KARL OTTO KOCH

V čele esesáckých vydřiduchů byl jeden z nejhorších taškářů, jakého kdy vyprodukovala skrznazkrz prolhaná Třetí říše, standartenfuhrer SS Karl Otto Koch, velitel v Buchenwaldu; jeho hluboce zakořeněná bestiálnost později vyprovokovávala zášti dokonce mezi vysokými pohlaváry SS.

Koch se narodil roku 1897 v Darmstadtu v rodině matričního úředníka. V roce 1914 absolvoval obchodní školu a pracoval jako účetní. Za osm let sedmkrát změnil zaměstnavatele, protoze ho přistihli, že krade poštovné. V roce 1924 se oženil (jeho jediný syn z tohoto manželství nějaký čas žil v jedné zemské léčebně). Sedm let nato si žena vynutila rozvod. V roce 1937 - na vrcholu své prohnilé moci - uzavřel druhé manželství s někdejší stenotypistkou v jedné továrně na cigarety, s pozdější smutně proslulou velitelkou v Buchenwaldu Ilsou Kohlerovou z Drážďan.

Kocha sužovala pravidelná finanční tíseň. Teprve NSDAP mu umožnila kariéru hodnou jeho založení; jen v NSDAP jeho prostoduchá špatnost našla úrodnou půdu a dokázala si vynutit postup na žebříčku funkcí.

Ale i mistři nacionálně socialistického chovu vůči obludě jménem Koch rezignovali. Koch dva roky před uchopením moci nacionálními socialisty vstoupil do NSDAP, nacističtí vlastenčíci ho však už za rok zase vyloučili; znovu totiž maloduše hrábl do pokladny s poštovným, aby si pomohl z platebních potíží. Ovšem nacističtí byrokraté mu odpustili, přestupníkovi předstírajícími kajícnost, kdyžtě už  mezitím patřil rovněž do řad SS, už podruhé ho obdařili stranickou legitimací, až ho posléze v roce 1935, darebáka nectícího zákony, chtěli pro další pochybení definitivně soudit pro zpronevěru. Z téhle smyčky se Koch vyvlékl jen proto, že Himmlerův teroristický aparát naléhavě potřeboval takové upadlé postavy; Kochova donebevolající ničemnost nebyla vůbec na závadu. Naopak, nebylo pádnějšího důkazu o způsobilosti než účast na Rohmově likvidaci v červnu roku 1934. Koch s bezpříkladnou nelítostí zastřelil tři sobě rovné - třetitřídní příslušníky SA.

Koch si brutálně, leč nezadržitelně klestil cestu ke kariéře. Svůj boj o existenci vedl dál, v roce 1935 jako velitel strážního oddílu v neprodyšně izolovaném táboře v bažinách u Esterwegenu, kam ho za trest přeložili; SS svého násilníka sice vnímala jako noční můru, ale jen prpto, že se svými hnusnými činy chvástal na veřejnosti. Pobyt v močálech zřejmě Kochovi prospěl; přesunuli ho poté na velitelskou funkci do provizorní koncentráčnické pevnůstky "Columbia-Haus" v Berlíně, protože si slibovali, že tamní pomůže zlepšit.

Koch se ovšem seznámil s inspektorem koncentračních táborů Theodorem Eickem, kterého Himmler vysvobodil ze svěrací kazajky na psychiatrické klinice ve Wurzburgu. Ti dva u sebe objevili překvapující shodné rysy, nezamněnitelnou lačnost po moci a po hotových penězích. Oba byli sice považováni za patologické případy, jenže bez nich ani Himmler ani Heydrich nebyli s to realizovat své sny o koncentračních táborech.

12. července 1936 Koch s 50 vězni vyrazil z dosavadního sídla v Ersterwegenu na pochod do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Za rok už tu byl velitelem v hodnosti standartenfuhrera a teď také už nepotřeboval žádnou pokladnu s hotovostí, teď už byl pánem s vládcem nad 2 000 lidmi - a nad krabicemi a kufry, které si přivezli a přinesli s sebou. Kochovy příjmy rostly tak, jak narůstal počet vězňů, nicméně těch skrovných pět švestek, co ti ztýraní nebožáci měli s sebou, mělo pro Kocha cenu čím dál menší. Hodnoty jeho úrovně se mu naskytli až za rok; 16. července 1937 byl převelen na Ettersberg k Výmaru, kteroužto vyvýšeninu šest týdnů poté, co tam přibyl, sám Himmler přejmenoval na "Koncentrační tábor Buchenwald, pošta Výmar"

Po "říšské křištálové noci" v listopadu roku 1938 dal Koch oloupit kolem tisíce Židů. Nakřečoval si vpravdě jmění. Jeho oblíbenec Theodor Eicke se na lupu rovněž směl podílet;

 Dary menší než 10 000 říšských marek jen zřídkakdy měnily majitele. Kochovo koncentráčnické hospodaření bilo do očí; to se třeba zničeho nic samy od sebe otevřely zavařené sklenice s konzervovanými kachnami; Koch je – po miniporcích – prostřednictvím synovce prodal vězňům po dvou říšských markách. Dal postavit sokolnictví, pro manželku Ilsu jízdárnu zvící 40 x 100 metrů 20 metrů vysokou. Ty všechny objekty pro volný čas spolykaly 400 000 říšských marek – všechno beze zbytku zaplatili vězňové.

Kochova manželka, chlapské nátury byla důvěrná s Waldemarem Hovenem, terého měl Kogon v paměti jako „krásného Waldemara“. Kdykoliv měla Ilse Kochová hodiny jízdy na koni, musela jí do kroku hrát koncentráčnická kapela, a kdykoliv Karl Otto dostal chuť oddával se odpočinku na motorovém člunu, který ze svých peněz pořídili vězňové a o který pečovali vězňové.

Ilse Kochová žila v Buchenwaldu po boku svého bláznivého chotě „ z čisté radosti“, jak zaznamenal historik Jorg Friedrich. Její sexuální výstřelky byly záhy stejně smutně proslulé jako stínítka na lampy z tetované lidské kůže. Nezávaznosti tu neměly hranic : velitel tábora, trpící sydilidou, si zvolil za lékaře zámečníka a uvězněného funkcionáře Komunistické strany Německa Waltera Kramera, ačkoliv ten své znalosti pohlavních chorob měl pouze z odborné literatury. Na jaře roku 1941 soud policie a SS v Kasselu začal zkoumat tvrdošíjně se opakující pověsti o korupci v Kochově klanu, mezitím totiž na Kochovo počínání upřel pozornost i výmarský finanční úřad.

Šéf Hlavního úřadu SS, soudu SS a hlavní soudnce Nejvyššího soudu policie a SS, oberfuhrer SS Gunter Reinnicke, vydal rozkaz ke Kochovu vyšetřování. Zprvu z toho všeho Koch vyvázl jen se „zfalšovanými zprávami o činnosti, objednanými svědky, s falešnými lékařskými posudky“. Ale Reinickův kolega, obergruppenfuhrer SS dědičný princ Waldeck-Pyrmont, Kochův dlouholetý úhlavní nepřítel a nejspíš i iniciátor razie u Kocha, muž, který v Kasselu předsedal XXII. soudu SS naznačil, aby hon na Kocha nechal usnout, naopak jej obnovil, protože věděl, že oficiálně by mu sotva někdo pomohl zakázat vyšetřování proti Kochovi, to by se totiž potom řeklo, že říšský vůdce SS v tomto společenství kázně a řadu trpí zkorumpované živly, a tudíž schvaluje nečisté machinace uvnitř SS.

Z téhle ideologicky trapné bryndy pomohl Kochovi kompromis. Koch musel pryč z přítmí buchenwaldského koncentráku; byl přeložen do jiného tábora. Heinrich Himmler si tak mohl zachovat tvář a vskrytu vlastní duše uhasit vnitřní svár – maloměšťáckou morálku a bezduché poslouchání Vůdcových rozkazů. Proč by říšský vůdce SS měl nechat padnout svého kumpána Kocha? Koneckonců to byl člověk potřebný, kdyžtě se zrovna začínalo se zplynováním miliónů Židů. Po pastorských syncích tu poptávka nebyla, žádali se lidé s primitivními instinkty Kochova ražení. V Lublinu, kam měl Koch přesídlit a vydupat tu ze země další koncentrační tábor, bude z dostahu fanatika spravedlnosti Waldecka-Pyrmonta. V červenci roku 1941 se Koch s kumpány v Buchenwaldu rozloučil.

Hoven spal s Kochovou manželkou Ilsou, což poslušnému paroháči Karlu Ottovi příliš nevadilo; každý takový sexuální kat – „podle toho jak se paní Kochová kdy rozhodne“ měl vždy svůj rovnoprávný význam: jednoho, manžela si Ilse kochová tahala do postele, protože byl sadista, druhého, Hovena, si okupovala na chvíle něžnosti, protože byl „světák a uměl užívat života“

Když vpadla do Buchenwaldu esesácká justice, hoven dal odstranit všechny nepohodlné svědky z řad vězňů, jakož i veškeré důkazy. A když esesáčtí vyslýchávající objevili, že pan doktor z koncentráku si pořídil titul podvodně, Hoven byl okamžitě uvězněn. Pak esesáčtí pátrači narazili na pokusy s lidmi. Nejdřív se vězňům v koncentračním táboře injikovaly vakcíny skvrnitého tyfu, poté jim Waldemar Hoven cpal do žil virus skvrnitého tyfu. Hoven jednal na rozkaz, jak se vyjádřil; zastupoval prý také zájmy farmaceutického průmyslu, který se „všemi prostředky snažil zjistit, jak jsou jeho preparáty účinné“.  Hoven usedl na lavici obžalovaných v norimberském procesu s lékaři 20. srpna 1947 spojenecký tribunál vynesl rozsudek : Mezi odsouzenci k smrti byl i Waldemar Hoven.