Znáš své srdce?

Milý čtenáři, kdybys měl možnost si vybrat: zahrádku plnou plevele, anebo zahrádku plnou krásných květin, co bys zvolil? Předpokládám, že zahrádku s květinami.

Položme si však skoro zbytečnou otázku:

Co musí člověk dělat, aby mu na zahrádce vyrostla bohatá úroda plevele? Odpověď je jednoduchá: NIC. Nemusí dělat opravdu nic. Může se jen dívat, může pohodlně ležet, celý den lenošit nebo sedět se založenýma rukama a má zaručenou velikou úrodu plevele. Proč je tomu tak? V každé půdě jsou totiž semínka plevele a mají obrovskou sílu k růstu. Když jim to dovolíme, tak s velikou houževnatostí vyrostou a zaplní celou zahrádku.

S člověkem je to podobné jako se zahrádkou. Můžeme obrazně říci, že každý člověk má svoji vlastní zahrádku ve svém  srdci. Lidské srdce je skutečně jako zahrádka. V půdě lidského srdce jsou také semínka a kořínky nejrůznějšího mravního a duchovního plevele. Pán Ježíš jmenuje semínka 13 druhů plevele, který má každý člověk od narození ve svém srdci. Vyjmenuji jen několik: zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, nadutost. Apoštol Pavel jmenuje dokonce 15 druhů plevele, který roste v srdci člověka. (Mar.7,21 – 23. Gal. 5,19 – 21)

A nyní se zeptejme: Co musí člověk dělat, aby mu v duši vyrostly špatné myšlenky, pýcha, svévole, sobectví, bezohlednost, krutost, drzost, závist, nenávist, zlost, zlé žádosti? NIC! Nemusí dělat naprosto nic, nemusí se o nic snažit, o nic usilovat a má zaručeno, že mu tento plevel zla v srdci bohatě vyroste. Proč je tomu tak? Semínka všeho zla jsou v našich srdcích a mají obrovskou sílu k růstu. Ano, je to podobné jako na zahrádce. Z této skutečnosti nemáme jistě žádnou radost.

Pýcha – nadutost je plevel mimořádně agresivní. Člověk může být pyšný na svou krásu, zbožnost, na své auto, postavení, bohatství, titul, apod. Pyšný člověk se velmi rád vychloubá před lidmi, aby upoutal pozornost na sebe, touží, aby ho druzí obdivovali. Pýcha se dívá s pohrdáním na druhé. Kvůli každé maličkosti se cítí uražena. Pýcha je však plevel velice odporný lidem i Pánu Bohu. Pýcha izoluje člověka od druhých lidí, protože člověk naplněný pýchou se sám odděluje. Pýcha ničí mezilidské vztahy v manželství, v rodině, na pracovišti, všude.

Svévole je druhým velice agresivním plevelem. Projevuje se nejprve v takovém myšlení: “Já si budu dělat co chci, co se mi líbí a nikdo mi do života nebude mluvit, ani rodiče, ani učitelé, ani Pán Bůh. Je to můj život a já ho chci prožít po svém.” Plevel svévole roste velmi bujně a rychle. Během pár dnů ovládne celé srdce člověka.

I ve tvém srdci, milý čtenáři, jsou semínka různého plevele a také semínka pýchy a svévole. Když to, co je v tobě, necháš klidně růst, budeš se divit jak obrovský plevel v tobě vyroste. Zlo ovládne tvé myšlení, slova, způsob vyjadřování, činy i rozhodování, celý tvůj život. Zlu se člověk nemusí učit, zlo je v srdci člověka od narození a roste v něm velmi bujně.

Nyní další logická otázka: Co musí člověk dělat, aby mu v srdci vyrostly krásné květiny dobrých vlastností? Musí v zahrádce svého srdce rovněž velmi usilovně pracovat. Musí vynaložit veliké úsilí. Obrazně řečeno - musí zahrádku svého srdce zrýt nebo zorat, zkypřit půdu, odstranit kořínky plevele, pak zasít semínka květin, pak je zalévat, okopávat a odstraňovat plevel.

Toto není člověk schopen uskutečnit vlastními silami. Může to však dokázat jen v moci Ducha svatého. Duch svatý má v životě člověka dva velké úkoly.

První úkol: naučit člověka pracovat s rýčem Božího slova a trhat plevel ve vlastním srdci. Duch svatý učí tomuto umění každého, kdo je ochoten v tichosti naslouchat Božímu slovu a brát vážně Boží rady. Když člověk nebere vážně Boží rady, nic se nenaučí. Zasáhnout rýčem Božího slova do vlastního srdce je často velmi bolestné, protože vlastní pýcha se cítí zraněna. Trhat plevel pýchy a svévole ve svém vlastním srdci je mimořádně těžké. Kdo však prosí o sílu Ducha svatého, ten to dokáže.

Zde platí konstatování: Nejtěžší zápas – nejtěžší boj má člověk ve svém vlastním srdci s plevelem, který v něm stále vyrůstá.

Druhým úkolem Ducha svatého je naučit člověka zasévat do svého srdce semínka květin dobrých vlastností, jako jsou: pokora, láska, tichost, věrnost, vytrvalost, dobrota, trpělivost a podobně. Jak může člověk zasévat do svého srdce semínka dobrých vlastností? Když vkládá do svého srdce Boží pravdy-citáty z Písma svatého. Každý citát z Bible, který se člověk naučí a vloží ho do své paměti, do svého vědomí i podvědomí, je semínkem, ze kterého roste nový život, květina dobré vlastnosti.

Pěstování květin dobrých vlastností vyžaduje od každého člověka jasné rozhodnutí, píli, pracovitost a vytrvalost.

POKORA – znamená ochotné podřizování se Božímu slovu, Boží autoritě a jiné lidi mít za důstojnější než sebe.

TICHOST znamená ovládání svého jazyka a umění naslouchat druhým. Ovládat vlastní jazyk není vůbec snadné. Jazyk dělá největší zpustošení v mezilidských vztazích. Tichost, Duchem svatým ovládaný jazyk, může přinášet nesmírně mnoho dobra do mezilidských vztahů.

V BIBLI máme zvláštní ujištění. I ta nejhorší zaplevelená zahrádka lidského srdce se může změnit na zahrádku plnou květin. Připomeňme si dva příklady:

Saul – pozdější apoštol Pavel. Podívejme se, co mu rostlo v srdci než poznal Krista: rouhání, nenávist, násilí, vyhrožování! Pak ho Pán Ježíš zastavil a zasvítil mu do jeho duše. Saul se zhrozil, když uviděl, jak hrozný plevel roste v jeho vlastním srdci. Tři dny a tři noci dělal pokání – trhal tento plevel ze svého srdce. Pán Ježíš mu dal Ducha svatého a Saul prožil zázrak. Saulovo srdce se stalo zahradou květin. Z odporného Saula se stal vzácný apoštol Pavel.

Jedno důležité upozornění pro všechny křesťany. I nejkrásnější zahrada zaroste plevelem, když přestaneme o ni pečovat!

I nejvzornější křesťan se změní ke zlému, jakmile přestane pečovat o zahrádku svého srdce. Proto POZOR ! Jakmile člověk přestane brát vážně Boží slovo, jeho srdce se změní k nepoznání. Zaroste znovu obrovským plevelem.

To, co nyní uvádím, dělám s velikým zármutkem a bolestí.

Pamatujme si všichni velmi dobře: Nejtěžší zápas má každý křesťan ve svém vlastním nitru. Boj s plevelem ve vlastním srdci trvá celý život.

Kdo prohraje zápas se zlem ve svém vlastním srdci, ten prohraje celý život.

V knize Přísloví nám Pán Bůh radí: “Především střez a chraň své srdce!” (4,23) “Můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty.”(23,26)

Odpovědí na tyto Boží rady může být i tato modlitba:

“Svatý Bože, děkuji Ti, že mi ukazuješ pravdu. V mém srdci je skutečně mnoho plevele zla a hříchu. Pokorně prosím pro zásluhy Ježíše Krista, zryj mé srdce důkladně svým Slovem a odhaluj všechno zlo, které je ve mně. Dej mi sílu Ducha svatého k opravdovému pokání a vyznání všech hříchů před Tebou, a bude-li to potřebné, i před někým z lidí. Posiluj mě svým Duchem k pilnému studiu Písma svatého a k ukládání citátů z Písma do mé paměti. Zmocňuj mne svým Duchem k pěstování pokory, tichosti a všech vlastností, které chce Duch svatý ve mně vypěstovat. Pomoz mi hlídat zahrádku mého srdce, ať beru vždy vážně Tvé Slovo. Veď mé myšlení, mé touhy i všechny pohnutky, ať Tě ničím nezarmucuji. Pro zásluhy Pána Ježíše Tě prosím, pomoz mi vždy myslet, mluvit a konat jen to, co se líbí Tobě. Amen.

Představ si, že stojíš na břehu široké řeky, ve které teče hodně vody. Máš k dispozici malou loďku, dvě vesla a můžeš se pustit na dobrodružnou plavbu. To vypadá slibně, viď! Na řece bude jistě mnoho zajímavých zážitků. Když vstoupíš do loďky, máš možnost plout po řece dvěma směry: s proudem - směrem dolů, anebo proti proudu - směrem nahoru. Plout s proudem je velmi pohodlné. Člověk se nemusí vůbec namáhat, jen se nechá proudem příjemně unášet. Chce-li člověk plout proti proudu, je to namáhavé a velmi náročné.

Pán Ježíš přišel do tohoto světa, aby řekl všem lidem plnou pravdu. Kdo pluje s proudem bezbožnosti, dolů od Boha, skončí v propasti věčného zoufalství. Kdo pluje proti proudu bezbožnosti, nahoru - směrem k Bohu, směřuje do věčné radosti a blaženosti v Božím království. Kristus sám jde příkladem: Pluje proti proudu bezbožnosti a nás vybízí, abychom ho následovali. On sám pluje před námi, abychom se někde v mlze neztratili.

Nyní je chvíle, kdy máš příležitost učinit nové rozhodnutí. V této chvíli můžeš začít plavbu proti proudu bezbožnosti.

V praktickém životě to znamená, že člověk dělá vše, co dělají ostatní lidé kolem něho a ve všem se jim přizpůsobuje, aby se v ničem od nich nelišil.

Když všichni kolem něho kouří, tak kouří s nimi, když všichni kolem něho mluví vulgárně, tak je napodobuje. Když se všichni kamarádi kolem něho dívají na porno, dívá se také. Když všichni ostatní pohrdají rodiči, učiteli a starými lidmi, dělá to také. Když ostatní žijí na hromádce, mají milence a milenky, následuje je. Když si ostatní dělají vtipy z Pána Boha, on také. Když ostatní věří pověrám, horoskopům, talismanům a provozují jógu a transcendentální meditaci, on také. Když ostatní zkoušejí drogy, oblékají se extravagantně, z vlasů si dělají barevné strniště, on také. Všechno, co dělají lidé kolem něho, dělá také, aby se ničím nelišil. Je to velmi jednoduché, člověk se přizpůsobí všem ostatním, dělá to, co oni, zkrátka splyne s nimi, splyne s kolektivem. Pluje pohodlně s proudem.

Znamená to mít odvahu jít za Ježíšem a rozhodnout se k jeho následování za všech okolností. Znamená to nepřizpůsobit se kamarádům a bezbožnému okolí. Rozhodnout se: Já se do zlých věcí strhnout nedám, i kdybych zůstal v kolektivu sám. Nebudu kouřit, nebudu brát drogy, nebudu pohrdat rodiči, nebudu se posmívat učitelům, nebudu se dívat na porno, nebudu se opíjet s ostatními! Nebudu se strojit podle bláznivé módy. Nebudu dělat to, co dělají moji spolužáci nebo spolupracovníci. Naopak: Budu brát vážně Boha a budu jednat a žít podle Božího slova. Takové rozhodnutí je projevem statečnosti a veliké odvahy.

Musíme si však říci zcela otevřeně, plout proti proudu bezbožnosti nebylo nikdy snadné a nebude to lehké ani dnes.

Lidé, kteří plují s proudem, nemají rádi, když někdo pluje proti proudu. Překáží jim. Pán Ježíš jim také překážel. Proto ho ukřižovali, vyhodili ze svého kolektivu na smetiště - na popraviště. Ježíš však vstal z mrtvých a pluje dál proti proudu světa. Svým učedníkům dal zvláštní sílu Ducha svatého, aby pluli za ním. Dnes plují proti proudu bezbožnosti miliony lidí na celé zemi.

Také se setkáme s lidmi, kteří nás budou chtít stáhnout zpět mezi ostatní, kteří plují s proudem. Třeba ti řeknou: Pojď s námi, nedělej ze sebe svatouška, nedělej fajnovku.

Milý čtenáři, jestli se rozhodneš plout proti proudu světa za Kristem, určitě se i ty setkáš s těmito třemi skupinami lidí. Zapamatuj si však:

Být sváděn kamarády je nebezpečné. Statečný následovník Krista však odolá. Pán Ježíš byl také sváděn a odolal.

Jákob měl 12 synů a jednu dceru. Byla to jistě milá dívka. Rodiče ji měli rádi a bratři také, protože byla jediná mezi dvanácti bratry. Jmenovala se Dína. Byla zbožná a žila ve zbožné rodině. Jednoho dne však zatoužila vidět jak žijí pohanské dívky, chtěla zjistit jak to vypadá, když člověk pluje s pohanskými bezbožníky. Šla mezi pohanské dívky a plula na chvíli s nimi. Těch pár hodin znamenalo pro ni tragedii. Zmocnil se ji mladý pohanský muž, který se do ní zamiloval, a znásilnil ji. Celá záležitost skončila velkou tragedií a prolitím krve. Pěkná milá dívka pokazila život sobě i celé rodině, a to jen proto, že na chvíli chtěla plout s proudem bezbožníků.

Mládenec Josef byl otrokem v domě egyptského generála Potífara. Josef žil s Bohem a plul proti proudu bezbožnosti. Mezi bezbožnými lidmi bylo i tehdy zvykem, že lidé cizoložili a nedodržovali své manželské sliby. Jednoho dne Potífarova manželka začala svádět Josefa, aby se s ní vyspal. Chtěla ho také strhnout do proudu hříchu – do cizoložství. Josef byl však statečný, všechny její nabídky a svody odmítnul a plul dál proti proudu. Za to, že se nedal strhnout, nějakou dobu trpěl ve vězení, ale nakonec ho Pán Bůh tak vyvýšil, že se stal po faraónovi nejvyšším vládcem Egypta. Oplatí se plout proti proudu i za cenu utrpení.

Druhým kladným příkladem je Daniel. Byl zajat cizím vojskem a ze své země deportován do Babylona. Tam byl vybrán do babylonské školy pro státní úředníky. Pohanský král dával studentům víno a pokrmy, které byly před tím obětovány pohanským bohům. Daniel se rozhodl, že nebude jíst ani pít to, co bylo obětováno modlám. Daniel řekl o svém rozhodnutí svým židovským přátelům a ti se k němu připojili. Nepluli s proudem, ale proti proudu. Byly z toho určité komplikace, ale Pán Bůh je z těchto komplikací vyvedl a za jejich odvahu a statečnost je zvláštním způsobem odměnil. Dal jim moudrost, že byli 10 krát moudřejší než ostatní studenti.

Nyní je vhodná chvíle k rozhodnutí. Řekni své rozhodnutí Pánu, třeba v této modlitbě: “Pane Ježíši, děkuji Ti, že mi odhaluješ pravdu. Už nechci plout s proudem bezbožnosti do propasti věčného zoufalství. Chci plout za Tebou do Tvého království lásky, pokoje a radosti. Vím, že to nebude snadné. Posilňuj mne svým Duchem, dej mi statečnost, odvahu a vytrvalost. Až budu prožívat posměch nebo protivenství, dej mi sílu snášet ponížení a vytrvat. Chci využívat každý den vesla modlitby i Božího slova, aby mě proud světa neodnášel zpět k propasti. Děkuji Ti, že budeš se mnou, že i pro mne platí Tvé zaslíbení, že mě nikdy neopustíš a že se mne nikdy nezřekneš. Amen.”

Uprostřed Bible je malá knížka, která se jmenuje Píseň písní. Je to píseň, ve které snoubenec opěvuje svoji snoubenku a snoubenka svého snoubence. Čteme tam různá něžná slova, která vyslovuje snoubenec: “Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jako holubice... Holubičko moje v rozsedlinách skály, dopřej mi zahlédnou svou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet.” Z úst snoubenky zaznívají slova: Můj milý je můj a já jsem jeho….uchopila jsem ho a už ho nepustím.” Je tomu tak jistě všude na světě, že snoubenci vyjadřují svůj vztah těmi nejněžnějšími slovy a nejkrásnějšími obrazy. Vzájemná náklonnost, sympatie mezi mužem a ženou, která vede k lásce a k rozhodnutí pro společný život v manželství, je jistě Božím darem.

Už při stvoření Pán Bůh ustanovil, že člověk bude žít v manželství: Gn.1,27-28: “Bůh stvořil člověka, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi.” V podrobnějším líčení stvoření pak čteme: I řekl Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou. A Hospodin Bůh utvořil ženu a přivedl ji k němu. Proto opustí muž svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.”

---Člověk je Božím stvořením. Pán Bůh mu určil normy života.

Naši prarodiče se však rozhodli pro cestu neposlušnosti. Pustili se cestou svévole. Důsledek byl hrozný. Nad ženou zazněl Boží ortel: “Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži a on nad tebou bude vládnout.”

Nad mužem zazněl tento ortel: “Kvůli tobě nechť je země prokletá. Po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země, z niž jsi byl vzat.”

Důsledky hříchu svévole se projevily i v životě budoucích pokolení. V Gen. 6 čteme: “Všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.” “Země byla před Bohem zkažena a plná násilí.” “I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.” “I brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.”

Kristus přináší nový program i pro manželství:

Efez 5,21 – 33. “V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve…Jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval. ..Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.”

Vstup do manželství je deklarován veřejným slibem. Manželský slib má zásadní význam. Manželé si slibují celoživotní věrnost, oddanost, vzájemnou pomoc a službu.Manželé berou na sebe zodpovědnost za manželského partnera.

V moderní době se setkáváme s velmi špatným jevem: lidé neberou vážně své manželské sliby. Ptáme se: Jsou manželské sliby jen pouhá prázdná slova, která není třeba brát vážně? Je manželský slib jen “ozdobou” svatebního obřadu? Co mluví Bůh o slibech? Kaz.5,4: “Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň!”

Dokud žijeme v těle, žijeme se starou přirozeností a stará přirozenost nám velmi komplikuje život. Projevuje se totiž pýchou, sobectvím a svévolným jednáním. Se starou přirozeností musí každý z manželů vést nekompromisní boj v sobě, ve svém vlastním nitru. Každý z manželů si musí uvědomit, že příčina krizí je v jeho vlastním srdci. Hledání viny v manželském partnerovi je cestou do zkázy. Přemáhání staré sobecké přirozenosti v sobě je správnou cestou k vybudování harmonického manželství. Usilovný zápas v sobě je správnou cestou k vytvoření co nejkvalitnějšího manželství.

První krize nastává, když pomine zamilovanost. Někteří mají dojem, že když pominula zamilovanost, tak pominula láska. Často slyšíme slova: Já už k němu nic necítím. Když k němu nic necítím, tak nemá smysl, abychom dále spolu žili. Tito mladí si neuvědomují, že každá exploze zamilovanosti pomine. Láska je něco úplně jiného než citová exploze zamilovanosti. Při přípravě do manželství se ptám snoubenců, zda je možné lásku přikázat. Většina odpovídá, že v žádném případě lásku přikázat nelze. Snoubenci jsou pak velmi překvapeni, když si v Bibli přečtou, že Bůh nám lásku přikazuje. Bůh nám dal totiž přikázání lásky, lásku nám opravdu přikazuje a to i v manželství. Bůh nám nejen lásku přikazuje, on nám sděluje, že se lásce musíme naučit. My totiž milovat neumíme. My umíme být dokonale sobečtí, ale milovat své bližní se musíme teprve naučit. Apoštol Pavel napsal: ”Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.” (1.Tim.1,5.) Naučit se milovat manželského partnera se člověk naučí jen v Boží škole, při upřímném následování Ježíše Krista.

Druhou krizí v manželství zapříčiňuje objevení negativních vlastností u manželského partnera. V době zamilovanosti vidí mladí lidé na druhém především jeho klady. V manželství se jim otevřou oči a oni začnou vidět i negativní vlastnosti. Jsou velmi překvapeni, když zjistí kolik negativních vlastností má jejich manželský partner. Pak jeden druhému říká: Ty jsi takový nebyl! Ty jsi taková nebyla! A někdy prohlašují: S  takovým nedokonalým člověkem se nedá žít! Manželé prožívají pak hluboké zklamání jeden v druhém. Je nějaké východisko z této krize? ANO je! Takovým manželům Pán Ježíš připomíná: “Jak to, že vidíš třísku v oku svého manžela - manželky, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka tvého manžela- manželky.” Když manželé poslechnou Krista a podívají se důkladně každý sám na sebe ve světle Božího slova, pak najdou cestu z krize. Když každý z nich udělá opravdové pokání ze svého vlastního sobectví a pýchy, když se upřímně pokoří před Kristem, pak prožijí očištění a napravení svého vztahu.

Třetí krize nastává zevšedněním. Na počátku manželství je všechno velmi vzácné, nové a hodnotné. Postupem doby však všechno v manželství zevšední. Stane se zcela normálním, obyčejným, skoro nezajímavým, neatraktivním. Manželé se začnou při sobě i nudit. Zevšednění a nuda může vyvolat obrovskou krizí. Lze překonat zevšednění? Ano, ale jen v Boží škole! Pán Ježíš má geniální řešení: Stanovte si společný cíl života! Hledejte především Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno! Vraťte se k Božímu slovu, je to společný pramen inspirace, který vám určitě pomůže překonat každé zevšednění i každou krizi. Manželé, kteří si čtou každý den spolu Boží slovo a spolu se modlí, dostávají novou inspiraci, novou sílu i nadšení pro společný život. Chtějí totiž spolu realizovat Boží plán, a nikdy se nebudou nudit. Všichni křesťanští manželé, kteří prožívají krizi odcizení, vyznávají, že manželství se jim začalo kazit tehdy, když přestali spolu číst Boží slovo a přestali se spolu modlit. Proto: Čtěte si spolu Bibli !!! Modlete se spolu !!!Najděte si každý den deset minut pro společné naslouchání Božímu slovu!!!

S těmito krizemi je spojeno ještě jedno veliké nebezpečí, že se totiž manžel nebo manželka zamiluje do jiné – cizí osoby. Sympatie k cizí osobě se snadno promění v zamilovanost, a zamilovaný člověk je pak schopen pošlapat svůj manželský slib, opustit svého manžela, manželku, dokonce i děti a jít za cizím člověkem. Musíme si zde otevřeně říci: Každý člověk je schopen zamilovat se do cizí osoby a zradit svého manželského partnera. Proč je to možné? Protože srdce člověka je úskočné, lstivé a je schopné zradit. (Jer. 17,9.) Jakmile člověk přestane bdít nad svým srdcem, jakmile přestane žít v bázní Boží, jakmile začne zlehčovat Boží slovo, je každý člověk schopen zrady.

Uvedu podobenství. Za starým věřícím člověkem přišel mládenec. Ptal se, co má dělat se zlou žádostí ve svém srdci. Věřící muž ho zavedl na kraj lesa. Ukázal mu malý stromeček, který začal vyrůstat ze země a řekl: Vytrhni ho. Mládenec to udělal lehce jednou rukou. Pak ho zavedl k většímu stromku, který už byl skoro 1 m vysoký. Vytrhni ho! Mládenec musel napnout všechny síly, aby ho vytrhnul. Pak ho zavedl k ještě většímu stromku. Vytrhni ho! Mládenec se namáhal, ale strom nevytrhnul. Pak mu stařec řekl: Tak je to se zlou žádostí. Dokud je malá, tak ji ze svého srdce snadno vytrhneš. Když ji v sobě necháš třeba jen krátkou dobu růst, zakoření ve tvé duši, už ji vytrhneš jen velmi obtížně, s velikým úsilím. Když žádost necháš růst delší čas, pak ji už nevytrhneš a ona tě zničí.

Kristus ti dá sílu, abys vytrhnul i zakořeněnou zlou žádost.

Pán Ježíš připomíná, že manželství je ohroženo ještě jedním nebezpečím: tvrdostí lidského srdce. Tvrdost se projevuje různě: panovačností, touhou ovládat druhého, nezájmem, kritizováním, ignorováním a pohrdáním.

Muž má zápasit v sobě o to, aby miloval svou ženu tak, jako Kristus církev!

Žena má zápasit v sobě o to, aby měla ke svému muži úctu, a byla mu podřízena. Ženy se často ptají: Proč má být žena podřízena svému muži? Odpověď je jednoduchá: Proto, aby se neopakovala tragická chyba z ráje. Eva se pustila do rozhovoru se satanem, aniž se poradila s manželem. Sama se rozhodla, že vezme dějiny lidského rodu do svých rukou. Bylo to tragické rozhodnutí. Ženy zdědily po Evě touhu rozhodovat, muže nechat stranou a vzít manželství a rozhodování o něm do svých rukou. Chtějí prosadit svou vůli. Pán Bůh chce, aby manželé rozhodovali společně a muž nesl zodpovědnost za každé rozhodnutí! Zeptal jsem se jedněch snoubenců při rozhovoru: Co myslíte, bude vám to v manželství klapat, harmonizovat? Ona odpověděla velmi pohotově a suverénně: Jestli mne bude poslouchat, tak ano. Je to ukázka zcestného ženského myšlení.

--O co musí neustále usilovat oba? O věrnost, oddanost, ochotu sloužit si,

Každý člověk se však pohybuje na šachovnici života tohoto světa. Při zápase na šachovnici života je to mnohem náročnější a důležitější. Tam jde totiž vždy o velmi mnoho, ba o všecko – jde totiž o život. V boji na šachovnici života jde o věčnou budoucnost. Tento zápas na šachovnici života jmenuje apoštol Pavel “bojem víry.” Slova “boj víry” vyjadřují, že jde o veliký duchovní zápas, o mimořádně veliké duchovní úsilí.

1. Jaký smysl má vlastně boj víry? Ve víře v Ježíše Krista bojuje člověk o maximálně kvalitní, hodnotný život zde na zemi a o život věčný v Božím království. Člověk může v tomto boji vítězit nebo prohrávat. Vítězství nebo prohry v boji víry závisí na tom, zda je člověk upřímný před Bohem. Záleží na tom, zda člověk bere slovo Boží vážně, chce ho respektovat, chce se Bohu líbit, anebo mu na tom, co mluví Pán Bůh, nezáleží. Když člověk bere slovo Boží vážně, pak vítězí, když ho vážně nebere, pak prohrává. Do oblasti boje víry patří také duchovní boj s vlastní touhou po penězích.

2. Boj víry s touhou po penězích je bojem ve vlastním nitru. Ap. Pavel napsal mladému Timoteovi velmi důležitá slova: “Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidí do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.” (1.Tim.6,9.)

Abychom lépe pochopili tato slova, uvedu příklad. Vzpomínám si ze svého dětství, jak naší rodiče hubili myši. Dali do pasti kousek vonícího špeku a past položili na místo, kam myši chodily. Vonící špek byl pro myši velmi lákavý. Myš se rozhodla, že si takovou pochoutku nemůže nechat ujít. Neuvědomovala si, že leze do pasti. Jakmile se zakousla do špeku, past se dala bleskově do pohybu a myš zničila. Tuto zkušenost s pastí na myši jistě známe.

3. Písmo svaté nás upozorňuje, že peníze mají mimořádně lákavou moc. Lákavá moc peněz patří k nejlákavějším silám v tomto světě. Většina lidí pociťuje ve svém nitru silné vábení peněz. I mnoho křesťanů žije pod tímto lákavým působením peněz.

Peníze jistě potřebujeme k zajištění zemského života. Jsme vděční Pánu Bohu, že v naší společnosti nikdo nemusí hladovět, že každý má aspoň sociální minimum a zajištěný důchod. Chvála Bohu za to. To vše je výsledek působení Božího slova v tomto světě. Boží slovo však mluví zcela vážně o dvou nebezpečných faktorech: jedním je touha být bohatý a druhým je láska k penězům. Touha být bohatý ovládá ty, kdo chtějí peníze získat a láska k penězům ovládá ty, kdo peníze už získali.

4. Pán Ježíš je v otázce majetku velmi radikální: Buď Bůh, anebo majetek! “Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům…Nemůžete sloužit Bohu i majetku!” Podle Ježíše je majetek konkurentem Boha. Pán Bůh chce celého člověka a majetek chce také celého člověka. Když se člověk rozhodne pro lásku k Bohu, už nemá v srdci místo pro lásku k majetku. Když se rozhodne pro majetek, tak už nemá v srdci místo pro lásku k Bohu.

Člověk se musí rozhodnout: Buď dá trůn svého srdce Kristu a peníze budou za dveřmi, anebo peníze budou na trůnu srdce a Bůh bude za dveřmi.

Bůh zjevil svému lidu normy, podle kterých má žít každý, kdo Boha miluje.

Jistě se ptáme: Proč Duch svatý vedl patriarchy k takovému rozhodnutí? Patriarchové byli bohatí a měli velký majetek. Aby si majetek nezamilovali víc než Boha, vedl je Duch svatý k dávání desátků. Dobrovolné dávání desátků bylo viditelným důkazem, že Boha milují víc než majetek.

Izraelité - Abrahamovi potomci dostali na hoře Sinaj NAŘÍZENÍ, že budou dávat Bohu desátky povinně a to ze všeho. Proč jim to Pán Bůh nařídil? Proto, aby je tím chránil před duchovní zradou, aby nezradili živého Boha a nezamilovali si majetek víc než Boha. (3.Moj.27,30-33, 5.Moj.14,22-23)

Jelikož Božímu lidu také hrozí veliké nebezpečí, že si zamiluje majetek víc než Boha, proto mu Pán Bůh dal dvě normy:“Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem” a “Všechny desátky země budou Hospodinovy.” Čestně odevzdávané desátky budou viditelným důkazem, že lid izraelský Pána Boha miluje a respektuje.

Člověk tak mohl sám sebe kontrolovat, jaká je jeho láska k Bohu. Když dával desátky z ochotného srdce, věděl že má Pána Boha na prvním místě. Když byl v dávání desátků nepoctivý, neměl ochotu je dávat, pak věděl, že to s jeho láskou k Bohu není dobré. Desátky byly tedy kontrolní normou pro každého člověka, aby sám kontroloval svůj osobní vztah k Bohu. Je to tedy velmi jednoduchý a velmi dobrý kontrolní systém. Kdo byl nepoctivý v odvádění desátků, věděl, že jeho srdce miluje víc majetek než Boha.

V NZ mluví Pán Ježíš otevřeně o nebezpečné síle majetku. V podobenství o rozsévači praví, že Boží slovo může být udušeno v srdci člověka vábivostí majetku. Evangelisté uvádějí konkrétní příklad velmi zbožného mládence, který byl od dětství mimořádně zbožný a upřímně respektoval všechna přikázání. Tedy charakterově krásný mladý muž. Pán Ježíš zasel do jeho srdce zrníčka Božího slova. Ta slova zněla: Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi.. Pak přijď a následuj mne! Co se stalo s tímto Ježíšovým slovem v srdci zbožného mládence? Bylo udušeno láskou k majetku. Mladý muž odešel od Ježíše velmi smutný. Byl velmi zbožný, ale majetek miloval víc než Boha.

6. Po seslání Ducha svatého na apoštoly jsme svědky velikého zázraku. Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista a byli vedení Duchem svatým dostali z moci Ducha úplně nový vztah k majetku: Sk. 2,44 “Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.” Sk. 4,32 “Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní.

Nový vztah k majetku se projevil tím, že žádný křesťan nepovažoval majetek, který měl, za svůj vlastní, ale považoval ho za majetek Boží, který spravuje pro dobro celé církve. Křesťanům bylo jasné: Majetek, který nám svěřen Bohem, musí sloužit růstu Kristovy církve. Proto se křesťané scházeli po domech, protože považovali tyto domy za majetek Boží. Prvním křesťanům byly jasné dvě skutečnosti: Je-li Kristus na trůnu mého srdce, pak majetek, který spravuji, musí sloužit růstu Kristova díla! Je-li Kristus mým Pánem a majetek je v jeho službách, On se postará, že nebudu mít nedostatek.

7. V celých dějinách církve zjevoval Duch svatý křesťanům tento postoj k majetku. Někteří křesťané byli však na hlas Ducha svatého hluší a sobecky tvrdili opak: To je můj majetek, moje pole, můj dům, moje auto, moje peníze! Můj majetek je posvátný a na ten mi nikdo nesmí sáhnout. Teorie, že majetek je posvátným vlastnictvím každého člověka je základem kapitalismu.

Opravdoví křesťané se upřímně ptají: Jak mohu účinně kontrolovat sám sebe, aby se majetek nestal mým bohem? Čím mohu kontrolovat své vlastní srdce? Odpověď je prostá: Podle toho poznám, že miluji Pána Ježíše víc než peníze, když jsem ochoten dávat minimálně desátý díl ze svých příjmů na Kristovo dílo. Je to velmi jednoduchý kontrolní systém. Nedělám to proto, že musím, ale z ochotného srdce, protože chci mít Krista na prvním místě.

I věřící člověk se někdy ptá s určitými obavami: Nebude mi to scházet, když budu dávat desátky na Kristovo dílo? Odpověď nám dává Pán Bůh skrze proroka Malachiáše: “Přinášejte do mých skladů úplné desátky. A pak to se mnou zkuste, praví Hospodin. Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku!”

Jde tedy o ryzí upřímnost před Bohem, o upřímnou lásku k Pánu, o upřímnou důvěru v Boží zaslíbení. Kdo se řídí hlasem Ducha svatého, ten má zkušenost, že je velmi rozumné dát do služby Kristova království všechno, co člověk má. Kdo to dělá, ten nemá nedostatek. Desátky jsou pro každého křesťana výbornou kontrolní normou. Každý má možnost kontrolovat sám sebe a své vlastní srdce. Dává–li desátky ochotně, je to signál, že Kristus je na trůnu jeho srdce. Na jaké potřeby Božího díla je dává, to je záležitost rozumného a zodpovědného jednání každého křesťana. Boží dílo má na tomto světě mnoho potřeb.

Apoštol Pavel napsal milovanému Timoteovi: Kořenem všeho zla je láska k penězům. Proto: BOJUJ dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života! To platí pro každého křesťana. Když křesťan prohrává svůj boj víry v otázce peněz ve vlastním srdci, pak mu hrozí, že prohraje celý život.

“Jsem zdravý, musím zaklepat, aby se mi zdraví nepokazilo!” - “Daří se mi dobře, musím zaklepat, aby to vydrželo!”- “Děti mi dělají radost, musím zaklepat, aby se nepustily zlou cestou!” Musím zaklepat..Musím zaklepat.. Někteří z klepajících hledají rychle kus dřeva, aby zaklepali na dřevo. Jsou totiž přesvědčeni, že zaklepání na dřevo má zvláštní moc.

Na dřevo klepou lidé s nejvyšším vzděláním i lidé prostí, chudobní i bohatí, muži i ženy. Na co vlastně klepající spoléhají? Na to, že je bude chránit kus dřeva, na který zaklepali? Počítají snad s tím, že zaklepání na dřevo bude mít nadpřirozené ochranné účinky? Domnívají se snad, že zaklepáním na dřevo přivolají nějaké tajemné síly, které je budou chránit?

Musíme říci zcela otevřeně, že

KLEPÁNÍ NA DŘEVO je  

NEJPRIMITIVNĚJŠÍ POHANSKÁ POVĚRA.

Primitivní pohané se totiž domnívali, že ve stromech bydlí duchové, které zaklepáním mohou přivolat k sobě. Pohanský zvyk klepání na dřevo je v naší zemi velmi rozšířen nejen mezi prostými lidmi, ale i mezi inteligencí. Je důkazem, že pouhé vzdělání nedává člověku žádné duchovní světlo. Často jsme svědky, jak lidé s akademickými tituly jednají jako nejprimitivnější pohané.

Pověry jsou velmi silná duchovní satanská pouta. Je jich v myšlení lidí velmi mnoho. Třeba pověry spojené se svatbou. Pověry, že svatba se má konat, když měsíce přibývá a nemá se konat v květnu, že posypání novomanželů ryží a střepiny přinášejí štěstí, že nevěsta má ženichovi před oltářem šlápnout na nohu, aby měla nad ním nadvládu. Všechny tyto a další pověry jsou často ostudou i křesťanských svateb. I jiné pověry ovlivňují myšlení a jednání křesťanů. Někteří lidé se bojí podat někomu ruku přes práh, aby je nepostihlo neštěstí. Jiní jsou plní hrůzy, když jim přeběhne černá kočka přes cestu. Některé lidi děsí číslo 13. Mnohé pohanské zvyky a pověry jsou spojeny i s vánočními a velikonočnímu svátky. Tyto a podobné pověry zotročují lidi, takže se stále něčeho bojí.

S pověrami jsou spojeny i různé okultní praktiky, vyvolávání duchů zemřelých, věštění, magie, spoléhání na horoskopy a podobně. Pověry, věštby, horoskopy, magie a okultismus, to všechno jsou satanská pouta, která spoutávají duše lidí a činí je poslušnými vůči satanským silám, které v tomto světě působí. Lidé velmi často tyto okultní praktiky brání argumentem, že to všechno v životě člověka skutečně funguje. To je pravda. Démonické síly jsou v tomto světě skutečností. Když je člověk s nimi v kontaktu a důvěřuje jim, pak se mu mnohé věci, kterým věří, skutečně plní. Neuvědomuje si však, že je otrokem temných démonických sil. I faraónovi kouzelníci v Egyptě měli velikou moc. Byla však omezená! Před mocí jediného živého Boha musejí tyto temné síly ustoupit a kapitulovat. Pán Bůh nikde neříká, že tyto temné síly nemají moc. On ale praví jasně a důrazně, že Boží člověk má tyto síly a kontakty s nimi kategoricky odmítnout a podřídit se Boží moci a ochraně.

“Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každý, kdo činí tyto věci se Hospodinu hnusí. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha.”

Vysvobození z pout pověr a veškerého druhu okultismu je připraveno pro každého člověka skrze Pána Ježíše Krista. Kdo vědomě a hlasitě svými ústy odmítne všechny tyto praktiky a poprosí Pána Ježíše, aby ho od všech pout temnosti osvobodil a očistil svou krví od veškeré duchovní špíny, toho Pán Ježíš osvobozuje, očišťuje a bere pod svoji ochranu a síly temnosti už nemají právo na jeho život. Může žít bez strachu a žádné pověry ani temné síly mu už nemohou uškodit. Jestli jsi byl dosud spoután něčím z  jmenovaných pout temnosti, klekni ihned na kolena, vyznej hlasitě svými ústy Pánu Ježíši všechny své hříšné myšlenky, slova i činy, pros o odpuštění a očištění mocí jeho svaté krve. V Písmu svatém máme velmi důležité Boží zaslíbení: “Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” 1.Jana 1,9.

Dobře si pamatuj: “Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.” Efez. 6,12-13.

1. Pán Bůh mě miluje! Ujišťuje mě o tom v Písmu svatém, kde je napsáno: Milováním věčným miluji tě, pročež ustavičně činím tobě milosrdenství.” (Jerem.31,3) “V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.” (1.Jana 4,10). Miluje mne takového jaký jsem (takovou jaká jsem)! Za tuto lásku mu z celého srdce děkuji.

3. Pán Ježíš Kristus zemřel i za moje hříchy! On vzal dobrovolně všechny mé hříchy na sebe. Vzal na sebe také trest za tyto hříchy a zemřel místo mě na golgotském kříži. Mohu tedy vyznávat s prorokem Izajášem: “On byl proklán pro moji nevěrnost, zmučen pro moji nepravost. Trestání snášel pro můj pokoj, jeho jizvami jsem uzdraven(a).” (Izaj. 53) Proto věřím, že Jeho oběť na kříži osvobozuje i mě od všech mých hříchů. Za to mu děkuji a celým srdcem na Něj spoléhám. “Věřím, že krev Ježíše Krista i mně očišťuje od každého hříchu.” (1.Jana 1,7)

4. Pán Ježíš vstal z mrtvých, smrt je poražena! Už se smrti nebojím. Smrt těla není koncem. Až bude stržen stan mého těla, moje duše odejde domů k Pánu. (2.Kor. 5,1-8) Věřím celým srdcem všem slibům, které i mně Pán Ježíš dává, když praví: “Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve.” (Jan 10,27) “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.” (Jan 11,25). “Neboj se! Já jsem první i poslední, ten živý. Byl jsem mrtev a hle živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.” (Zjevení 1,17-18)

5. Pán Ježíš i pro mne připravil nové tělo! Pán Ježíš vstal z mrtvých v novém těle, v těle duchovním. Je to opravdové tělo, protože má stopy po hřebech. Ježíš řekl svým učedníkům: “Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. To řekl a ukázal jim ruce a nohy.” Pak jedl před nimi kus pečené ryby. (Luk.24,39-43). A přece to bylo tělo duchovní, protože přišel mezi učedníky i když měli zavřené dveře a znovu náhle zmizel. Ježíšovo duchovní tělo je dokonalé, slavné a věčné. Do takového duchovního těla obleče Pán Ježíš i moji duši v den vzkříšení, když přijde pro svou Církev. (1.Kor.15,42-49) Proto vyznávám s apoštolem Janem: “Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni.” (1.Jana 3,2)

6. Pán Ježíš i pro mne připravil věčný život v Boží slávě! V Písmu svatém mne ujišťuje, že “věčný život” připravil pro každého člověka “jako dar”. Je to projev jeho veliké milosti a laskavosti. Za vzácný dar spasení mu z celého srdce děkuji. Apoštol Pavel to napsal i pro mne: “Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. Není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.” (Efez. 2,8).

7. Pán Ježíš je nyní mým Přítelem a Průvodcem. On rozumí mým slabostem, mým nemocem a bolestem i mé únavě. Je stále se mnou, i když ho nevidím. On mne ujišťuje: “Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. Proto smím říkat s důvěrou: “Pán při mně stojí, nebudu se bát.” (Židům 13,5-6).

Proto se modlím: Pane Ježíši, děkuji Ti, že mě miluješ, že jsi za všechny mé hříchy zemřel a svou krví mne očistil. I já Tě miluji a celým srdcem na Tebe spoléhám. Důvěřuji Tvým slibům a vím, že jsi stále při mně. Dej mi do srdce Tvůj pokoj, radost a jistotu, že už brzy uvidím Tvou tvář a budu s Tebou ve Tvé slávě. Velebím Tvé jméno, drahý Pane Ježíši. Amen