Zatímco většina z Vás se procházela po novoměstských štolách, vyrazila trojice dobrodruhů ve složení Šmudla, Pupík a Padák s cílem dobít největší z velikánů Ji-zerských hor- SMRK. Učinili jsme tak na přání Pupíka, který již více než rok toužil tuto cestu podniknout, ale dosud se nenaskytl čas, až teď. Už jenom cesta na Rapickou horu, která se vypíná v nadmořské výšce kolem 800 m.n.m nám sebrala veškeré naděje na pohodový výlet. Prošlapávání sněhu, který nám dosahoval až po kolena, se ujal Padák. Šlo to sice nesmírně pomalu, ale šlo to. Největší nástrahou byli kameny skryté pod půlmetrovou vrstvou sněhu zcela nepravidelně, tudíž každý třetí krok znamenal většinou pád. Kdo tu cestu zná, tak mi jistě dá za pravdu, že její nástrahy jsou velmi nepříjemné i v létě, natož v zimě. Se stoupající nadmořskou výškou také zákonitě klesala teplota, což byla možná výhoda, protože jsme v tom obrovském mrazu ( -20°C) ani zmrzlý sníh necítili. Naprosto zničeni jsme se dotrmáceli k prvnímu odpočívadlu( k první lavičce, která je na úpatí hory). Zde jsme také snědli jednu ze 2 housek, které jsme s sebou měli. Nechci se Pupíka nijak dotknout, ale už na tomto místě bylo vidět, že je nereálné s ním dojít až nahoru. Pokračovali jsme ale dál. Kromě chvilkové ztráty orientace jsme tedy pod mým vedením klopýtali přímo za svým cílem. Začínalo se zatahovat a přestávalo být vidět jak nahoru na vrchol, tak dolů do údolí. Přibližně v půlce cesty nás opustila špatná nálada a my jsme byli najednou jak znovuzrození( zřejmě nám kvúli únavě přeskočilo). Nedaleko od vrcholu, kdy už bylo vidět sotva na pět metrů a ještě začínalo chumelit jsme začali uvažovat o návratu, ale nebyli jsme schopni se dohodnout. Je to neuvěřitelné, ale ve třech lidech jsme si nedokázali odhlasovat, jestli půjdem nahoru nebo dolů. Nakonec ale zvítězil zdravý rozum a my se rozhodli, že půjdem dolů. Aby Pupajs Smrk opravdu zdolal, vylezl na nejbližší smrček a začal vykřikovat, že je na s(S)mrku. Nakonec jsme ještě udělali vrcholovou fotku( samozřejmě bez foťáku) a vydali se zpět do údolí. Někdy příště!!!!!!!!

Jestli se Vám zdá tohle vyprávění trochu divný, tak se nás na tu cestu radši zeptejte, protože se to na papír popisuje hrozně těžko. ”Kdo nezažil, neuvěří.”