nou přijíždějí tryskem dva vojáci na koních. Jeden na pěkném hnědáku, druhý na malém černém koni, zřejmě uhnaném. A tu se ženou dva krásní hnědáci silnicí z Bačetína, bez sedel jen s ohlávkami, byli to koně Němci v lesích zanechaní. Rusové byli právě u pošty, když je malý kousek pod modlitebnou zahlédli, hned zarazili a ten na špatném koni seskočí, odepíná sedlo a jak koně doběhli a dva naši občané je chytili, Rus hodí sedlo na jednoho z nich, utáhne, vyšvihne se a hned oba mizí v kotoučích prachu - netrvalo to ani minutu. Jede voják - motorista, mladý hoch. Zadní pneumatika prázdná, hází to s ním ze strany na stranu, nemá čas zdržovati se opravou, žene na plný plyn dále ku Praze.
Pak přijíždějí povozy, trén, děla, nákladní auta a přichází krásná nezapomenutelná scéna: na břehu, u domu B. Hejzlara, proti poště, stojí ženy s dětmi - tu přijíždí zase řada vozů, všichni zdraví, kynou. Rusové se smějí a odpovídají a náhle z jednoho vozu vyskočí důstojník, chlapík jako hora, vyběhne na břeh a malému děvčátku políbí ručičku, vyskočí na vůz provázen velkým potleskem a ještě z dálky mává.
Pak je slyšet kroky, to přichází pěchota, v čele rozvinutý prapor. Všichni smekáme a stavíme se do pozoru. Před poštou stojí resp.  Zítko v parádní uniformě, v pozoru, s rukou u čapky. Před první rotou jdoucí důstojník povelí, rota vyrovná parádním krokem, jde a zpívá-krásně zpívá. Kolik kilometrů již mají za sebou, je horko, plno prachu a oni jdou rázným krokem. Lidé pozorují však, že mnohým vojákům vstoupily slzy do očí a brady se při zpěvu chvějí. Tak jdou, rota za rotou, celý pluk, nezapomenutelno.
Pak zase se nám poštěstilo. Dojíždějí baterie dělostřelectva, vpředu nákladní vůz, v něm u řidiče sedí mladičký major - velitel. Řidič potřebuje vyčistit svíčky, zaráží vůz a za ním celá baterie. Slézají důstojníci, jeden z nich je kapitánka, krasavice, s řadou medailí, jedna z nich je zlatá - stalingradská; pak dva lajtnanti. Občané se s nimi dávají do hovoru, jde to dobře. Vysvětlují nám, že jsou Ukrajinci, ti se s námi dobře domluví. Vypravují o frontě, bojích.. . Konečně je vůz v pořádku, důstojníci se loučí a objímají se s námi. Je na nich znáti dlouhou cestu, jsou plni prachu. Kupodivu kapitánka je však čistá, že by mohla hned jíti na ples. Jen neradi se loučíme, ale povinnost je volá dále. Tak to trvá až do večera. Bystré tone v oblacích prachu, žádný na to ale nedbá.
V kovárně mají zatím práci. Jeden ruský poddůstojník, staršina, ptal se Adolfa Dyntara č. 5, kdo by mu tady okoval koně. Pan Práza, kovář, hned jak byl ve svátečním obleku, se dal do práce. Dyntar držel koni nohu, ptal se Rusa, jak dlouho toho koně má a Rus mu řekl, že na něm jede od Stalingradu.
Jeden oddíl vojska zůstal na noc v Bystrém k naší radosti. V hostinci, kde důstojníci večeřeli, shromažďovali se i mnozí občané. Děvčata začala zpívat ruskou píseň: Volga, Volga v českém překladu, což Rusy velmi dojalo a prosili o další písně naše národní.

Našli se občané, kteří uměli rusky. Ruský legionář Rudolf Hejzlar, Benjamin Světlík, který byl za první světové války v ruském zajetí byl přidělen k Rudé armádě jako zajatec ke koním a pak Jan Novotný, ten byl zaměstnán nejprve na Sibiři, pak na Ukrajině v jednom dvoře jako adjunkt - absolvent hospodářské akademie. U jednoho stolu seděl major, se kterým se stavitel Zima bavil jak se dalo, až přišel k jejich stolu Novotný a zábava byla hned v plném proudu. Slovo dalo slovo, major se ho vyptával, kde všude v Rusku byl, padlo jméno Jelizavetgard a major se ho hned ptá, kde tam byl. Novotný vypráví, že byl ve dvoře, zlomil si tam ruku a majitel dvora ho dal do léčení do Jelizavetgradu, do soukromého sanatoria. Jakmile major uslyšel jméno majitele sanatoria, vyskočil a rozechvěle volá „ To byl můj otec, já byl ještě chlapec ". To bylo radosti, major nechal přinést láhev vodky, všichni si připili a major s Novotným se políbili, pěkně po rusky. "
Toliko vzpomínka a znění zápisu.

Léta a události

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *