Pohádka o velké ráně.
Přátelé, bylo nebylo, spíše bylo ale "bylo" nelze definovat, najednou kde se vzala tu se vzala, rána jako hrom a ejhle - svět byl na světě. Respektive energie, která se od tohoto okamžiku začala měnit ve vyšší a vyšší organizované formy až za nějaký čas dostala nožičky a začala běhat po zemi. Proč se ozvala rána, co ji způsobilo, co bylo předtím, to nikdo neví. Zkrátka BUM a bylo to.
Je pro mne nepochopitelné, kolik procent lidí reálně uvažujících uvěřilo teorii velké rány. Když se jim řekne, že člověka někdo "vymyslel" a nikoliv že vzniknul samovolným vývojem z velké pecky, zdá se jim to nepravděpodobné. Tvrdí, že člověk prošel vývojem, kde na jedné ze zastávek byly např. monomery př. polymery. Myslí si tito pošetilci, že když necháme polymer polymerem , za pár mld. let bude z něho člověk?
Kdyby "záležitost" neměla takový význam na lidské štěstí či neštěstí člověka, mohli bychom nad tím mávnout rukou. Jenomže, správná víra v Boha nebo Neboha (věřit tomu, co je pravdivé) právě rozhoduje o tom, zdali budeme žít život šťastně nebo nešťastně.
Pokud mne v životě něco velmi mile překvapilo, pak pravdivost věty, jenž říká Ježíš v Janově evangeliu: "Kdo by se však napil vody, kterou mu dávám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dávám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."
25 let jsem pochyboval o Boží existenci a patřil jsem do nejrůznějších skupin "hledačů pravdy." Začalo to Silvovou technikou, pokračovalo jógou, transpersonálními meditacemi J. Vacka, P. Bruntonem atd. Knihovna odborné hledačské literatury rostla, počet kursů taktéž, ale zoufalství duše bylo pořád stejné - hledal jsem zoufale pravdu, která osvobozuje. Nakonec jsem musel dát za pravdu
Bibli. Až poté, co jsem došel k přesvědčení, že Ježíš má recht - konečně se dostavilo to, co jsem tak zoufale dlouho hledal - pokoj duše a radost. Co mne navíc překvapilo bylo to, že když jsem začal házet postupně knihy p. Bruntona, Vacka, Osha a jiné do popelnic, přímo úměrně jsem pociťoval v duší více radosti a pokoje. Nyní beru Ježíše jako fantastickou realitu-účinný lék (jediný?) na lidskou bolavou dušičku. Ale nejen to. Učím se vést s Bohem dialog, hledám jeho vůli, prosím ho o požehnání a učím se spoléhat na to, že Bůh mne vždycky podrží. Zatím jsem tomu moc vděčný a nemám důvod k pochybnostem. Představte si situaci - nemáte obavy z budoucích nejistot, protože víte, že někdo, kdo má neskonalou moc, se o vás stará.
PS: Myšlence "velká rána z ničeho" jsem věřil cca 20 let. Nechce se mi tomu věřit...
MK.
PS: Článek někomu pošlete, třeba tím někomu zachráníte život a není to nadsázka....