedávno byla osa lib-lab nebezpečně vychýlena antipolitickým uskupením, jehož tématem byl boj proti kulturním cizincům ohrožujícím zemi.
V Maďarsku je u moci blok, který odhaluje sochu admirálu Horthymu, na některých fotografiích vidíme malý protestující dav v koncentráčnických uniformách. U nás je politický systém sice rozpadlý, ale nic takového nám zatím nehrozí, i když antievropský nacionalismus předchozího prezidenta se někdy propojoval s lidmi, kteří hlásali „raději národní pospolitost než občanskou společnost“.
Řekl bych tedy, že se ose liblab nedaří nikde, ani v zemích úspěšnějších, než je Česko. Připomeňme hlavní důvod: globalizace oslabuje všechny politické subjekty založené na ideologii – politické strany, odbory, protestní hnutí i „papírová“ média kritické distance. Posiluje naopak politickou roli soudní moci, sociálních sítí a nadnárodních korporací. Slovem ideologie tu označuji jednoduše historické ukotvení politických programů, tedy různých navrhovaných „řešení krizí“.
Když už mluvíme v metaforách, chci jednu přidat. V tradičních společnostech se můžeme opřít o zkušenosti starých lidí, protože budoucnost je zde jen opakováním minulosti s malými variacemi. V postmoderních společnostech naopak minulé zkušenosti stále více překážejí, nelze se jimi řídit, protože přítomnost je propastně jiná než minulost, staří lidé jsou směšní, opírají se o zkušenosti, které možnosti přítomnosti jen zakrývají. Ideologické strany jsou na tom dnes podobně jako staří lidé, jejich minulé zkušenosti nejsou oporou při hledání řešení nových krizí.
V Česku se osu liblab nepodařilo ustavit, parlamentní demokracie u nás nikdy nefungovala. Současný rozpad politického systému je ale zabalen do hystericky jednostranné interpretace procesu transformace, převládla představa – její mediální genezi bychom snadno mohli vystopovat – že devadesátá léta byla epochou banditismu a zloduchů.
Když řekl Andrej Babiš, že „dvacet tři let nám vládli neschopní politici“, nikdo se minulosti nezastal. Je to typicky české, místo aby se navazovalo na to, co bylo v minulosti úspěšné, dělá se z ní skládka jedovatých odpadků, kterými pak po sobě házíme.
Transformace byla bezprecedentní proces, nikdo neznal předem „nejlepší řešení“, přesto se nakonec z Česka stal stát v lepší kondici, než je dnes Maďarsko a jiné postkomunistické země. Polsko je jiný příběh, je to velká země, jejímž cílem je stát se regionální mocností, tomu se podřizuje i politický diskurz, i tam ale hrozí, že v příštích volbách zvítězí Kaczynski – nacionalistickoklerikální uskupení, neslučitelné s osou lib-lab.
Osudovým handicapem české společnosti je neschopnost považovat vlastní chyby za legitimní součást svého úspěchu. Chci říci, že chybí nejvyšší liberální hodnota – vědomí, že každé rozhodnutí má nezamýšlené důsledky, které je třeba napravit, nebo alespoň vytvořit podmínky k jejich nápravě například tím, že je nezakrývám.
Náš systém se osudově rozkolísal v okamžiku, kdy chyby vyšly najevo, ale do čela jejich nápravy se nepostavili ti, kdo je způsobili. Naopak „nazvat chybu chybou“ měli za agresi proti vlastnímu dílu, za zradu svých idejí. Ideje se ale nevyznávají, používají se k řešení krizí a je třeba posuzovat je podle jejich dopadů v historických situacích.
Rozpad našeho parlamentního systému začal v době „sarajevského atentátu“, tehdy hlavní strany systému začaly ztrácet svou autoritu, protože se nepostavily čelem k vlastním omylům a chybám. Opoziční smlouva, zbytečně démonizovaná, byla jen ranou z milosti.
Jiří Pehe je přesvědčen, že „náš současný kaleidoskop“ je anomálií, jejíž příčinou jsou „české jevy, jako je česká cesta ke kapitalismu, v níž byly zprivatizovány i rodící se politické strany, historicky slabé elity a slabá občanská společnost“.
Politické jevy mají podle autora „obecné, ale také velmi konkrétní příčiny a jména. Náš nepřehledný politický kaleidoskop současnosti je spíš jen další česká bramboračka, která souvisí s konkrétními jmény, jako je Václav Klaus či Miloš Zeman, pojmy, jako je Nečasova vláda, a jevy, jako jsou specificky české projevy systémové korupce.
Také konflikt v ČSSD je sice jistě důsledkem i obecného napětí mezi centrem a regiony, ale mnohem více výsledkem konkrétních lidských selhání a nezřízené mocichtivosti spojených s konkrétními jmény, jakož možná i specificky českých kmotrovských zájmů v pozadí.“
Považuji tento přístup ke krizi našeho politického systému za součást té krize. V roce 1968 nás opanovala představa, že jdeme příkladem celému světu, který na nás hledí s úžasem, jako bychom byli „světoví kapacitové“, jak říkal Karel Poláček, v oboru socialismu a demokracie. A nyní opačný extrém: místo systémových příčin krize se hledají „patologické osobnosti“ plavoucí v „české bramboračce“, odstraň je a bude to polévka, kterou si vaří „vyspělé demokracie kolem nás“.
Česko není žádná bramboračka, je to společnost, kterou ve všem podstatném určují globální trendy, je to evropská společnost se svými specifickými rysy, ale není patologická. Elity například se rozpadají všude na světě, celá globální ekonomika se oligarchizuje, postnacionální elity zatím nevznikají; a také občanská společnost oslabuje v celé EU v důsledku rostoucí role expertního vědění v globalizujících se společnostech. Stačí připomenout rychlý úpadek protestních hnutí jako Indignez-vous, Indignados nebo Occupy Wall Street.
Napětí mezi regiony a centrem je univerzálním jevem v celé Evropě, mnoho stran se trhá podél tohoto švu. Lukáš Jelínek, který zná „konkrétní“ poměry v českých politických stranách nesrovnatelně lépe než já, v úvaze nazvané Regiony vládnou napsal: „Zřízení vyšších samosprávných celků… (se vážně podepisuje) i na kondici politických stran. ODS poškodilo napětí mezi centrem a regiony … v každém kraji vyrostl nějaký ten modrý kmotr.“ A dodává, že „většina oranžových hejtmanů dosud táhla za jeden provaz“ a „Hašek těžil i ze složení stranických orgánů, jež pečlivě mapují regionální poměry“.
Není třeba zaměňovat rozbušku současné krize za její příčinu. Každý konflikt se vpisuje do mezer, které mají „nadosobní“ (strukturální) příčinu, pojmenovat ji je důležitější než se soustředit na historické postavy toho sporu a jejich příležitostné převleky. Opakuji: nezaměňujme rozbušky za příčiny, rozbušky bouchnou, příčiny trvají.
Formulí „česká bramboračka“ můžeme ale právem označit mediální výtvor, který vzniká tím, jak naše problémy část novinářů popisuje. Ve významné části médií převládá vůle k převedení politických konfliktů na „velký kýč“ boje dobra se zlem, zlodějů s pravými politiky a zrádců s hrdiny. Je to právě tento přístup k našim problémům, co dělá z krize našeho politického systému „českou bramboračku“.
Naše česká krize je součástí „euroatlantického vývoje“, otrávenou „bramboračku“ z ní dělají mediální strategie, které převádějí „nadosobní procesy“ na „boje mezi patologickými osobnostmi“. Připomíná mi to ojetinu, kterou si prý v USA koupili omylem Voskovec s Werichem. Používala ji předtím mafie, při pronásledování se zmáčkl knoflík a udělala se umělá mlha, v níž se prchající auto skrylo. Interpretace politiky jako boje dobra se zlem funguje u nás jako ta mlha, zahaluje konflikty mezi zájmy (někdy mezi mafiemi), charakteristickými pro globalizaci, do neprůhledné rétoriky o boji dobra se zlem.
V celé zemi se tak šíří permanentní rozhořčenost na „jedovatou bramboračku“, kterou nám „naši neschopní politici“ připravili. „Čím víc jsou občané politikou znechuceni, tím víc od ní očekávají morální řešení politických problémů a její očištění,“ napsal Jiří Přibáň. To nám ale politika poskytnout nemůže.
Myslím, že už je čas přestat z naší „nadosobní“ (strukturální) krize, která je součástí globálního vývoje postbipolárního světa, dělat „českou bramboračku“. Žádné „specificky české“ řešení naší krize neexistuje.