Vyprávění kmotry Tobišky (15.)

Probudili jsme se do studeného aprílového rána. Hned ráno se několik vtipálků pokusilo ulovit mě na laciné aprílové žertíky tipu: Budíček, rozcvička a jiné podobné nehoráznosti. Ovšem zpráva o nutnosti při-pravit snídani už žertem nebyla - jó mazat rohlíky pro 60 lidí není žádná sranda. Naštěstí se tohoto úkolu zhostili taky starší holky, který s máslem a mamrdem po ránu zacházeli podstatně rychleji a obratněji než my.
Po této skvěle připravené snídani všichni skauti pod vedením Mildy vyrazili na poklidnou celodenní vycházku po okolí a vlčata se světluškama pod vedením skautek trénovali na Svojsíkáč. Poněváč sem se nemoh rozdvojit a účastnit se obou programů, rozhodnul sem se pro Milošovu variantu. Každý se na cestu připravil po svém. Někteří ( Kloval, Kuře, Berry,..) zvolili krátké nohávy a tenisky, jiní(Skip) si neopomněli přibalit protisněhové návleky na nohy. Gdo z nich odhadnul situaci lépe se mělo ještě ukázat.
Hned v úvodu cesty jsme objevili krásnou banánovou chaloupku, jejíž plody byly ovšem pečlivě střeženy bystrými, pohlednými dědky, kteří dovolili okusit toto tropické ovoce jen těm nejmrštnějším a nejmazanějším. Odtud jsme pokračovali (bohužel vzhůru) až do končin, kde lidé smějí chodit pouze po kamenech, a to tak, že velmi rychle. Odtud jsme zamířili opět o něco výše( k obrovské radosti všech účastníků), a čím se zdál kopec prudší a ještě více nekonečný, tím více rostla morálka v mužstvu. Po pětiminutové pauze v prvním výškovém táboře už byl kolektiv tak utužený, že všichni měli pouze jediné přání-stoupat (jak dým) výš a výš, do nebes, kam jen ptáci a kluci z jednadvacítky mohou. Toto přání bylo nakonec po dlouhém přesvědčování Milošem vyslyšeno a vydali jsme se opět vzhůru k našemu vysněnému cíli. Naše touha po dosažení vrcholu byla tak mamutí, že ve druhém výškovém táboře jsme zastavili jen na necelé 3 minuty a celí nedočkaví jsme stoupali dál a dál. Třetí, hodinu trvající přestávku, jsme chtěli dokonce úplně vynechat, ale kvůli naprosto vyčerpanému Milošovi jsme ji nakonec udělali. Při přestávce se vyznamenal jistý nejmenovaný Votep, který nedokázal ani s pomocí moderní techniky rozdělat oheň.
No hned po obědě jsme celí nadržení, s pěnou u huby vyrazili opět o kus výš - k místu zvanému U Pánaboha. Jo, taky už se začaly pozvolna objevovat provlhlé zbytky sněhu a skupina krátko-nohaviců seskupená kolem Pupíka začala být na pochybách, jestli má smysl jít ještě výš. Během několika málo minut jsme už stáli na hřebenu, po kolena ve sněhu. Krásné ticho narušoval jen zdáli se ozývající nářek Pupkovců, kterým pomalu fialověli odkryté části nohou. Když jsme se dostali k Nosu (název skály), měli už na chlupech na nohách námrazu.
Jelikož jsme se v tu chvíli ocitli v nejvyšším bodě široko daleko, nezbývalo nám nic jiného, než sestoupit dolů údolím Černého potoka. Ale nebyl to jen tak ledajaký sestup. Téměř metrové závěje, seskoky ze skal, klouzání po namrzlých stráních, to všechno pořád dokola. Pupíkovci v teniskách a s odhalenými lýtky už ani neskučeli, protože své na kost promrzlé nohy už stejně necítili. A na závěr na nás čekalo překonání rozbouřeného potoka po namrzlých šutrech. Jestli Vám bude někdo tvrdit, že bungee-jumping a jiný podobný zívačky jsou extrémní sporty, tak ho pošlete do všeobecně známých končin, protože jediný, co se dá nazvat jako extrémní sport, je sestup údolím Černého potoka a to nejlépe 1.dubna odpoledne.
V další části cesty jsme ještě odbočili k vodopádu, kde jsme okouzleni pozorovali sílu té mrazivé vodní masy, která se z výšky snášela s ohlušujícím řevem přímo před nás. Tak taková byla sobotní aprílová procházka.

Poznámka autora:Tentokrát se nikomu za nic neomlouvám, protože skoro všechno, co jsem napsal je pravda pravdoucí, a jestli s tim někdo nesouhlasí, tak ať se nad sebou zamyslí a začne se sebou něco dělat, protože jinak s náma vůbec nemusí jezdi, páč takový u nás nepotřebujem, k nám choděj samý pořádný chlapy