Letošní první oddílová výprava na Mariány byla celá ve znamení mokrých dní a a chladných nocí, během kterých jsme často zaslechli hromový řev deroucí se z jeleních hrdel. A tak Vám pro tentokrát kmotra Tobiška nabídne jeden velmi napínavý příběh s ještě napínavějším koncem.

Protože noc z pátka na sobotu byla prodchnuta mírně strašidelnou atmosférou odebrala se skupina tří chlapců s dvěma dozorci na paseku nad protrženou přehradou s tím, že si vyzkouší, jaké to je vracet se do boudy sám ztichlou krajinou. Ovšem okolní krajina zas až tak tichá nebyla. Z několika směrů se ozýval ten stěží napodobitelný zvuk, který vydává poblázněný jelen. Samozřejmě tyto zvuky ještě zvýrazňovaly ponurou náladu toho večera. Když se i poslední z trojice vydal na zkoušku odvahy, zbyla na pasece jen dvojice osamělých mladíků. Říkejme jim třeba Pavel a Mirek. Po několika minutách naslouchání oněm tajemným zvukům Pavel navrhl, že by se mohli sejít podívat až ke zbytkům bývalé přehrady, odkud se mimochodem také ozýval jeden zdatný samec. Byl to velmi náročný sestup, protože se nejednalo o moc používanou cestu a tak museli oba našlapovat velmi opatrně, aby nějakým šramotem samce nevyplašili. Těsně před přehradou, kde cesta zabíhá do lesa se náhle cesta ztratila. Nezbylo než se dále posouvat po sluchu a částečně i po paměti. Na správnou cestu oba “ noční výletníci” narazili až u řeky. V tu chvíli se opět ozval mohutný kus zvířete. “Ty bláho, ten musí bejt velkej”, pravil Mirek, když tu před oběma vystoupila ze tmy obří věž, poslední pozůstatek bývalé přehrady. Oba byli udiveni její mohutností, kterou ještě umocňovala tma. Oba také pocítili, že se v údolí u řeky výrazně ochladilo. Ovšem jelen je přitahoval větší silou, než kterou je odpuzovaly klimatické podmínky. Když obezřetně vystoupali až na hráz, opět se ozval. V tu chvíli si mysleli, že už musí být na dohled. Ale v té černočerné tmě viděli pouze mrazivou mlhu, která zahalovala celé okolí přehrady. Když se tiše doplížili až na silnici, nastalo nepříjemné ticho. Že by utekl? Proto si oba dobrodruzi sedli na promrzlé betonové sloupky a vyčkávali. Zároveň byli nuceni si nasadit pokrývky na hlavy, protože od přehrady se zdvihala vlna mrazu. Pavel si navlékl kulicha, zatímco Mirek měl pouze svůj červený baret. Po zhruba 15 nekonečných minutách usoudili, že je pryč a vydali se potichu na cestu zpět. Po několika stech metrech se kousek nad nimi opět samec projevil. Dělil je od něj pouze pás lesa s pasekou, ale tráva byla tak mokrá, že se Mirek rozhodl zůstat na cestě a neriskovat případné nachlazení. Zato v Pavlovi se probudila dávná lovecká vášeň a začal opatrně stoupat provlhlou pasekou. Ve chvíli, kdy ho Mirek ztratil z dohledu, rozsekl hromové ticho šílený řev, který vzdáleně připomínal psí štěkot. Oběma vystrašeným se v tu ránu zastavil dech. Mirek ležel v trávě a srnec( který začal “štěkat”) nejprve běhal okolo něho a potom zamířil do míst, kde se ozýval jelen. V ten samý okamžik se v dálce ozvalo několik jiných jelenů, ale ten nejbližší zůstal zticha. Mirek se po chvilce celý rozklepaný z předchozího zážitku vrátil na cestu a oba se okamžitě vydali na cestu zpět, protože úmorný mráz a nedostatek ošacení jim zabránil v dalším pozorování.