Vyprávění kmotry Tobišky (12.)
Hned na začátek tohoto dílu bych chtěl upozornit na jisté nejasnosti okolo minulého Tobiščina vypravování. V něm se vyskytla jistá část věty s tím, že zbytek se objeví až po 22. hodině. Ve dnech bezprostředně následujících po otištění tohoto článku jsme byl doslova zahlcen dotazy na plné znění této věty. Tak tedy - v minulém čísle byla dána k dispozici pouze demoverze a plnou verzi (samozřejmě s plným zněním) ode mne obdržíte za symbolickou cenu 1Kč, případně 1 bonbon, nebo jakejkoliv kousek sladkosti. Plnou verzi si budete moci zakoupit na nejbližší výpravě.
A teď už k aktuálním událostem posledních dnů. Nedávný mikulášský víkend byl ve znamení kriminality, z čehož měla kmotra Tobiška radost, protože se konečně mohla projevit jako pořádná detektivka.
Noc z pátka na sobotu měla mrazivý nádech, který přímo sváděl ke zločinu. Jen málokdo mohl odolat, což platilo i pro hrstku stálých obyvatel obce Poustka na Višňovsku. A ideálním terčem se pro ně stala jen výjimečně obydlená chalupa, kterou navštívila skupinka libereckých vlčat s motorizovaným doprovodem. Krátce po 21.hodině, kdy vlčata chodí spát se sousedé sešli před nedalekým kravínem a počali kout pikle.
“Máme tady nějaký vetřelce z Liberce, co jim provedem?” zeptal se šéf místních černochů Ferko Lakatosz.
“No mohli bysme jim udělat něčo s těma jejich vehiklama.” odvětil mu místní opilec Franta Kláda.
“To jim je jako chceš ukrást, nebo vodtáhnout, nebo co?”
“Ale ne, ty seš nechápavej, stačilo by jim vypustit kola.” navrhnul Franta. “To by bylo k ničemu, musíme jim províst něco na co dlouho nezapomenou.”oponoval mu Ferko.
“Už to mám”, vykřikl do té doby tichý Karel Slimáček:”Prostě jim ty kola propíchnem!”
“No to je vono, Karle ty seš bedna”, pochvalovali ho ostatní. No a jak se dohodli, tak taky učinili.
Tak takhle si všichni přítomní skautíci vysvětlovali ty propíchané pneumatiky. Zní to sice věrohodně, ale kmotře Tobišce se to moc nezdálo. Nešlo jí do hlavy, proč by to vesničani provedli jen tak, bezdůvodně. Proto se rozhodla, že příde věci na kloub a začala pátrat na vlastní nebezpečí. Všimla si několika podivných věcí.
Poslední dobou jezdil Jareček na výpravy autem, ale tentokrát jel vlakem a ještě ke všemu si cestu pochvaloval-to bylo krajně podezřelé. Navíc byl celý víkend ve skvělé náladě, pořád šibalský úsměv od ucha k uchu. Proto se kmotra zaměřila právě na Jarečka. Začala shromažďovat všechny podrobnosti o celém incidentu a zároveň informace o všech Jarečkových krocích ten večer. Když vše shromáždila nebyl už pro ni problém odhalit pachatele a důvody, které ho k tomu vedly.
Těsně před činem se Jareček pohyboval venku v zahradě a předstíral Šmoulu. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se Jareček hned po hře vrátil na chalupu, jenže to se nestalo. Svůj opožděný příchod omlouval tím, že při hře na šmouly někde vytratil klíče. Žádný klíče, prostě šel a propíchnul Milošovi a Hárošovi kola u aut. No a důvod, ten je jasnej-Jareček neunesl pocit, že má někdo lepší auto než on. Nebýt lišky Tobišky, málem by mu to vyšlo, ale takhle skončí nejspíš něgde v base.
Poznámka autora:Z technických důvodů nemohlo minulé pokračování vyjít v podobě na kterou jste zvyklí. Tímto se Vám tedy omlouvám a na usmířenou tady máte jeden vtípek z Tobiščina archívu:
Babička leží na smrtelné posteli a zavolá dědečka, že mu chce ještě něco říct. “Víš dědečku, já ti celý život lhala, já jsem totiž barvoslepá!” Dědeček se k ní skloní a povídá:“Z toho si nic nedělej, já jsem ti taky lhal - jsem totiž černoch!!!"