Opakování

 

Není tu cest co nezraní.
... a kolikrát jsem šel po ní ?
 
Bílou čarou k obzoru,
kde sníh zapadal do chórů,
rozbitou střechou kostelní.
 
Snad šel jsem od ní ...
Snad šel k ní ..?

 


 

Okamžik

 

Skleničku vína, k tomu růži.

... úží se dech

a láska v kůži

běhá mi s mrazem po zádech.

 

Máš prsa jako fotky z krajin.

Jdu po nich zlehka,

něco tajím ...

A nechávám tu stopy matné,

 

když světlo hasne

slunce zlátne,

abych Ti mohl na dva hroty,

jak na svíce jež hlídaj knoty,

tou melodií známé noty

plamenem, který i nás zhltne,

zavěsit verš

 

co všechno utne ....

 


...

 

Z kostkovaných košil,

     v barvách lapiduchů,

z rudého šátku,

     smutných očí koní,

ve chvíli slavnostní,

kdy Popelka se sbírá

a princ jí podá ruku ....

 

V té chvíli na úsměv

jenž sklouzne manekýnám ....

V té chvíli přípitku,

co třeskne v akord hluku ....

Z kostelů zbohatlých,

kde lidský chór

se zdvíhá ...

V té chvíli pro lásku

nám dvou se láska

skryla.

 

I křehké básně sebevraha

do bláta hlíny lodí pluly

a šedá noc teď v barvu duhy

proměnila se docela.

 

Jak zní mi slovo pokora,

tak pokoře se duše zdráhá

a muže které měla´s ráda

z červené barví do běla.

 

To ruka provaz zadrhla

a všechny básně,

které zbyly,

vrátíme flaškám

               do hrdla!

 


 


 

...

Když děkujíce za oběť

zabíjí vděčný další hřeb,

jsou naše činy pro koho tu?

jen dalším krokem na Golgotu!

 

 

...

Je naše barva - barva bílá

co smrti dána zaživa.

V mé zemi se v ní svatba skrývá

a jinde se v ní pohřbívá.

A možná v koši hnije víra,

která nám měla vrátit svět.

 

Růže se květem přiodívá

a listí počne závidět.

 

...

Možná už expres nestaví

v stanici sladkého pohlaví,

kde muži ženám nosí květy

a rtěnky padají do trávy.

Já však jen vůni tvého klína

se opíjím jak chutí vína

a šílený jsem jako v snách

když nořím se v těch houštinách.

 

...

 

Ten sentiment a muchlání

když pro kávu a dvě tři slova,

nám hrana temně vyzvání

 

a ze rtů žen se nese znova,

jak z hrobů padlých bezejména,

tmou noci smutná kantiléna.

 

Ten sentiment a růže padlá

a dívka bledá u klekadla

pastýřský prsten v duchu hladí

 

ve jménu víry která ladí

s bělostným ňadrem kůže hadí.

 

...

 

Mlčeti zlato a v něm tajemství,

když slova mřížkou jeho hájemství

proniká k sluchu kajícnice

a ústy svaté zpovědnice

je vyřčen ortel nejčistší.

 

To vlasy v větru vlající,

jak koně které pod kopyty

rozdrtí všechny v ulici,

my brání v běhu proti proudu

a právě díky tomu soudu

snad běžet ani nemohu.

 

Jsou slova která bijí v kosti

a srdce nesmí zastavit,

ta slova tupé ubohosti

a růže v nich jen trny zlosti

co nesnížíš se políbit.

 

Snad rtěnky které klášter halí

a novicky jak pozůstalí

někdy by chtěli promluvit.

 

Já omluvu svou předem kladu

na rty těch dívek

do všech pádů

skloňují slůvka osudu.

 

Však říditi se mečem rady

a nemít v růžích kamarády

to asi více nebudu.

 

 

 

Poezie

 


* Kurzy * Akcie * Práce * Zájezdy * Zájezdy * Meteobox * Auto *