sběrných surovin a šli jsme domů.

Celostátní setkání MP ve Vysokých Tatrách

Přišel ten den, na který jsme se nejvíce těšili. Byl to den odjezdu do Vysokých Tater. Jirka Andrš přijel k bytovce s Tatrou a každý přicházel s kufry a taškami. Padla desátá hodina večer. Každý se rozloučil s rodiči a odjeli jsme do Pardubic na nádraží. Cestou jsme zpívali, říkali jsme si vtipy a blbli jsme mezi kufry. Asi po půl noci jsme dorazili do Pardubic. Odložili jsme si kufry a začali jsme nedočkavě pobíhat po hale. Pan Hartman nám koupil chlebíčky a dal nám stokorunu. Seděli jsme na lavičkách a najednou k nám přišel pan Divíšek. Ještě jsme chvíli seděli a najednou se ozvalo z rozhlasu: „ na čtvrté nástupiště přijede vlak, který pojede směrem k Popradu " . Jak jsme to uslyšeli každý si vzal svoje saky paky a už jsme šli. Když přijel vlak, pobíhali jsme za panem Divíškem od vagónu k vagónu. Nakonec jsme vlezli do vlaku. Bylo strašně narváno a my jsme se váleli v uličce mezi kufry. Teprve ráno se jedno kupé uvolnilo a my jsme se do něj s radostí nastěhovali. Do Popradu jsme přijeli asi o půl dvanácté, protože měl vlak zpoždění. V Popradu jsme si dali zmrzlinu a nudně jsme čekali na autobusy, které nás měly s jinými dětmi odvést do Kežmaroku. Byli jsme strašně utahaní a už jsme se těšili až budeme v ubytovně. Konečně jsme dorazili do Kežmaroku. Přidělili nám tři pokoje v posledním poschodí. Tam jsme se ubytovali a pomalu jsme se chystali na večeři. Po večeři jsme se umyli a těšili jsme se na první noc v Kežmaroku.

Dalšího dne ráno se ozvalo v posledním poschodí ubytovny „ Budíček " . Rychle jsme se umyli a oblékli. Pak jsme šli na snídani. Po snídani jsme si vzali batohy, dali do nich balíčky se svačinou, narazili na hlavu čepičky, které jsme dostali a hurá do autobusu číslo čtyři. Dnešní den jsme měli jet na Popradské pleso, symbolický hřbitov - cintorín a do areálu snů. Ten den právě moc hezky nebylo. Nám to ale nevadilo. V autobuse jsme si povídali a zpívali. Když jsme byli na Popradském plese, pršelo. Měli jsme tam jíst. V dešti a v pláštěnkách jsme seděli na lavičkách a jedli prstem konzervu a chléb. Byla nám hrozná zima. Pak jsme šli na symbolický hřbitov. Když jsme k večeru přijeli do ubytovny, převlékli jsme se a šli jsme na večeři. Po večeři jsme si povídali o tom, jak to asi bude zítra. V devět hodin jsme zalehli a hned jsme usnuli, protože jsme byli unaveni.

„ Budíček " zní celým internátem. Každý už věděl, co to znamená. Dnes nás čeká 300 kilometrů. Ještě, že autobusem. Po snídani jsme všichni nasedli do svých autobusů a jeli nejprve do Demänovských jeskyní. Zastavili jsme na parkovišti před stánkami a vystoupili jsme z autobusu. Nahoru, ke vchodu do jeskyně, jsme museli vyjet jednosedačkovou lanovkou. Nahoře jsme se osvěžili nanukama a zmrzlinou a vešli jsme do podzemní jeskyně. Tam jsme na sebe zase oblékali svetry a vše co bylo po ruce. Byla zde zima. Průvodci nás seznámili se vším, co jsme zde viděli a slyšeli. Stalagmity, stalaktity i stalagnáty byli osvíceny různými barevnými světly a na nás to velmi pěkně působilo. Na každé straně sršely vodopády, které se spojovali i s jinými a společně vytvářely různě velká jezírka. Dolů jsme sjeli opět lanovkou a pokračovali v jízdě a to do Banské Bystrice. V Banské Bystrici jsme si prohlédli památník SNP a skupinka čtyř Mladých požárníků položila při slavnostní hudbě věnec s červenými karafiáty k věčnému ohni, na památku všem padlým bojovníkům ve Slovenském národním povstání v roce 1944. Po prohlédnutí celého města jsme spokojeně nasedli do autobusu a jeli zpátky do Kežmaroku. Tam nás již čekala večeře, po které jsme se rozešli do svých pokojů a o půl deváté jsme zalehli do postele a spokojeně usínali, pokocháni tím dnešním krásným výletem.

Probudili jsme se za hlasitého volání „ budíček " . Uklidili jsme pokoje a spěchali na snídani. Dnes bude perný den. Čeká nás jedna z nejtěžších pěších túr. Autobusy jsme se dostali do Starého Smokovce a odtud horskou železniční dráhou na Hufienok. Vystoupili jsme a vydali se na dlouhou cestu na Skalnaté Pleso. Cestou začalo silně pršet. V plánu jsme měli cestu na Lomnický štít, ale déšť nám to překazil. Obědvali jsme v restauraci pod Lomnickým štítem. Protože byli lístky na jízdu lanovkou vyprodány, šli jsme pěšky v dešti až do Tatranské Lomnice. Konečně jsme stáli celí zablácení v cíli túry. Prohlédli jsme si obchody, napsali a poslali pohlednice. Hurá do autobusů. Cestou do Kežmaroku jsme si vyprávěli zážitky z dnešního dne. Na ubytovně jsme s pomocí vedoucí vyprali zablácené kalhoty. Potom rychle na večeři a spát. Brzy bylo v celé budově úplné ticho, protože každý tvrdě spal.

A zase musíme vstávat. Po snídani spěcháme nahoru do pokojů učinit přípravy na cestu.  „ Autobus přijel " , slyšíme. Spěcháme dolů a slyšíme další pokyny k cestě. Nastoupili jsme do autobusu. Rozjíždí se s námi k Popradu. Zavezl nás až na letiště. Tam jsme vystoupili. Nejprve jsme viděli přehlídku požární techniky na letišti. A potom tři zásahy s touto technikou. Nejvíce se nám líbil záchranný útok na hořící letadlo. Potom jsme již čekali na přílet letadla. Mělo hodinu zpoždění. Konečně jsme uslyšeli hukot motorů. Letadlo se pomalu snášelo k zemi. Přivítali jsme se s představiteli PO SSM a dalších společenských organizací. O půl jedné jsme odjížděli zpátky do Kežmaroku. Po slavnostním obědě jsme se všichni shromáždili ve společenské místnosti. Po slavnostním zahájení jsme předváděli své kulturní programy. Škoda, že jsme nemohli mít uličníky, měly by úspěch. Všechny kulturní programy se nám moc líbily. Potom už byla beseda. K nám přišel jeden pán a jedna paní.


* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *