Opakování
Není tu cest co nezraní.
... a kolikrát jsem šel po ní ?
Bílou čarou k obzoru,
kde sníh zapadal do chórů,
rozbitou střechou kostelní.
Snad šel jsem od ní ...
Snad šel k ní ..?
Okamžik
Skleničku vína, k tomu růži.
... úží se dech
a láska v kůži
běhá mi s mrazem po zádech.
Máš prsa jako fotky z krajin.
Jdu po nich zlehka,
něco tajím ...
A nechávám tu stopy matné,
když světlo hasne
slunce zlátne,
abych Ti mohl na dva hroty,
jak na svíce jež hlídaj knoty,
tou melodií známé noty
plamenem, který i nás zhltne,
zavěsit verš
co všechno utne ....
...
Z kostkovaných košil,
v barvách lapiduchů,
z rudého šátku,
smutných očí koní,
ve chvíli slavnostní,
kdy Popelka se sbírá
a princ jí podá ruku ....
V té chvíli na úsměv
jenž sklouzne manekýnám ....
V té chvíli přípitku,
co třeskne v akord hluku ....
Z kostelů zbohatlých,
kde lidský chór
se zdvíhá ...
V té chvíli pro lásku
nám dvou se láska
skryla.
I křehké básně sebevraha
do bláta hlíny lodí pluly
a šedá noc teď v barvu duhy
proměnila se docela.
Jak zní mi slovo pokora,
tak pokoře se duše zdráhá
a muže které měla´s ráda
z červené barví do běla.
To ruka provaz zadrhla
a všechny básně,
které zbyly,
vrátíme flaškám
do hrdla!
...
Když děkujíce za oběť
zabíjí vděčný další hřeb,
jsou naše činy pro koho tu?
jen dalším krokem na Golgotu!
...
Je naše barva - barva bílá
co smrti dána zaživa.
V mé zemi se v ní svatba skrývá
a jinde se v ní pohřbívá.
A možná v koši hnije víra,
která nám měla vrátit svět.
Růže se květem přiodívá
a listí počne závidět.
...
Možná už expres nestaví
v stanici sladkého pohlaví,
kde muži ženám nosí květy
a rtěnky padají do trávy.
Já však jen vůni tvého klína
se opíjím jak chutí vína
a šílený jsem jako v snách
když nořím se v těch houštinách.
...
Ten sentiment a muchlání
když pro kávu a dvě tři slova,
nám hrana temně vyzvání
a ze rtů žen se nese znova,
jak z hrobů padlých bezejména,
tmou noci smutná kantiléna.
Ten sentiment a růže padlá
a dívka bledá u klekadla
pastýřský prsten v duchu hladí
ve jménu víry která ladí
s bělostným ňadrem kůže hadí.
...
Mlčeti zlato a v něm tajemství,
když slova mřížkou jeho hájemství
proniká k sluchu kajícnice
a ústy svaté zpovědnice
je vyřčen ortel nejčistší.
To vlasy v větru vlající,
jak koně které pod kopyty
rozdrtí všechny v ulici,
my brání v běhu proti proudu
a právě díky tomu soudu
snad běžet ani nemohu.
Jsou slova která bijí v kosti
a srdce nesmí zastavit,
ta slova tupé ubohosti
a růže v nich jen trny zlosti
co nesnížíš se políbit.
Snad rtěnky které klášter halí
a novicky jak pozůstalí
někdy by chtěli promluvit.
Já omluvu svou předem kladu
na rty těch dívek
do všech pádů
skloňují slůvka osudu.
Však říditi se mečem rady
a nemít v růžích kamarády
to asi více nebudu.
Poezie