Ano Evropě, ale jaké?
Aby bylo jasno: jsem zastáncem sjednocené Evropy, a právě proto jsem napsal, že kdo dnes říká Ne EU, říká Ano Evropě!
Tvrdím jen, že pomaastrichtská technokratická strategie, která nevykazuje své kroky před míněním občanů, ale naopak se snaží je před nimi maskovat, není evropskou cestou k evropské jednotě, ale jakousi obdobou bolševické víry v roli osvícených menšin v dějinách.
Musím tedy znovu (po kolikáté už?) připomenout klíčovou formuli filozofa Jana Patočky, jednoho ze zakladatelů Charty 77: Tradicí Evropy není hledání jednoty, ale toho, co sjednocuje. Hledání toho, co je tak naléhavé, že sjednocuje národy a jednotlivce, je ovšem něco, co se ohlašuje ve vědomí lidí. Je to proces rozporný a často dramatický, ale na něm stojí Evropa, ne na různých změnách materiální základny zavedených bez referenda oligarchiemi vynesenými k moci různými změnami „materiální základny společnosti“.
Reakce Petra Uhla (Právo 28. 6.) na mou úvahu o krizi Evropské unie je typická pro situaci, v níž se zastánci současné EU ocitli: nezbývá jim než pevně zavřít oči před realitou.
Za prvé, v Itálii, jednom ze zakladatelských států Unie, je ministerským předsedou mediální magnát. Zvítězil ve volbách díky protiimigrační rétorice a první kroky jeho vlády směřují k omezení práv imigrantů z Rumunska a také nezávislosti soudcovské moci. Zabránil také prodeji společnosti Alitalia francouzské Air France pod málo evropským heslem, že Alitalia musí zůstat italská. Sarkozy ve Francii je pravicový neopopulista, který prosazuje pod heslem „flexibilita pracovního trhu“ omezení práv pracujících a v zahraniční politice definitivně zastavil francouzskou kritiku neokoloniální politiky USA, od počátku v rozporu s mezinárodním právem.
Nepolitická pravolevá koalice v Německu je odsouzena k rozpadu a předefinování, od počátku měla jakousi legitimnost jen jako „výjimečné řešení výjimečné situace“ – potřeby reforem vynucené globalizací. Je tento vývoj nadějný pro prohloubení evropské demokracie?
Za druhé, nové členské státy vnesly do EU hledání všemocného protektora jako převažující princip své zahraniční politiky. Bývalý stínový ministr zahraničí Česka za ODS prohlásil kdysi, že americké základny na našem území jsou pojistkou proti postupující renacionalizaci německé politiky, předcházející vláda v Polsku rozehrála protiněmeckou kartu ještě mnohem silněji. Tento protektorský princip v zahraniční politice je zakódován ve způsobu, kterým tyto státy vznikly: například Estonsko – od roku 1721 část Ruské říše, po roce 1920 samostatný stát, v roce 1940 znovu součást SSSR, pak okupováno nacisty, od roku 1944 znovu součást SSSR, od roku 1991 nezávislá republika, dnes součást EU.
Historická nestabilita tohoto druhu, která charakterizuje nejen všechny baltské státy, ale samozřejmě i Polsko a státy středoev -ropské, je zdrojem právě toho věčného hledání ochrany před hrozbou z Východu a také před blízkými sousedy; je to neslučitelné s ideou EU jako samostatného mezinárodního hráče, který se v určitých situacích musí postavit proti USA.
Dějiny „české státnosti“ jsou podobné: po roce 1918 žádný náš stát netrval více než dvacet let, německé či rakouské nároky jsou stále implicitně destabilizující, stejně jako eventuální nároky Maďarska vůči jeho historickým sousedům atd. Připadalo mi komické, když Václav Havel prohlásil nedávno v jakémsi televizním rozhovoru, že bez USA by Československo nevzniklo, a proto jim musíme být věčně zavázáni a nediskutovat o radaru. Po druhé světové válce se takto mluvilo o SSSR!
Nejdůležitější ovšem je, za třetí, problém legitimnosti sjednocování Evropy: má to být proces, který je nutno vykázat před veřejným míněním evropských států? Proces, jehož legitimnost sahá hluboko do dějin evropské civilizace, až někam k ideji jednotné evropské říše? Jaké jsou kořeny kulturní jednoty Evropy? Je to řecké dědictví, filozofie, křesťanství, renesance, osvícenství, britský konstitucionalismus, francouzská revoluce, sovětská revoluce nebo předkřesťanský Řím?
Je sjednocování Evropy procesem vynuceným globalizací kapitalistické ekonomiky, nebo naopak pokusem globalizaci podřídit politické tradici Evropy – třeba ideji občanských práv, která dnes Evropané v konfrontaci s nelegitimní a nelegální mocí nadnárodních koncernů rychle ztrácejí?
EU přestala po maastrichtské smlouvě své kroky vykazovat před veřejným míněním národních států, naopak začala je maskovat – místo Evropské ústavy, kterou by veřejné mínění vítalo jako legitimní krok směrem k evropské jednotě, jakousi Lisabonskou smlouvu, kterou by lidé raději ani neměli číst, je prý psána „právnickým jazykem“, určena jen odborníkům. Jsou snad Sarkozy nebo Berlusconi takovými odborníky? Nic tomu přece nenasvědčuje. Považuji za neetickou tezi, kterou jsem tak často slyšel v době diskusí o Evropské ústavě: Vzdorným Angličanům ji stačí naservírovat pod názvem „smlouva“, na smlouvy jsou zvyklí, přijmou to bez mrknutí! Tento přístup mě odpuzuje, považuji jej za nepřijatelný cynismus v politice.
Idea evropské jednoty byla jednou z klíčových idejí mého intelektuálního života, jak dosvědčuje podtitul mé úvahy o disentu vydané Václavem Havlem v roce 1984 – K Patočkové pojetí evropského dědictví. Současná EU ideu evropského sjednocování neudržitelně zrazuje, buduje jednotu bez toho, aby dala hlas tomu, co je tak naléhavé, že nás sjednocuje. Právě jako Evropan odmítám uvěřit tomu, že je možné sjednocovat evropské státy proti veřejnému mínění jejich občanů. Ano, referenda by proces sjednocování zpomalila, euro by bylo zavedeno později, rozšiřování by bylo pomalejší, došlo by k „záchvěvům a otřesům“. Ale jak říká titul jedné z knih přítele Tomáše Halíka – Co je bez chvění, není pevné.